IV. ÚS 2959/18 #2Usnesení ÚS ze dne 18.12.2018

IV.ÚS 2959/18 ze dne 18. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem, sídlem Benešova 628/12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2018 č. j. 56 Co 5/2018-763 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. října 2017 č. j. 40 P 317/2014-582, 13 P a Nc 54/2015, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého N. H. a 2. nezletilého A. H., obou zastoupených opatrovníkem městskou částí Praha 1, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1 - Nové Město, a 3. H. C. L. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena základní práva vedlejších účastníků 1. a 2. (dále též "nezletilí") dle čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte a dále byla porušena práva stěžovatele dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo stěžovatele dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") rozhodl napadeným rozsudkem v řízení o úpravu rodičovské odpovědnosti a výživného pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů tak, že výrokem I bodem 1 se nezletilí svěřují do péče matky, otec je povinen platit výživné s účinností od vykonatelnosti tohoto rozsudku na nezletilého N. částkou 2 500 Kč měsíčně a na nezletilého A. částkou 2 200 Kč měsíčně k rukám vedlejší účastnice 3. (dále též "matka"), vždy každého prvého dne toho kterého měsíce předem, a že výživné splatné od vykonatelnosti tohoto rozsudku do prvého dne měsíce následujícího je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od doručení rozsudku povinnému. Dále okresní soud rozhodl výrokem I bodem 2, že na dobu po rozvodu manželství rodičů se nezletilí ponechávají v péči matky. Otec je povinen platit výživné na nezletilého N. částkou 2 500 Kč měsíčně a na nezletilého A. částkou 2 200 Kč měsíčně, s účinností od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství rodičů, vždy každého prvého dne toho kterého měsíce předem k rukám matky. Výživné splatné od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství rodičů do prvého dne měsíce následujícího je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství rodičů. Okresní soud pak stanovil, že rozsudek ve výroku I bodech 1 a 2 je předběžně vykonatelný. Výrokem II napadeného rozsudku okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrokem III, že otec je povinen zaplatit na nákladech řízení České republice na účet okresního soudu částku 34 554 Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku, přičemž ve zbytku (odměna tlumočnici) náklady řízení platí stát a konečně výrokem IV napadeného rozsudku okresní soud rozhodl, že zahajuje řízení dle § 13 a § 466 písm. d) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), o úpravu styku otce s nezletilými.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích o úpravě péče o nezletilé pro dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů se ve výroku I potvrzuje (výrok I). Ve výrocích o úpravě výživného se rozsudek okresního soudu ve výroku I mění takto: Otec je povinen s účinností od 1. 6. 2018 nadále platit vždy 1. dne v měsíci předem k rukám matky na výživu nezletilého N. částku 2 500 Kč měsíčně a nezletilého A. částku 2 200 Kč měsíčně. Částky výživného dospělé do konce měsíce, ve kterém bude rozsudek odvolacího soudu otci doručen, je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od data jeho doručení. Stejná úprava výživného ve prospěch nezletilého N. a nezletilého A. bude platit rovněž pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok II). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem a v odvolacím řízení (výrok III). Česká republika nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem (výrok IV).

4. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že ve věci rodičovské odpovědnosti má být rozhodováno za použití dvou základních judikaturních hledisek, tedy v nejlepším zájmu dětí a s minimalizací zásahu státu do práva na rodinný život. Současný model výchovy, kdy děti byly umístěny na podkladě předběžně vykonatelného rozsudku okresního soudu do matčiny péče, je funkční a vedl ke stabilizaci rodinných vztahů. Děti ve výchově matky prospívají, jsou u ní spokojeny, na nové prostředí v P. i na dětský kolektiv v mateřské škole se úspěšně adaptovaly. Matka podporuje široký styk otce s dětmi, děti na setkání s otcem po všech stránkách řádně připravuje a některých kontaktů se osobně účastní. Otce o dětech informuje. Její přístup umožňuje otci realizovat výchovnou roli v širokém rozsahu a podporuje rovněž udržování vztahů dětí s babičkou a dalšími příbuznými otce. Krajský soud neměl výhrady k závěru okresního soudu, že výchovné prostředí u matky z hlediska nejlepšího zájmu dětí je nutno preferovat před ostatními možnostmi. U matky je podle výsledku dokazování patrná větší vstřícnost ke kooperaci s otcem v záležitostech týkajících se dětí, než jakou projevoval otec po dobu tří měsíců (od 1. 8. 2017 do počátku 11/2017), kdy o děti osobně pečoval. Matka je ve výchově laskavější a důslednější. Mladší A. je na matku více fixován a také s ohledem na věk dítěte (4 roky) je pro něj matka zřejmě stále nejdůležitější osobou v životě. Mezi chlapci existují silné sourozenecké vazby; podle obecně známých skutečností není vhodné v tomto věku sourozence od sebe oddělovat, pokud pro takové řešení nejsou vážné a mimořádné důvody. "Neoddělování" sourozenců ostatně odpovídá shodnému stanovisku rodičů. Stěží lze už jen z praktických důvodů akceptovat zavedení odlišného výchovného režimu. Matka prokázala schopnost získat a udržet si ekonomickou nezávislost, přestože její situace je ztížena, neboť jde o cizinku s nedostatečnou znalostí českého jazyka. V P. si našla zaměstnání, zajistila bytové i jiné podmínky pro převzetí dětí do péče. Naproti tomu otec po návratu z ciziny do České republiky nebyl nikde zaměstnán a není osobou samostatně výdělečně činnou. Svou obživou je vlastně odkázán na dobrodiní třetí osoby. Takový způsob života sice neodporuje právním předpisům, avšak z hlediska přípravy dětí na jejich budoucí samostatný život jej nelze hodnotit jako optimální výchovný vzor. Otec není v České republice a ani mimo její území dlouhodobě zdravotně pojištěn, ačkoli taková povinnost plyne ze zákona [viz § 8 odst. 1 písm. e), § 10 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Stejnou okolnost je třeba hodnotit k jeho tíži, jako projev nezodpovědného přístupu k plnění zákonných povinností, přičemž platí, že neznalost zákona neomlouvá. Jako překážku střídavé výchovy hodnotí krajský soud specifické okolnosti daného případu. Model střídání výchovného prostředí na značnou vzdálenost, navíc u dětí v předškolním věku, je spojen s velkou zátěží dětí. U staršího N. je třeba mít dále na zřeteli, že v roce 2019 nastoupí do základní školy, s čímž jsou spojeny další nároky na dítě. Děti mohou být vystaveny při zařazení do dětského kolektivu většímu stresu rovněž z důvodu jisté odlišnosti, neboť pocházejí z jazykově smíšeného manželství. Střídáním mateřské či základní školy byla by jejich "odlišnost" ještě umocněna. Rozhodnutím o svěření obou nezletilých dětí do péče matky je naplněn požadavek na minimalizaci zásahu do funkčních rodinných vztahů. Matka uspokojuje veškeré potřeby dětí, včetně práva na pravidelný kontakt dětí s otcem a dalšími příbuznými, a ke kvalitě její péče objektivně nejsou výhrady.

II.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že napadenými rozsudky bylo nezletilým porušeno právo formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jich dotýkají, přičemž těmto názorům musí být věnována patřičná pozornost, stejně jako právo být vyslyšen v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo anebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství, dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, čímž soud rovněž nesplnil svoji povinnost dbát na zájem dítěte jakožto přední hledisko dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Těmto nezletilým bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Tato práva byla porušena tím, že nezletilým soud před rozhodnutím, které se dotýkalo jejich zájmu, neposkytl dostatečné informace, aby si mohli utvořit vlastní názor a ten sdělit. Soud tedy ani tomuto názoru nezletilých (který nijak nezjistil) nevěnoval patřičnou pozornost. Toto všechno však soudu ukládá zákon.

6. Napadenými rozsudky bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na péči o děti a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny, stejně jako právo na respektování rodinného a soukromého života dle čl. 8 Úmluvy, neboť děti byly svěřeny do výlučné péče matky rozhodováním soudů, které bylo činěno v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovateli bylo porušeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť rozsudky vykazují vady, které je činí protiústavními. Mezi ty patří například chybějící dostatečné odůvodnění rozhodnutí a opomenutí soudu zahrnout do svých úvah všechny rozhodné skutečnosti a tyto v odůvodnění rozhodnutí uvést. Nesprávná práce s důkazy ze strany obecných soudů spočívala kromě nepřípustných souhrnných skutkových zjištění především v zadání znaleckého posudku, který je jako důkaz zcela nepřípustný, neboť byl okresním soudem zadán způsobem, který je v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Stěžovatel také napadá nedůvodnost stanovení předběžné vykonatelnosti napadeného rozsudku okresního soudu. Stěžovatel dále argumentuje nedostatečným a zcela jednostranným odůvodněním napadeného rozsudku krajského soudu a také neúplností argumentace krajského soudu, když se postupně vyjadřuje k otázkám jeho životního stylu jako údajného důkazu jeho výchovné nezpůsobilosti, k otázce stabilitě prostředí, k otázce vzdálenosti bydliště rodičů jako překážky pro střídavou péči, přičemž argumentuje nevypořádáním se s návrhem na určení střídavé péče, a konečně se vyjadřuje k otázce komunikace rodičů. Vzhledem k tomu, že má stěžovatel za to, že napadené rozsudky obecných soudů vykazující ústavněprávní deficity, navrhuje jejich zrušení.

III.

Vyjádření účastníků řízení, vedlejších účastníků řízení a replika stěžovatele

7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení.

8. Okresní soud ve svém vyjádření zcela odkázal na obsah napadeného rozsudku a zejména zdůraznil, že v souladu s nejlepšími zájmy dětí je svěřil do výlučné péče matky s tím, že zahájil řízení o úpravu styku otce s nezletilými, neboť dospěl k závěru, že bude nezbytné se zabývat osobností otce (pokud se rodiče nedohodnout na úpravě styku) a tento styk s ním upravit tak, aby odpovídal zájmu nezletilých dětí.

9. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že otec v odvolacím řízení doručil rozsáhlé písemné podání a u odvolacího jednání byl řádně vyslechnut. K nevyslechnutí nezletilých krajský soud uvedl, že důvodem tohoto postupu byl nízký věk dětí (v době rozhodování odvolacího soudu v předškolním věku), přičemž tento věk jejich výslech v odvolacím řízení neumožnil. Stanovisko dětí a úroveň péče matky zjistil krajský soud ze zpráv kolizního opatrovníka dětí, další rozhodné skutečnosti dále z výpovědí obou rodičů. Útlý věk dětí ztěžuje postup při eventuálním psychologickém vyšetření dětí a jeho výsledky nemusí mít dostatečnou vypovídací hodnotu. Ze stejného důvodu si krajský soud další znalecký posudek z oboru dětské psychologie nevyžádal. Ve zbytku odkázal na obsah napadeného rozsudku.

10. Městská část Praha 1 jako kolizní opatrovník nezletilých ve svém vyjádření uvedla, že práva nezletilých nebyla porušena. Jedná se o děti velmi nízkého věku, kdy nyní je nezletilému N. čerstvých 6 let a nezletilému A. 4 a 3/4 roku. V minulosti nebyly učiněny pohovory s nezletilými, jelikož zkušenost opatrovníka je, že děti takto nízkého věku nejsou vzhledem k věku a rozumové vyspělosti schopny formulovat svůj názor. Při nynějším zvažování učinění pohovoru s dětmi bylo ze strany Úřadu městské části Prahy 9 prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") zjištěno, že sociální pracovnice se při pravidelných šetřeních snaží s dětmi navázat kontakt, ty však nejsou schopné s pracovnicí adekvátně komunikovat. Dále má opatrovník za to, že obecné soudy řádně prošetřily poměry matky i otce, na základě kterých rozhodly. Opatrovník doporučuje potvrdit napadený rozsudek krajského soudu.

11. Stěžovatel ve své replice na výše uvedená vyjádření sdělil, že je zjevné, že tato vyjádření nevyvracejí argumentaci stěžovatele a obsahují četná zkreslení či nepravdivá sdělení. V dalším se stěžovatel odkazuje na svoji ústavní stížnost, na které setrvává.

12. Okresní soud dále Ústavnímu soudu k předloženému soudnímu spisu zaslal další aktuální dokumentaci, a to zejména zprávu OSPOD a mateřské školy, kterou nezletilí navštěvují, a také rozhodnutí o předběžném opatření (usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2018 č. j. 40 P 317/2014-885). Vzhledem k faktu, že právní zástupce stěžovatele dne 6. 12. 2018 nahlížel do spisu vedeného u Ústavního soudu, a vzhledem k tomu, že uvedené listiny mu musí být z řízení vedeného u obecných soudů známy, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k dalšímu vyjádření.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,

vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podkladu, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1842/12 (N 154/70 SbNU 425), či ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, obsah předloženého soudního spisu, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud zdůrazňuje, že se k otázce rozhodování soudů o svěření nezletilých dětí do péče vyjadřoval ke střídavé péči opakovaně a velmi obšírně [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a tam citovaná rozhodnutí, případně v podrobnostech také srov. usnesení ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 791/16]. I když situace, v níž by nezletilé dítě mohlo zdárně prospívat ve střídavé péči obou rodičů, je vhodným řešením z hlediska proporcionality (nevyhnutelného) zásahu do ústavně zaručených práv rodičů a jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, nebo dokonce prioritní, tato priorita není v žádném případě zakotvena ani v zákoně (a to ani jako princip, natož jako pravidlo), a proto je úkolem obecných soudů, aby nalezly právě takové proporcionální řešení.

17. Ústavní soud nesdílí názor, podle něhož by měla být střídavá výchova vždy upřednostňována, neboť každý takový spor považuje za potřebné posuzovat individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a zvláštnostem, s čímž koresponduje i jeho judikatura [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) a usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15, ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 582/15, ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15, ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 1234/15, ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 4/15, ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 611/16 a další]. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátkém čase měnit a tím i nově upravovat. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem. Obecné soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči proto lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte (srov. např. usnesení ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 101/18).

18. Jak vyplývá z recentní judikatury Ústavního soudu (srov. právní názor vyjádřený v nálezech ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18 nebo ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18), tak splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těchto vztahů a obnovení konstruktivní komunikace rozvedených rodičů, však neznamená, že z tohoto důvodu musí být střídavá péče nařízena. Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví, a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V přezkoumávaném případě obecné soudy své závěry náležitým způsobem odůvodnily.

19. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a neobhajitelném úsudku soudů obou stupňů o nevhodnosti zavedení střídavé péče u nezletilých, a to ani s ohledem na stěžovatelovo tvrzení, že soudy nezjišťovaly řádně schopnost nezletilých synů vyjádřit svůj názor. Z odůvodnění napadených rozhodnutí a z obsahu předloženého soudního spisu vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Obecné soudy vedly dokazování zcela standardně a podle posouzení Ústavního soudu správně dospěly k závěru, že vzhledem k velmi nízkému věku nezletilých synů (v době rozhodování okresního soudu bylo nezletilému N. čerstvých 5 let a nezletilému A. 3 a 3/4 roku, v době rozhodování krajského soudu pak o cca půl roku více), a k jejich rozumové vyspělosti (srov. také vyjádření kolizního opatrovníka nezletilých), nejsou nezletilí schopni formulovat svůj názor, a to takovým způsobem, aby jejich vyjádření nebylo ovlivněno silně konfliktním vztahem mezi rodiči, o kterém vypovídá celý obsah předloženého soudního spisu. Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 jednoznačně uvedl, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých neplatí absolutně. Neumožnění dítěti uplatnit toto právo připadá v úvahu tehdy, je-li to v jeho nejlepším zájmu, či není-li to fakticky možné, např. hrozí-li okamžité nebezpečí z prodlení, či je příliš útlého věku (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 1. 2011 ve věci Płaza proti Polsku, č. stížnosti 18830/07, § 71) atd. Je taktéž namístě připomenout, že v projednávaném případě je věk nezletilých hluboko pod věkovou hranicí domněnky uvedené v § 867 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledává, že za situace, kdy jsou nezletilí takto útlého věku jako v nyní posuzované věci, a za situace, kdy je z průběhu řízení před obecnými soudy jednoznačně patrné, že vztah mezi rodiči je problematický, resp. velmi konfliktní, že se tito dosud nedokázali přenést přes své spory v minulosti i v současnosti, a používají děti jako nástroj k řešení svého vlastního konfliktu, není zjišťování jejich názoru týkající se svěření do péče v této konkrétní věci v souladu s jejich nejlepším zájmem dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jelikož za jejich nejlepší zájem je - a to mj. i vzhledem k jejich útlému věku - nutno považovat stabilitu výchovného prostředí, a to, že budou v co nejmenším rozsahu zatahováni do řešení konfliktu mezi rodiči, čemuž by zjišťování jejich názoru na to, komu mají být svěřeny do péče, ve stresové situaci před soudem bezpochyby neodpovídalo. V procesním postupu obecných soudů, kdy nezjišťovaly přímo názor nezletilých, tedy nelze shledat pochybení s ústavní relevancí. Tento závěr však neznamená, že v budoucnu (s ohledem na postupující věk nezletilých i jejich rozumovou vyspělost) nebude vhodné jejich názor zjišťovat; za současné situace však postupem obecných soudů nedošlo k porušení práv nezletilých dle čl. 12 odst. 2 ve spojení s podle čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

21. Co se týče absence či nemožnosti komunikace mezi rodiči v nyní posuzovaném případě, tak z obsahu napadených rozhodnutí a z obsahu předloženého soudního spisu jednoznačně vyplývá, že mezi rodiči vládnou nepřátelské vztahy, kvůli kterým rodiče nejsou schopni konstruktivně komunikovat a spolupracovat v záležitostech týkajících se nezletilých. Z obsahu předloženého soudního spisu pak nelze dle Ústavního soudu dovodit, že by neschopnost komunikace byla toliko jen na straně matky, nýbrž z obsahu celého soudního spisu vyplývá, že problematický vztah mezi rodiči je oboustranný (srov. příkladně za všechny ze strany otce přípravy plakátů obviňující matku z týrání nezletilého N. - srov. na č. l. 600 až 605 a na č. l. 802 až 805 soudního spisu, či veřejně zpřístupněné video se stejnou tematikou - srov. na č. l. 800 soudního spisu a volně na internetu ke shlédnutí zde: XXX). Rodiče se dosud nedokázali přenést přes své spory a na sebe vzájemně útočí a nejsou schopni se dohodnout ani o maličkostech, ani o zcela zásadních věcech, o čemž ostatně svědčí i obsah posledního usnesení okresního soudu ze dne 4. 12. 2018 č. j. 40 P 317/2014-885, ze kterého vyplývá, že otec bez dohody s matkou vycestoval s nezletilým N. do zahraničí a nezletilého A. ponechal v České republice, přičemž tuto situaci musela řešit také Policie České republiky, a to z toho hlediska, zda otci byl udělen souhlas k vycestování do Hongkongu, či zda otec jednal svévolně za účelem znemožnit matce cestovat do Dominikánské republiky, kde má svoji rodinu. I toto posledně uvedené nasvědčuje tomu, že stěžovatel se není schopen domluvit s matkou na kompromisu a prosazuje své plány bez ohledu na dohodu s ní. Za této situace je pak nutno považovat stabilitu výchovného prostředí nezletilých - tak jak byla nastavena napadenými rozsudky - za hodnotu, již je třeba nepochybně chránit, naopak kasační zásah Ústavního soudu do nyní nastavených poměrů je spojen se značným rizikem, že bude docházet ke vzniku dalších (ještě vyhrocenějších) konfliktů, což se - prakticky vždy - negativně odrazí v poměrech nezletilých dětí.

22. Stěžovatel také značnou část své argumentace věnuje otázce znaleckého posudku z oboru zdravotnictví zpracovaného MUDr. Mgr. Evou Rozsívalovou (odvětví pedopsychiatrie) a Mgr. Monikou Novotnou (odvětví klinické psychologie) - srov. č. l. 340 až 379 soudního spisu, který je dle něj jako důkaz zcela nepřípustný, neboť byl dle stěžovatele okresním soudem zadán způsobem, který je v rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Stěžovatel však přehlíží, že napadený rozsudek krajského soudu z uvedeného znaleckého posudku nevychází, když krajský soud v bodě 29 napadeného rozsudku konstatoval, že "Pro uvedené výhrady k zadání znaleckého posudku nebylo možno posudek podaný písemnou formou k důkazu použít. O doplnění posudku výslechem znalkyň krajský soud nepožádal, neboť měl takový postup za neúčelný a nehospodárný. Z dalších důkazů provedených v řízení před soudem prvého stupně a v odvolacím řízení byly totiž rozhodující skutečnosti zjištěny v rozsahu dostačujícím k rozhodnutí o věci samé." Námitky stěžovatele směřující proti tomuto znaleckého posudku jsou tak zcela bezpředmětné, protože na něm závěry napadeného rozsudku krajského soudu nestojí.

23. Důvodem pro nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilých synů do střídavé péče tedy byly konkrétní okolnosti, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé péče (srov. bod 4 tohoto usnesení), přičemž na tomto posouzení obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723]. Styk otce s nezletilými syny probíhá prozatím na základě vzájemné (i když problematické) dohody rodičů, přičemž u okresního soudu bylo zahájeno řízení o úpravu styku, které není dosud skončeno. Obecné soudy svá rozhodnutí v nyní přezkoumávané věci dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v kolizi se zájmy nezletilých, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl dle Ústavního soudu nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (srov. rovněž např. usnesení ze dne 3. 8. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1923/17), o čemž svědčí odůvodnění napadených rozsudků.

24. Ústavní soud uzavírá, že především obecným soudům náleží, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav, a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)]. Ústavní soud shledává, že je na obou rodičích, aby respektovali nejlepší zájem svých nezletilých synů (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a snažili se situaci zklidnit a urovnat.

25. Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelovi nebylo upřeno potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a jeho procesní práva byla adekvátně chráněna. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. To se však v nyní přezkoumávané věci nestalo.

26. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu