IV. ÚS 3286/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2011

IV.ÚS 3286/11 ze dne 8. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou JUDr. Vlastou Formánkovou ve věci návrhu O. B., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Šaldova 34/466, směřujícím proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 12. října 2011, č.j. 1 ZT 342/2011-107, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem podaným dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedeného usnesení, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a to v důsledku postupu orgánů činných v trestním řízení v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny.

Navrhovatel ve svém podání uvedl, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie ústeckého kraje, Skupiny kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Most, Oddělení hospodářské kriminality, č.j. KRPU-24565-31/TČ-2011-040881, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání. O včas podané stížnosti proti tomuto usnesení rozhodlo shora napadeným usnesením příslušné státní zastupitelství, které stížnost odmítlo.

Navrhovatel je i nadále přesvědčen, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno a je vedeno způsobem, který zákon nestanoví. Napadeným usnesením pak nebyly tvrzené nedostatky odstraněny a státní zástupkyně se námitkami nezabývala. Následně polemizoval s obsahem usnesení, které stížnost odmítlo, aniž by přihlédlo k námitkám navrhovatele. K věci samé odkázal na judikaturu Ústavního soudu nálezy sp. zn. II. ÚS 268/03, I. ÚS 1589/07, IV. ÚS 219/03, I. ÚS 781/04, I. ÚS 2445/09, III. ÚS 511/02, s tím, že se sice v převážné míře vztahují k rozhodovací činnosti obecných soudů, dle přesvědčení navrhovatele je však možné je použít i k rozhodovací činnosti státního zastupitelství, jakožto orgánu veřejné moci. Podle navrhovatele je takový postup nedostatečný, a proto se domáhal zrušení usnesení státního zástupce. Pokud se týká nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, nesdílí Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o bezvýhradném dopadu tohoto judikátu na napadené usnesení. Navrhovatel dále uvedl, že státní zástupkyně, která vydala napadené rozhodnutí, nebyla dozorující státní zastupitelkou a dále, že dozorující státní zástupce nebyl přítomen rozhodování o vazbě, která na navrhovatele byla uvalena. S ohledem na okolnost vazebního stíhání ve věci požádal Ústavní soud o přednostní projednání věci.

Navrhovatel ke svému podání přiložil jak napadené rozhodnutí, tak i jemu předcházející rozhodnutí a jeho stížnosti proti němu, rovněž trestní oznámení na Policii České republiky. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem podání, s napadeným rozhodnutím i dalšími předloženými písemnostmi, dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.

Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR), to tedy znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: N 111/19 SbNU 79). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech, tedy významně ovládá zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Přípustné opravné prostředky není přitom možno chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje, až do vydání meritorního rozhodnutí, průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví. Východiskem pro tyto závěry je čl. 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává, dle § 174 a násl. trestního řádu, dozor příslušný státní zástupce, který je povinen dle § 172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestního stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Navrhovateli, právně zastoupenému, pak přísluší navrhovat zákonem definované nástroje k ochraně jeho zájmů.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávaném případě tato situace nastala, a proto Ústavní soud návrh odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2011

Vlasta Formánková v.r.

soudkyně zpravodajka