IV. ÚS 3044/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2015

IV.ÚS 3044/15 ze dne 15. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Zuzanou Feldmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Bořivojova 108, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2015, č. j. 70 Co 182, 183/2015-479, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 9. 2014, č. j. 15 P 49/2011-413, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. 15 P 49/2011-413, zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy rodičů, současně je svěřil do výchovy matky a rozhodl o vyživovací povinnosti stěžovatele i rozsahu jeho styku s dětmi. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2015, č. j. 70 Co 182, 183/2015-479, rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výchově potvrdil a ve výrocích o výživném a styku dílčím způsobem změnil.

Proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 12. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřuje v odepření rodičovských práv, jež měla být přiznána v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13. Obecným soudům vytýká, že řádně nezhodnotily zájmy dětí.

Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Praze i Obvodní soud pro Prahu 6 dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Adekvátně, racionálně a logickým způsobem se vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].

Ústavně relevantní pochybení nelze spatřovat samo o sobě v okolnosti, že obecné soudy nesvěřily nezletilé děti stěžovatele do střídavé péče obou rodičů. Nalézací i odvolací soud se touto otázkou podrobně zabývaly na pozadí skutkových zjištění učiněných v průběhu řízení, a to včetně psychického stavu, osobnostního nastavení, zájmů i vyslovených postojů a přání dětí. Přihlédly i ke vztahům mezi rodiči a k okolnosti, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen pro tzv. stalking (nebezpečné pronásledování) matky. Respektovaly dosavadní judikaturu Ústavního soudu k institutu střídavé péče včetně nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13. Závěr o svěření nezletilých do výchovy matky zejména nebyl projevem apriorní neochoty a negativního přístupu k samotnému institutu střídavé péče, nýbrž odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů dětí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14, a dále např. usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. IV. ÚS 582/15, nebo ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 816/15).

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu