IV. ÚS 313/99Usnesení ÚS ze dne 01.10.1999

IV.ÚS 313/99 ze dne 1. 10. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupené JUDr. R, S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 1999, č.j. 21 Cdo 299/99-135, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1998, č.j. 16 Co 274/98-118 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 1998, č.j. 15 C 154/96-98,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 25. 6. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 6. 1999, č.j. 21 Cdo 299/99-135, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1998, č.j. 16 Co 274/98-118 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 1998, č.j. 15 C 154/96-98. Současně požádala, aby Ústavní soud, s ohledem na její vysoký věk a tomu odpovídající zdravotní stav, ústavní stížnost projednal v termínu co možná nejkratším.

Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavní principy řádného a spravedlivého procesu, konkrétně její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že Okresní soud v Olomouci napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se domáhala úhrady částky 47.777,- Kč s příslušenstvím, jako doplatku valorizované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a současně vyhověl vzájemné žalobě žalovaného na zrušení povinnosti platit stěžovatelce náhradu za ztrátu na výdělku v částce 555,- Kč měsíčně. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ČR pak dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné stěžovatelkou (dovolatelkou) po právní stránce zásadní význam.

Podstatou ústavněprávní argumentace je námitka, že obecné soudy při svém rozhodování nesprávně interpretovaly ust. § 202 odst. 1 zák. práce, podle něhož "Změní-li se poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, může se poškozený i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností." Stěžovatelka je přesvědčena, že aplikace cit. ustanovení v její věci byla pouhým subjektivním a účelovým výkladem, je v rozporu s čl. 9 odst. 3 Ústavy a tudíž protiústavní a v rozporu s principem právní jistoty. Je toho názoru, že žalovaný Školský úřad v Olomouci se mohl úpravy svých práv a povinností domáhat pouze tehdy, kdyby se podstatně změnily poměry, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody podle § 195 odst. 1 zák. práce, tj. pouze ekonomické poměry (průměrný výdělek a invalidní příp. částečný invalidní důchod). Za účelem zjištění přesného výkladu ust. § 202 odst. 1 zák. práce stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud provedl důkaz výslechem znalce, event. jeho písemným znaleckým posudkem, z oboru českého jazyka.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka ve skutečnosti nenapadá způsob vedení řízení a spravedlivost procesu, protože žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by jí bylo znemožněno realizovat procesní práva v průběhu řízení, popřípadě že by postupem soudů byla zkrácena na svých právech účastníka řízení, nejsou ve stížnosti uvedeny. Stěžovatelka pouze polemizuje s právním názorem soudů (prvního stupně, odvolacího a dovolacího), které jejímu požadavku na ponechání výplaty náhrady za ztrátu na výdělku (event. na její zvýšení) nevyhověly. Ústavní stížnost je ve svých důsledcích návrhem na další přezkoumání věci, a to již ve "čtvrté instanci", když stěžovatelka se svými požadavky a právními názory v řízení u obecných soudů podle shodných závěrů všech stupňů (instancí) neuspěla. K právnímu posouzení ve věci stěžovatelky obecnými soudy uvedl, že jde o v soudní praxi ustálený a nezpochybňovaný právní názor, o jehož správnosti nemá nejen Nejvyšší soud ČR pochybnosti, přičemž právní názor stěžovatelky lze označit za ojedinělý a svým způsobem účelový i v advokátské praxi. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla usnesením odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 15 C 154/96 a spisu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 516/98, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci (ustanovení) hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Není věcí Ústavního soudu dozírat na činnost obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že právní závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích odpovídají jejich konstantní judikatuře. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nespokojenost stěžovatelky s výsledkem sporu projednaného obecnými soudy, čímž stěžovatelka staví Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny a také proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručujících právo na spravedlivý proces. Kromě toho Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů jsou nejen v souladu s ustálenou judikaturou, ale i v souladu se smyslem a účelem náhrady škody za ztrátu na výdělku. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že pracovní aktivita každého člověka je limitována jeho věkem a zdravotním stavem, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl postižen pracovním úrazem či chorobou z povolání. Pokud tedy soudy vycházely ze znaleckého posudku, podle kterého by dnes devadesátiletá stěžovatelka mohla být výdělečně činná do svých takřka sedmdesátipěti let, pak takový závěr je třeba považovat nejen za souladný s právními předpisy, ale i za spravedlivý a do jisté míry i velkorysý.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu