IV. ÚS 3032/08 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2009 Ke lhůtě pro podání ústavní stížnosti v případě podání nepřípustné žaloby pro zmatečnost

Podání nepřípustné žaloby pro zmatečnost nemůže prodloužit lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti předcházejícímu rozhodnutí obecného soudu.

IV.ÚS 3032/08 ze dne 10. 3. 2009

U 5/52 SbNU 793

Ke lhůtě pro podání ústavní stížnosti v případě podání nepřípustné žaloby pro zmatečnost

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické - ze dne 10. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 3032/08 ve věci ústavní stížnosti T. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008 č. j. 11 Cmo 59/2008-30, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2008 č. j. 65 C 41/2007-18, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007 č. j. 30 Co 264/2007-47, jímž bylo na základě stěžovatelova odvolání potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ve výroku o nákladech exekuce, a proti doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 3. 2007 č. j. 49 Nc 4527/2006-37, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady řízení.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 9. 12. 2009 se T. B. (dále jen "stěžovatel", resp. "povinný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v exekuční věci oprávněného hlavního města Prahy a v řízení o žalobě pro zmatečnost a "rozhodl o nákladech soudního a exekučního řízení, které musel zaplatit.".

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 19. 1. 2007 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále též jen "obvodní soud") usnesením č. j. 49 Nc 4527/2006-8 řízení o nařízení exekuce zastavil (výrok I) z důvodu zpětvzetí návrhu oprávněným poté, co povinný dne 20. 12. 2006 dlužnou částku uhradil; své usnesení ze dne 30. 11. 2006 č. j. 49 Nc 4527/2006-3 o nařízení exekuce zrušil (výrok II), neboť návrh na nařízení exekuce byl oprávněným vzat zpět až poté, co bylo usnesení o nařízení exekuce vydáno a odesláno pověřenému soudnímu exekutorovi, avšak ještě před tím, než toto usnesení nabylo právní moci, a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

Dne 21. 3. 2007 obvodní soud doplnil své usnesení ze dne 19. 1. 2007 č. j. 49 Nc 4527/2006-8 výrokem IV znění: "Povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Milanovi Usnulovi, Exekutorský úřad Praha 9, na nákladech řízení částku ve výši 7 735 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.". Tento výrok odůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

s tím, že ke zpětvzetí návrhu došlo pro chování povinného, který uhradil svůj dluh vůči oprávněnému až po zahájení řízení a nařízení exekuce. Výši nákladů exekutora stanovil součtem odměny exekutora v částce 3 000 Kč stanovené podle § 11 odst. 3 a 6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, a paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč podle § 13 odst. 1 téže vyhlášky, který zvýšil o 19% DPH, s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 exekučního řádu.

Dne 11. 9. 2007 Městský soud v Praze k odvolání povinného do výroku o nákladech exekuce usnesení obvodního soudu ze dne 19. 1. 2007 doplněné usnesením téhož soudu ze dne 21. 3. 2007 ve výroku o nákladech exekuce jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Povinný se následně domáhal zrušení usnesení obvodního soudu ze dne 19. 1. 2007 doplněného usnesením téhož soudu ze dne 21. 3. 2007 žalobou pro zmatečnost.

Dne 11. 1. 2008 Městský soud v Praze žalobu pro zmatečnost zamítl jako nepřípustnou a rozhodl, že oprávněný ani exekutor nemají právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění poukázal na ustanovení § 230 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož žaloba pro zmatečnost není přípustná jen proti výrokům rozhodnutí o nákladech řízení, o lhůtě k plnění a o předběžné vykonatelnosti.

Dne 4. 9. 2008 Vrchní soud v Praze k odvolání povinného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2008 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). V podrobném odůvodnění mj. uvedl, že žalobou pro zmatečnost se nelze domáhat nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu nebo při právním posouzení.

III.

Stěžovatel v části I. ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy při rozhodování porušily právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ústavní zásadu proporcionality a přiměřenosti (pokud jde o přisouzení exekutorské odměny exekutorovi, který se o plnění nepřičinil), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a nerespektovaly ustálenou judikaturu Ústavního soudu v předmětné věci, tj. judikát ÚS 8/06 [patrně nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)], a jiné související judikáty, např. ÚS 752/04 [patrně nález sp. zn. I. ÚS 752/04 ze dne 31. 10. 2007 (N 175/47 SbNU 337)], 160/06 [patrně nález sp. zn. II. ÚS 160/06 ze dne 4. 5. 2006 (N 96/41 SbNU 265)], II. ÚS 639/04 (usnesení ze dne 6. 10. 2005 - ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a "ÚS 301/05 - odmítly respekt k ústavní judikatuře" [patrně nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)].

V části III. (správně se zjevně jedná o část II.) ústavní stížnosti stěžovatel opakoval skutkové okolnosti exekuce a vyslovil přesvědčení, že ve všech stadiích řízení se obecné soudy dopouštěly procesních i právních pochybení; polemizoval s odůvodněním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2008.

V části III. stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že bylo-li v daném případě povinným plněno bez jakéhokoliv nejmenšího přičinění soudního exekutora, nemá exekutor právo na odměnu. Přiznáním plné odměny, kterou si nezasloužil, byl exekutor zvýhodněn vůči exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou "zcela či alespoň s menším přičiněním".

IV.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal návrhem zčásti zjevně neopodstatněným a zčásti opožděně podaným z následujících důvodů.

Důvody, pro které Městskýsoud v Praze napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí žaloby pro zmatečnost v důsledku její nepřípustnosti a pro které Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, jsou přehledně a zcela srozumitelně v rozhodnutích těchto soudů vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry obecných soudů, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.

Podání nepřípustné žaloby pro zmatečnost nemohlo ovšem prodloužit lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti předcházejícímu doplňujícímu usnesení Obvodníhosoudu pro Prahu 10 č. j. 49 Nc 4527/2006-37 a potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 264/2007-47. Lhůta 60 dnů pro podání ústavní stížnosti [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] odvíjí se totiž od doručení posledního procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým procesním prostředkem sice může být i žaloba pro zmatečnost, avšak nikoliv bezvýjimečně, neboť podání ex lege nepřípustné žaloby pro zmatečnost (jako ve stěžovatelově věci) nemůže nic změnit na tom, že rozhodnutím o posledním procesním prostředku k ochraně stěžovatelova práva bylo již usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 264/2007-47. Ze spisu je zjevné, že toto usnesení bylo stěžovateli doručeno již na podzim r. 2007, takže byla-li ústavní stížnost podána 9. 12. 2008, stalo se tak dávno po uplynutí lhůty stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

Proto Ústavnísoud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení, které musel zaplatit v řízení před obecnými soudy, nehledě na skutečnost, že ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze aplikovat jen na náklady řízení před Ústavním soudem.

Z uvedených důvodů bylo podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavnímsoudu rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.