IV. ÚS 330/98Usnesení ÚS ze dne 22.03.1999

IV.ÚS 330/98 ze dne 22. 3. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.Ž., zastoupené JUDr. M.K. a JUDr. M.K., zastoupená JUDr. J.P., proti rozhodnutí O.Ú. - okresního pozemkového úřadu č. j. PÚ 216/96/Fk, ze dne 22. února 1996 a proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, sp. zn. 1475/96 - 3153, ze dne 25. května 1998, kterým byl pravomocně zamítnut jejich návrh na povolení obnovy řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelky uplatnily nárok na vydání nemovitosti v M., s příslušnými pozemky dle ustanovení § 9 odst. 1 a § 13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), u příslušného správního orgánu a rovněž i u O.ú. v M. Jelikož restitučnímu nároku nebylo vyhověno, bylo podáno proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Krajskému soudu v Plzni se žádostí o vrácení věci správnímu orgánu, neboť veškeré podklady se ztratily a nebylo možno prokázat nápadně nevýhodné podmínky. Při řízení krajský soud předpokládal, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, přestože v odvolání bylo tvrzeno, že správní orgán vydal rozhodnutí na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť účastníci řízení nepředložili žádné doklady o stavu nemovitosti, kterou MNV v roce 1978 zboural, a ani z demoličního řízení se nepodařilo získat mapy a plánky umístění původních budov. Ve správním řízení, které neproběhlo - nebyli slyšeni svědci ani nebyly předloženy potřebné doklady v držení orgánů, takže svévolně nebylo možno řádným znaleckým posudkem prokázat nevýhodné podmínky. Navíc jako navrhovatelky neměly možnost se vyjádřit k písemným podáním ostatních účastníků, přičemž došlo k záměně, pokud byla citována korespondence z 1. 2. a z 16. 2. 1978, neboť se týkala následných kupních smluv a nikoliv odprodeje domu. Tuto záměnu dokladů a provedených důkazů učinil i Krajský soud v Plzni, neboť celkově šlo o posouzení samostatných 4 smluv, kdy nejzákladnější byla z roku 1975, ke které žádná ze stran nepřiložila žádný doklad. Dle tvrzení ústavní stížnosti správní orgán ani krajský soud v této věci nenařídily jednání a proto nebyl řádně zjištěn skutkový stav.

Proti tomu byla podána ústavní stížnost (II. ÚS 268/95), která byla pro vady návrhu odmítnuta.

Jelikož byly nalezeny nové skutečnosti - doklady a dobové fotografie, byl vypracován tzv. "informativní znalecký posudek", z nějž vyplývá, že nemovitost byla podceněna minimálně o 100% (?). To vedlo stěžovatelky k podání žádosti o povolení obnovy řízení dle § 62 a násl. správního řádu. Současně stěžovatelky prokazují tíseň svědecky, čestným prohlášením a listinnými doklady. Nevýhodné podmínky pak znaleckým posudkem, který nemohl být během 2 let dokončen pro nedostatek dokladů a identifikaci zbouraných budov. O žádosti rozhodl O.Ú. - okresní pozemkový úřad tak, že obnovu nepovolil. O podaném odvolání rozhodlo Ministerstvo zemědělství - ústřední pozemkový úřad, který svým rozhodnutím potvrdil rozhodnutí I. instance.

Proti těmto rozhodnutím byla podána současná ústavní stížnost s vadami, které stěžovatelky od července 1998 do února 1999 odstraňovaly a ústavní stížnost samotnou upravovaly. Teprve poté bylo možno požádat o vyjádření ostatní účastníky.

V ústavní stížnosti je požadováno zrušení napadených rozhodnutí správních orgánů a vrácení věci k novému projednání. Tento návrh odůvodňují stěžovatelky zejména tím, že uvedenými rozhodnutími nedošlo k řádnému vypořádání se skutkovými zjištěními, orgány nepostupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, konkrétně právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého orgánu a pokud by takovým rozhodnutím byl zkrácen ve svých právech tak i u soudu (čl. 36). Též bylo porušeno právo na právní pomoc v řízení a na rovnost všech účastníků (čl. 37), neboť restituční nárok nebyl projednán za přítomnosti stran, nebyly provedeny navržené důkazy, navrhovatelky nebyly seznámeny s obsahem listin, a přestože rozhodovalo několik orgánů, všechny přejímaly původní stanovisko prvého rozhodnutí.

O.Ú. - okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření ze dne 19. února 1999 uvádí, že podle všech dostupných dokladů a svědectví (veškeré materiály zaslal) byly stěžovatelky původními spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, jako dědičky po panu M. Veškerý majetek postupně prodaly MNV a to po vzájemných dohodách. O.Ú., jako věcně a místně příslušný správní orgán, rozhodl na základě všech zjištěných skutečností tak, že nemovitosti nevydal, když zjistil, že nemovitosti nebyly převedeny na stát postupem podle § 6 odst. 1 lit. k) zákona o půdě a jiný restituční titul nepřicházel v dané věci v úvahu a tak je nepochybné, že stěžovatelky nesplnily zákonné předpoklady oprávněných osob. O včasně podaném opravném prostředku rozhodoval Krajský soud v Plzni, který napadené rozhodnutí jako správné potvrdil. Následně stěžovatelky podaly žádost o obnovu řízení, která byla zamítnuta, proti čemuž podaly opravný prostředek k Ministerstvu zemědělství ČR, které jej zamítlo a potvrdilo rozhodnutí O.Ú. - okresního pozemkového úřadu. O.Ú. zastává názor, že zákon o půdě má za účel zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období, a to v těch případech, kdy tyto majetkové křivdy prokazatelně nastaly.

Ministerstvo zemědělství - ústřední pozemkový úřad ve svém vyjádření uvádí, že dle jejich názoru nebyl ani rozhodnutím Pozemkového úřadu ani jejich vlastním rozhodnutím, porušen zákon. Okresní pozemkový úřad neshledal naplnění žádného z důvodů pro obnovu řízení, taxativně uvedených v ustanovení § 62 správního řádu. Návrh podaný stěžovatelkou obsahoval, dle jejího názoru, nové skutečnosti a důkazy, na základě kterých byl vypracován informativní znalecký posudek. Dále spatřovala stěžovatelka důvod obnovy v nenařízení ústního jednání ve věci a v nemožnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, způsobu jejich zajištění a popřípadě doplnění, tedy dle ustanovení § 62 odst. 1 lit a), c) a e) správního řádu. Ministerstvo dále uvádí, že předmětem odvolacího řízení bylo posouzení, zda rozhodující orgán postupoval v souladu s ustanovením § 62 správního řádu, tj. zda byly naplněny důvody obnovy řízení a zda bylo postupováno procesně správně. Na základě tohoto postupu shledal Ústřední pozemkový úřad, že odvolání nebylo důvodné. V odvolání bylo dále uvedeno, že z informativního znaleckého posudku vyplynulo podhodnocení kupní ceny minimálně o 100%, z čehož byly dovozovány nápadně nevýhodné podmínky. Dle názoru Ústředního pozemkového úřadu však informativní posudek toto neprokázal, když sám znalec uvádí, že nesrovnalosti v úředním ocenění jsou prozatím informativní a v dalším řízení je bude nutno doložit svědectvími, geodetickými podklady a archívními údaji. Z toho důvodu nejsou předložený posudek, ani doklady na základě nichž byl vypracován, novými skutečnostmi či důkazy, které by mohly mít podstatný vliv na rozhodnutí, neboť neprokazují, že kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Na základě všech uvedených důvodů zastává Ústřední pozemkový úřad názor, že nebyl dán důvod obnovu řízení, neboť stěžovatelky nepředložily žádné důkazy, které by prokazovaly, že by se původní rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu opíralo o důkazy, které by se ukázaly být nepravdivými.

Ve věci je třeba především konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jinak neprovádí hodnocení důkazů. Současně platí, že při splnění těchto podmínek jedná Ústavní soud až tehdy, kdy stěžovatelé vyčerpali dostupné prostředky k ochraně svých práv.

Nelze přehlédnout, že ústavní stížnost je směřována výhradně proti důvodům obnovy řízení. Veškerá další řízení byla pravomocně ukončena, včetně odmítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem k této skutečnosti a s odkazem na nálezy IV. ÚS 336/96 (Sb. n. u. ÚS ČR, 8, str. 247 a násl.) a IV. ÚS 92/97 (Sb. n. u. ÚS ČR, 8, str. 385 a násl.) a na právní názory v nich obsažené, je Ústavní soud nucen konstatovat, že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí návrhu na obnovu správního řízení (§ 62 a násl. zákona č. 71/1967 Sb.), není nutně rozhodnutím procesní povahy, a proto není vyloučeno jeho přezkoumání soudem v řízení podle ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. Takový návrh však podán nebyl a stěžovatelky tedy nevyčerpaly veškeré dostupné prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Nezbylo proto, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 lit. e) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud navíc poznamenává, že i když odmítá ústavní stížnost z formálních důvodů, sdílí v podstatě názor správních orgánů pokud jde o výklad podmínek, které musí být splněny pro povolení obnovy správního řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 1999

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj