IV. ÚS 3292/15 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2016

IV.ÚS 3292/15 ze dne 5. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky FALCO - systém, spol. s r. o., se sídlem v Chebu, Vrázova 2321/9, zastoupené JUDr. Jiřím Pavlíkem ml., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Karla Hynka Máchy 604/6, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 9. 2015, č. j. 15 C 71/2014-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 10. 11. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku nalézacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba ve věci úhrady nedoplatku faktury za zboží.

Napadeným rozsudkem mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky vyplývajících ze čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že soud nepostupoval v řízení předvídatelně. V jednání nařízeném po podání odporu proti platebnímu rozkazu shledal soud listinné důkazy přiložené stěžovatelem k návrhu na vydání platebního rozkazu nedostatečnými, nárok stěžovatele tak nepovažoval za prokázaný a žalobu zamítl; vydáním platebního rozkazu však dal soud podle stěžovatelky zřetelně najevo, že je za dostatečné považuje. Stěžovatelka se tedy v domnění, že soud disponuje dostatečnými podklady, nezúčastnila nařízeného jednání, v důsledku čehož byla připravena o procesní poučení podle § 118a o. s. ř., na základě kterého by nedostatečná skutková tvrzení a neoznačené důkazy nepochybně doplnila.

Ústavní soud nejprve zkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti. Předmětem sporu před nalézacím soudem bylo zaplacení částky 9 409 Kč s příslušenstvím, tudíž jde z pohledu civilního procesu o tzv. bagatelní spor. Jak již Ústavní soud několikrát konstatoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13), vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 202 odst. 2, § 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby v nich vydaná rozhodnutí byla i za cenu eventuálních vad dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. V principu tak platí, že Ústavní soud rozhodnutí bagatelního charakteru v právním smyslu zásadně nepřezkoumává, a pokud tak výjimečně učiní, pak tehdy, když rozpor s ústavněprávními zásadami dosahuje zvlášť vysoké intenzity. Přesto považuje Ústavní soud za žádoucí, aby se vyjádřil k povaze některých souvisejících procesních otázek.

Vydání platebního rozkazu podle § 172 o. s. ř. předchází pouze zběžné posouzení žaloby, při kterém se vychází zpravidla z tvrzení žalobce a z přiložených listin. Neprovádí se dokazování, tudíž se nezkoumá, zda předložené listiny prokazují žalobcova tvrzení dostatečným způsobem; k tomu dochází až během případného jednání ve věci. Ze samotného vydání platebního rozkazu lze toliko dovodit, že nejde o žalobu zjevně nedůvodnou a úvahy o dostatečnosti tvrzení či předložených důkazů v této fázi řízení nejsou namístě. Nelze také přehlédnout fakt, že platební rozkaz je oprávněn vydat samostatně vyšší soudní úředník a tak se stalo i v projednávaném případě. Závaznost závěru soudního úředníka učiněného po zběžném posouzení žaloby pro řízení nalézací by mimo jiné vedla k absurdní situaci - totiž že by soudce byl při rozhodování vázán úvahou vyššího soudního úředníka. Takový stav by však byl v příkrém rozporu nejen s požadavkem na nezávislost soudců, ale prakticky by zbytek řízení učinil zbytečným. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že procesní poučení podle § 118a o. s. ř. jsou výsadou, kterou mají účastníci na jednání přítomní. Účast na jednání považuje Ústavní soud za základní slušnost a odročení jednání pouze za účelem procesního poučení nepřítomného účastníka (zvláště, jde-li o stranu žalobce) nepovažuje za vhodné, natož za nezbytné k zachování práva na spravedlivý proces.

Důvody, které nalézací soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou v odůvodnění rozsudku dostatečně vyloženy a napadenému rozhodnutí nelze v tomto směru ničeho vytknout. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. ledna 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu