IV. ÚS 3169/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

IV.ÚS 3169/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Evy Mazancové, zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 69/9, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2015 č. j. KSPL 54 INS 18131/2014-B-44, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2015, doplněnou podáními ze dne 5. 11. 2015 a 10. 11. 2015, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2015, č. j. KSPL 54 INS 18131/2014-B-44, kterým nadepsaný soud (dále jen "insolvenční soud") v rámci dohledací činnosti vykonávané § 10 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ins. zák."), zamítl návrhy stěžovatelky, aby tento soud dočasně zakázal insolvenčnímu správci zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty - in eventum - zakázal toliko zpeněžování zajištěného majetku - in eventum - zakázal výplatu výtěžku zpeněžení zajištěného majetku zajištěnému věřiteli, a také na postup, resp. nečinnost insolvenčního soudu ve věci.

Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh, že stěžovatelka je dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném u pod sp. zn. KSPL 54 INS 18131/2014 (dále jen "insolvenční řízení"). V tomto řízení byla věřitelem (dále jen "původní věřitel") podáním učiněným dne 7. 1. 2015 přihlášena pohledávka ve výši 14 526 804,54 Kč, která byla v dalším řízení ve smyslu § 201 ins. zák. zjištěna. V průběhu insolvenčního řízení postoupil původní věřitel tuto pohledávku na jinou fyzickou osobu, která vstoupila do insolvenčního řízení namísto původního věřitele. Původní věřitel byl dne 2. 7. 2015, a poté znovu dne 10. 9. 2015, Krajským státním zastupitelstvím v Plzni obžalován z pokračujícího trestného činu podvodu ve formě spolupachatelství, přičemž stěžovatelka je přesvědčena, že v rámci trestního řízení bude zjištěno, že předmětná pohledávka vznikla výsledkem podvodu spáchaného původním věřitelem, a proto brojí proti jejímu uspokojování v rámci insolvenčního řízení. Insolvenční soud ani insolvenční správkyně dle názoru stěžovatelky nevěnují probíhajícímu trestnímu řízení náležitou pozornost a nijak tuto skutečnost v insolvenčním řízení nezohledňují, v důsledku čehož nabyla pocitu absence spravedlnosti, který ztotožnila s porušením ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud zde považuje za vhodné připomenout, že není jeho úlohou posuzovat míru spravedlivosti jednotlivých aktů orgánů veřejné správy, ale je toliko nadán pravomocemi svěřenými mu Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv spíše v celkovém postoji insolvenčního soudu a insolvenční správkyně, než že by spatřovala porušení takových práv přímo napadeným usnesením. O tom svědčí jednak výslovné označení nečinnosti insolvenčního soudu jako zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky, a jednak také formulace petitu, kterým se domáhá určení, že nevyslovení příkazu k sebemenšímu omezení v nakládání s majetkovou podstatou insolvenčním soudem je zásahem do ústavních práv.

V přímém vztahu k napadenému usnesení stěžovatelka tvrdí toliko, že usnesením dochází k porušení stěžovatelčina práva vlastnit majetek, neboť jím má dojít k "nesmyslnému utracení" jejího majetku. Ústavní soud však neshledal, že by napadeným usnesením popisovaný následek vůbec mohl nastat. Samotným usnesením byl toliko zamítnut požadavek stěžovatelky na přijetí preventivního opatření před možným dalším postupem insolvenční správkyně v insolvenčním řízení, čímž nedošlo k žádnému konkrétnímu zásahu do majetkové sféry stěžovatelky. Nebylo-li napadeným usnesením zasaženo do majetkové sféry stěžovatelky, tím spíše nemohlo jít ani o zásah takové intenzity, aby z něj bylo možné odvodit porušení ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku.

Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že se stěžovatelka ústavní stížností snaží pouze přimět Ústavní soud, aby suploval funkci odvolacího soudu v situaci, kdy zákon opravný prostředek nepřipouští. Pouhé zamítnutí učiněného návrhu stěžovatelky insolvenčním soudem nelze bez dalšího považovat za odepření spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatelka. Ústavní soud sice chápe obavy stěžovatelky o její majetek, ale jakkoliv mohou být stěžovatelkou tvrzené okolnosti provázející vznik a další existenci pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení pochybné, není Ústavní soud příslušný, aby takové skutečnosti posuzoval.

Stěžovatelka dále tvrdí, že napadené usnesení obsahuje prvky svévole spočívající v zásadním nerespektování faktu, že proti původnímu věřiteli je vedeno trestní řízení, jehož výsledek by mohl vést ke zpochybnění platnosti dokumentu, na jehož základě je pohledávka zjištěna. Sám insolvenční soud se v odůvodnění napadeného usnesení k této problematice vyjadřuje a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu 29 NSČR 67/2013-B-79, podle kterého taková okolnost je ve vztahu k insolvenčnímu řízení bezvýznamná. Nelze dojít k závěru, že usnesení insolvenčního soudu vykazuje prvky svévole, pokud závěry v tomto usnesení respektují judikaturu soudu nejvyššího stupně a vycházejí z něj.

Hlavním úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů; není součástí soustavy obecných soudů a není povolán ani k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ani není oprávněn zasahovat do probíhajících řízení a udílet obecným soudům závazné pokyny. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy jsou právní závěry přijaté příslušnými orgány výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu nebo odnímají ústavně garantované právo. Až tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle. Právě naznačené pochybení však insolvenčnímu soudu podle závěru Ústavního soudu ani v nyní posuzovaném případě vytknout nelze.

V intencích § 80 zákona o Ústavním soudu posoudil Ústavní soud návrh na vydání předběžného opatření, který stěžovatelka podala současně s ústavní stížností. Tento akcesorický návrh Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněný za situace, kdy vzhledem k povaze věci projednal vlastní ústavní stížnost bezprostředně poté, co ověřil splnění zákonných podmínek k takovému postupu. Účinky případného předběžného opatření by totiž byly omezeny toliko na období do vydání rozhodnutí o vlastní ústavní stížnosti.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Vycházeje z okolností vymezených výše rozhodl Ústavní soud týmž výrokem totožně i o akcesorickém návrhu stěžovatelky na vydání předběžného opatření.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu