IV. ÚS 2977/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.08.2015

IV.ÚS 2977/14 ze dne 13. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. Martina Janků a Ing. Pavly Janků, zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014 č. j. 4 As 16/2014-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Žalovaný Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Praze (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 30. 6. 2009 č. j. ZKI-O-51/257/2009/Ho změnil na základě odvolání stěžovatelů rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník (dále jen "KÚ") ze dne 6. 3. 2009 sp. zn. OR-89/2007-212-72 tak, že nově stanovil: "V katastru nemovitostí se v katastrálním území Újezd nad Zbečnem dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. b) z. č. 344/1992 Sb., v platném znění, opravuje chybné zobrazení parcely č. st. X1 v analogové katastrální mapě dle Záznamu podrobného měření změn č. 305, tj. opravuje se chybné zobrazení podle geometrického a polohového určení nemovitosti, daného souřadnicemi lomových bodů v souřadnicovém systému S-JTSK, určených tímto záznamem." Žalovaný uvedl, že změnil výrokovou část prvoinstančního rozhodnutí ve snaze ji upřesnit a zpřehlednit, aby bylo jednoznačně patrno, co bylo předmětem řízení o opravě chybného údaje katastru nemovitostí a jaký nesprávný údaj byl opraven.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2010 č. j. 11 Ca 240/2009-45 žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl jako nedůvodnou, když zdůraznil, že uvedeným postupem nenastaly žádné změny právních vztahů na příslušných nemovitostech, neboť oprava chyby se týká výlučně parcely č. X1 a pozemku p. č. X2, které nejsou ve vlastnictví stěžovatelů. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2011 č. j. 4 As 32/2010-116 rozhodl o kasační stížnosti stěžovatelů tak, že citovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť k posouzení věci je třeba odborných znalostí a k tomuto soud měl ustanovit znalce z oboru geodézie a kartografie.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2013 č. j. 11 A 255/2011-260 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud totiž - po doplnění dokazování znaleckým posudkem - dovodil, že obě správní rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, neboť pro vytyčení hranice mezi pozemky p. č. X2 a X3 byl ze strany zhotovitele záznamu podrobného zaměření 287 použit nesprávný podklad, čímž došlo k poškození vlastníků pozemku p. č. 139/35.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasnou kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. d) a § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti mimo jiné poukázal na nesrozumitelnost napadeného rozsudku, na procesní vadu v řízení před městským soudem, uvedl důvody, pro které znalecký posudek neprokázal žádné pochybení správních orgánů a konečně uvedl, že znalkyně nezkoumala zobrazení pozemku stavební parcely č. X1 v platné digitální katastrální mapě. Geometrické a polohové určení ani zobrazení stavební parcely č. X1 v obnoveném operátu katastru nemovitostí nemá žádnou návaznost na dřívější výsledky zeměměřičských činností. Kromě toho vlastníci dotčení rozhodnutím katastrálního úřadu o opravě chyby v katastrálním operátu nepodali námitky proti obnovenému katastrálnímu operátu a současné zobrazení stavební parcely č. X1 v katastrální mapě je zcela v souladu se skutečným stavem.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem (druhé) rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil (výrok č. I.), žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2009 č. j. ZKI-O-51/257/2009/Ho odmítl (výrok č. II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení o správní žalobě a o kasační stížnosti tak, že žádný z účastníků na ně právo nemá. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s., přičemž shledal, že v řízení před soudem došlo k jiné vadě ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Kasační soud poukázal na to, že novým mapováním obnovený katastrální operát pro katastrální území Újezd nad Zbečnem (dále jen "obnovený katastrální operát") se stal platným ještě před vydáním kasační stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 č. j. 11 A 255/2011-260. Tato skutečnost je veřejně dostupná a stěžovateli ani nebyla rozporována. Městský soud v Praze proto v citovaném rozsudku mohl a měl zohlednit skutečnost, že platností obnoveného katastrálního operátu odpadl předmět soudního řízení, neboť rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2009 č. j. ZKI-O-21/257/2009/Ho, ani rozhodnutí KÚ ze dne 6. 3. 2009 sp. zn. OR 89/2007-212-72, již po obnovení katastrálního operátu nemohou zasáhnout právní sféru stěžovatelů.

Nejvyšší správní soud současně dovodil, že dokumentace výsledků šetření a měření pro vedení a obnovu souboru geodetických informací, jež je podle § 4 odst. 2 písm. d) (původního) zákona č. 344/1992 Sb. a také § 5 (nového) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, (katastrální zákon) součástí katastrálního operátu, nemůže v dané věci zachovat předmět řízení. Tato dokumentace totiž nepředstavuje správní akt, kterým by byli žalobci zasaženi na svých subjektivních veřejných právech či povinnostech, jedná se toliko o podklad pro vydání takového správního aktu podle § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Mají-li stěžovatelé za to, že pro obnovení katastrálního operátu byly využity podklady pořízené v rozporu se zákonem, tak musí napadat obnovení katastrálního operátu a nikoliv rozhodnutí stěžovatele o opravě chyby v katastrálním operátu, které již nemá žádný právní význam.

Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že napadený rozsudek byl ve smyslu ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s. zatížen vadou (odpadnutím předmětu řízení), která má za následek jeho nezákonnost. Již v řízení před Městským soudem v Praze byl totiž dán důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nebyly splněny podmínky soudního řízení a tento nedostatek nemohl být odstraněn.

III.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti připomněli dosavadní procesní stránku souzené věci. Následně namítli zmatečnost a nezákonnost napadeného rozsudku a excesivnost postupu Nejvyššího správního soudu s tím, že již jednou k jejich kasační stížnosti ve věci rozhodoval a původní rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Stěžovatelé proto konstatují, že nová kasační stížnost je s odkazem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. vyloučena (nepřípustná) a postupem podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. měla být odmítnuta. Stěžovatelé také nesouhlasí s posouzením věci a s tím, že podle kasačního soudu platností obnoveného katastrálního aparátu odpadl předmět soudního řízení, neboť napadená rozhodnutí správních orgánů po obnovení katastrálního operátu nemohou zasáhnout právní sféru stěžovatelů, neboť napadené správní rozhodnutí tuto sféru ovlivňuje. Stěžovatelé konečně uvedli, že proti obnovenému katastrálnímu operátu podali námitky a proti rozhodnutí KÚ o nich se následně odvolali.

Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

IV.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud v takto vymezeném rámci přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod, neshledal.

Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; kasační soud aplikoval adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud postupoval souladně se zjištěným stavem a činil adekvátní závěry. Jeho konkluze týkající se hmotněprávního posouzení nelze považovat za mechanické či formalistické, neboť jasně a zřetelně vysvětlil důvody pro zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a následné odmítnutí žaloby proti rozhodnutí žalovaného. Ústavní soud za této situace nemůže akceptovat výhrady stěžovatelů, neboť kasační soud řádně odůvodnil, proč již nemá žádný právní význam napadené rozhodnutí žalovaného. Konec konců - jak vyplývá z ústavní stížnosti - stěžovatelé, kteří jsou zřejmě nadále přesvědčeni o tom, že pro obnovení katastrálního operátu byly podklady pořízeny v rozporu se zákonem, volí další postup týkající se obnoveného katastrálního operátu. Ostatně tento postup jim Nejvyšší správní soud také doporučil.

Stěžovatelům nelze dát za pravdu ani v tom, že by kasační soud pochybil, když podle § 104 odst. 3 písm. a) část věty před středníkem s. ř. s. kasační stížnost žalovaného z důvodu nepřípustnosti neodmítl.

Ústavní soud respektuje smysl citovaného ustanovení, kterým je zamezení bezúčelného řetězení kasačních stížností v případech, kdy Nejvyšší správní soud závazný právní názor na věc již jednou vyslovil, čímž je zabráněno podávání opakovaných kasačních stížností. Ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu a s komentářovou literaturou (srov. dále) pak zdůrazňuje, že předmětné ustanovení je nutno vykládat ve světle co možná nejširšího přístupu k soudu (tzn. restriktivně) tak, že kasační stížnost není možno podat pouze z týchž důvodů.

Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu shodně připomíná (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 26/2008-119), že formalistický výklad ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. by ve svých důsledcích vedl k naprosté zbytečnosti tohoto soudu, neboť by mohl v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout krajskému soudu jakoukoliv (třeba malichernou) procesní vadu a druhou kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (srov. také usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 808/13). Proto také například důvody pro podání druhé kasační stížnosti mohou být jiné, tj. takové, kterými se krajský soud v předchozím rozsudku nezabýval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 27/2010-94).

Jindy (jako například v souzené věci) takový důvod může mít podle § 109 odst. 4 s. ř. s. svůj původ v nepřezkoumatelnosti, kdy kasační soud shledal, že v druhém řízení před městským soudem došlo k jiné vadě (odpadnutí předmětu soudního řízení) ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V souzené věci nelze navíc pominout, že původ této vady v druhé kasační stížnosti připomněl a zdůraznil žalovaný (tentokrát) v postavení kasačního stěžovatele (srov. také dále).

Citované usnesení Ústavního soudu rovněž připomíná (a to i s odkazem na komentářovou literaturu, srov. Blažek, T. a kol. Soudní řád správní - on line komentář, Praha: C. H. Beck, 2014), že kritérium nepřípustnosti kasační stížnosti uvedené v § 104 odst. 3 písm. a) část věty před středníkem s. ř. s. nelze přijmout v případě, kdy první kasační stížnost ve věci podal žalobce (v souzené věci stěžovatelé) a v pořadí druhou kasační stížnost žalovaný (jak tomu bylo v souzené věci) nebo naopak. Ústavní soud již v předmětném usnesení zdůraznil, že z povahy věci je zřejmé, že nepřípustnost opakované kasační stížnosti se vztahuje primárně ke kasační stížnosti podávané týmž účastníkem řízení, neboť v případě, kdy by Nejvyšší správní soud jinému kasačnímu stěžovateli odmítl jeho kasační stížnost pro nepřípustnost, odňal by mu právo efektivně hájit jeho zájmy. S ohledem na to, že v souzené věci nastala situace obdobná, kdy v případě druhé kasační stížnosti byl kasačním stěžovatelem žalovaný (a nikoliv stěžovatelé), Ústavní soud, který nenašel důvody, jež by jej vedly k odlišnému posouzení této otázky, nepovažuje napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu také z tohoto důvodu za ústavně nesouladný.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu