IV. ÚS 3402/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2011

IV.ÚS 3402/10 ze dne 26. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Z. H., právně zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Frýdek-Místek, O. Lysohorského 702, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. prosince 2009, č.j. 4 T 164/2009-124, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2010, č.j. 7 To 58/2010-151, a Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, č.j. 7 Tdo 1030/2010-188, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo navrhovat důkazy ve své věci, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvaceti měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným částky uvedené v rozsudku. Odvolání stěžovatele proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl. Dovolání stěžovatele odmítnul Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal okolnosti, za nichž se měl dopustit trestné činnosti, co dělala či vypověděla ta která zainteresovaná osoba. Konstatoval přitom údaje z odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i vlastní hodnocení těchto údajů a důvody, pro které považuje fakta uvedená v napadených rozhodnutích, a tím celá rozhodnutí, za vadná. Závěrem navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů ve své věci, neboť soudy neshledaly, podle stěžovatele, extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, aniž by provedly jím navržené důkazy a tak jej zkrátili v jeho zaručených právech.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 164/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis, jehož předložení bylo odsunuto s ohledem na následné řízení v jiné věci stěžovatele. Ten byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. prosince 2010, č.j. 4 T 16/2010-205, shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Současně byl podle § 35 odst. 2 trestního zákona zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 17. prosince 2009, č.j. 4 T 164/2009-124 (napadený rozsudek), jenž nabyl právní moci dne 31. března 2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Následně bylo odmítnuto odvolání stěžovatele i státního zástupce, a to usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2011, č.j. 7 To 9/2011-260.

Ústavnímu soudu tak byla dne 2. prosince 2010 (tedy den před vynesením druhého rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku) předložena ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku, jehož výrok o trestu již byl zrušen a nahrazen výrokem novým. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však nový výrok o trestu v ústavní stížnosti nenapadl, a proto je tuto část ústavní stížnosti, brojící proti výroku o trestu, nutno považovat ze nepřípustnou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů a rovněž poukazoval na skutečnost, že provedení jím navržených důkazů by mohlo jednoznačně vést ke změně závěrů soudů. Vzhledem k tomu, že soudy neprovedly další výslechy, výslechy osob, které se sice zúčastnily oslavy narozenin, ale které nebyly samotnému incidentu přítomny, měl být stěžovatel zkrácen ve svých právech.

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit (např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publ in N 28 SbNU 1/219). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Skutečnost, že soud neprovedl další navržené důkazy, neznamená, že jeho rozhodnutí je nezákonné. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Soud rozhodne, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 125 trestního řádu. Zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jakož i odůvodnění usnesení odvolacího soudu odpovídají. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Neprovedení navržených důkazů za současného uznání viny by znamenalo porušení procesních zásad jen za situace, kdyby hodnocení provedených důkazů nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Tak tomu však v projednávané věci nebylo.

Jak je z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu