IV. ÚS 333/03Usnesení ÚS ze dne 07.01.2004

IV.ÚS 333/03 ze dne 7. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti Ing. Mgr. P. K., zastoupeného JUDr. E. O., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 30 Ca 47/2003 a usnesení č. 3 ze 3. zasedání Zastupitelstva obce Vejprnice dne 26. 2. 2003, spojené s návrhem na zrušení § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev kraje, ve znění zák.č. 230/2002 Sb.,

takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2003, doplněným podáním ze dne 26. 6. 2003, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 30 Ca 47/2003 a usnesení č. 3 ze třetího zasedání Zastupitelstva obce Vejprnice dne 26. 2. 2003, bod I. písm. f). Posledně citovaným usnesením Zastupitelstvo obce Vejprnice schválilo návrh starosty na odvolání stěžovatele z funkce místostarosty a podle § 55 odst. 3 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, vyslovilo zánik jeho mandátu člena zastupitelstva obce. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 4. 2003 návrh stěžovatele na zrušení usnesení zastupitelstva zamítl, po zjištění, že stěžovatel je zaměstnancem krajského úřadu, jmenovaným hejtmanem na základě usnesení rady kraje, a tudíž že ve věci je splněna jedna z alternativních podmínek neslučitelnosti funkcí, stanovená v § 5 odst. 2 zákona o volbách do zastupitelstev obcí..

Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění zák.č. 230/2002 Sb. a zák.č. 309/2002 Sb.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na přístup k volené funkci člena zastupitelstva a právo podílet se jako člen zastupitelstva na správě věcí veřejných, zakotvené v čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázal též na čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 25 a čl. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvedl, že Listina nepřipouští žádné omezení tohoto práva, proto takové omezení nelze zákonem podle čl. 4 odst. 2 Listiny stanovit.

V rámci argumentace k tvrzené neústavnosti zákona stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavních práv došlo aplikací ust. § 5 odst. 2 a 3 zák.č. 491/2001 Sb. Konstatoval obsah těchto ustanovení a vyslovil přesvědčení, že jsou v rozporu s čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny v souvislosti s čl. 3 odst. 1 Listiny. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že právní řád České republiky nezná neslučitelnost výkonu mandátu poslance Parlamentu ČR a výkonu funkce člena vlády. Mezi těmito funkcemi inkompatibilita není stanovena (s výjimkou výkonu vyjmenovaných funkcí), navzdory tomu, že u poslance a člena vlády se jedná o složky moci zákonodárné i výkonné.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právo podílet se jako člen zastupitelstva obce na správě veřejných věcí podle čl. 21 Listiny a přístup k veřejné funkci člena zastupitelstva obce za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny, není možno nikomu upírat pro rozdíly uvedené v čl. 3 odst. 1 Listiny, lze je však omezit za podmínek stanovených v čl. 4 odst. 2 až 4 Listiny (i když část doktríny tvrdí opak). Zákonné omezení těchto práv ovšem nesmí být projevem libovůle, nýbrž musí být objektivně odůvodněno, zejména veřejným zájmem. Takový pohled na věc lze dovodit i z čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, uvedená práva přiznává pouze voličům, jejichž statut v § 4 odst. 1 přesně vymezuje, a to za podmínek, že u nich není překážka ve výkonu volebního práva (§ 5 odst. 1) a neslučitelnost funkcí (§ 5 odst. 2 a 3). Analogicky postupuje i zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, v platném znění. Veřejný zájem na inkompatibilitě stanovený v těchto zákonech spatřuje soud v požadavku realizovat princip dělby moci zásadně zakotvený v čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), konkrétně oddělení moci výkonné a územní samosprávy ("moci samosprávné"). Rozsah neslučitelnosti funkcí je v uvedených zákonech poměrně značný, avšak podle názoru soudu ještě nikoliv neústavní. Z těchto důvodu soud v případě § 5 odst. 2 a 3 zákona o volbách do zastupitelstev obcí nepostupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a uvedená ustanovení na přezkoumávanou věc aplikoval. Závěrem Krajský soud v Plzni navrhl, aby Ústavní soud návrh na zrušení specifikovaných ustanovení zákona, jakož i ústavní stížnost, jako nedůvodné zamítl a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Obec Vejprnice se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 47/2003, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci a z nich vyplývajícím zánikem mandátu člena zastupitelstva obce z důvodu neslučitelnosti funkcí, bylo porušeno ústavně zakotvené právo stěžovatele

* podílet se na správě veřejných funkcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců (čl. 21 odst. 1 Listiny) a

* právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 Listiny),

resp. obdobná ústavně chráněná veřejná práva stěžovatele zakotvená v čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dle něhož každý občan má právo a možnost, bez jakýchkoli rozdílů uvedených v článku 2 a bez neodůvodněných omezení

a) podílet se na vedení veřejných záležitostí přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců;

b) volit a být volen v pravidelných volbách, jež se budou konat na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva, tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu hlasování;

c) vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země,

a to za situace, kdy podle přesvědčení stěžovatele Listina nepřipouští žádné omezení těchto práv zákonem, a to ani podle čl. 4 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dle přesvědčení Ústavního soudu v ústavní stížnosti fakticky nenamítá nezákonnost napadených rozhodnutí, ale tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho ústavní práva v důsledku aplikace neústavního zákona. S touto argumentací se Ústavní soud nemohl ztotožnit.

Základní práva zakotvená v čl. 21 odst. 1 Listiny, resp. v čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nejsou právy absolutními (jakým je např. rovnost v důstojnosti zakotvená v čl. 1 Listiny), jak se mylně stěžovatel domnívá, ale mohou podléhat důvodným omezením. To zřejmě vyplývá jak ze znění cit. čl. 25 Mezinárodního paktu (slova "bez neodůvodněných omezení"), tak i ze znění čl. 4 Listiny. S omezením základních práv souvisí i princip rovnosti v právech, zakotvený především v čl. 1 Listiny. K otázce rovnosti v právech se vyslovil Ústavní soud již ve svém nálezu uveřejněném pod č. 132/1994 Sb., v němž zdůraznil, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí (a zajištění řádného výkonu státní správy takovou funkcí nepochybně je) určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje). Uvedená situace podle přesvědčení Ústavního soudu v případě stěžovatele (a jemu obdobných případech) nastala a je ústavně konformním způsobem (tj. splňujícím zejména podmínku předvídatelnosti následků) vyjádřena v ústavní stížností napadeném ust. § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rovnost v právech (čl. 1 Listiny), zákaz diskriminace v oblasti základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1 Listiny) a zásada, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky (čl. 4 odst. 3 Listiny), nejsou ustanovením § 5 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb., v platném znění, porušeny. Z týchž důvodů neshledal Ústavní soud ani porušení čl. 25 Mezinárodního paktu, resp. porušení čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny. Z uvedeného nezbývá než uzavřít, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2004

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu