IV. ÚS 294/05Usnesení ÚS ze dne 26.02.2007

IV.ÚS 294/05 ze dne 26. 2. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů K. N. a P. V., zastoupených JUDr. Zdeňkem Felixem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Akáty 101/76, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2002, č. j. 24 C 9/99-78, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2003, č. j. 20 Co 311/2003-102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 20. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 11. 2002, č. j. 24 C 9/99-78, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2003, č.j. 24 C 9/99-96, bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu ve 2. patře domu č. p. 318 v Praze 1, Karolíny Světlé 19, s tím, že výpovědní lhůta počne běžet 1. dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dále byla stěžovatelům uložena povinnost předmětný byt vyklidit a do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty jej předat Bytovému družstvu Karolíny Světlé 19/318 (dále jen "vedlejší účastník") a solidárně nahradit náklady řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 10. 2003, č. j. 20 Co 311/2003-102, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2005, č.j. 26 Cdo 536/2004-115, odmítnuto.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že v důsledku postupu obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy ve věci meritorně rozhodovaly i přes to, že stěžovatelé nebyli v předmětném sporu pasivně legitimováni. Dne 25. 5. 1993 došlo mezi stěžovateli a Ing. F. D. k uzavření dohody o výměně bytu ve smyslu ustanovení § 715 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a dále k uzavření smlouvy o nájmu bytu mezi Ing. D. a tehdejším vlastníkem domu, Městskou částí Praha 1. Dohoda o výměně bytu byla sepsána pouze v jednom vyhotovení, které zůstalo v držení Městské části Praha 1. Existence dohody byla dle názoru stěžovatelů v řízení potvrzena jak jejich výpovědí, tak výpovědí Ing. D., avšak obecné soudy se s těmito tvrzeními nikterak nevyrovnaly a naopak dospěly k závěru, že písemná dohoda o výměně bytů uzavřena nebyla. Stěžovatelé obecným soudům vytýkali to, že nesprávně zjistily skutkový stav věci a dokazování vedly tendenčně a účelově ve prospěch vedlejšího účastníka jako žalobce. Soud prvního stupně se otázkou existence dohody o výměně bytů zabýval pouze okrajově a zcela účelově se snažil prokázat fingování této dohody. Stěžovatelé rozvedli skutečnosti, které podle nich prokazují, že k realizaci výměny bytů na základě dohody opravdu došlo, mj. že Ing. D. od 25. 5. 1993 řádně platil nájemné a že bez platné písemné dohody o výměně bytů by Městská část Praha 1 souhlas s výměnou bytů neudělila. Tuto skutečnost potvrdil jako svědek zaměstnanec Městské části Praha 1, nicméně tato část výpovědi chybí v písemném vyhotovení protokolu o jednání, což potvrzuje výše zmíněnou tendenčnost dokazování obvodního soudu. Stěžovatelé výslovně prohlásili, že dohodu o výměně bytů v písemné formě uzavřeli, avšak s odstupem 10 let po nich nelze požadovat, aby detailně znali veškeré podrobnosti podpisu této dohody. Podle stěžovatelů byla v řízení existence dohody prokázána, pouze se nepodařilo dohledat její fyzické vyhotovení. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž by znovu provedl důkazy, které stěžovatelé navrhli a ze kterých by byla nepochybně zjištěna existence dohody o výměně bytu. Stěžovatelé se rovněž pozastavili nad skutečností, že jim obecné soudy ve svých rozhodnutích uložily povinnost, kterou nemohou vykonat, jelikož ji splnili již v roce 1993, kdy vyklizený byt i klíče od něj odevzdali Městské části Praha 1; v důsledku uložení této povinnosti je proti stěžovatelům vedeno exekuční řízení na vyklizení bytu a na náhradu nákladů řízení. Jelikož obecné soudy tím, že při rozhodování nepostupovaly v souladu s hmotným právem a procesními předpisy a ignorovaly důkazy, kterými byl prokazován nedostatek pasivní legitimace na straně stěžovatelů, porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek obvodního soudu ze dne 14. 11. 2002, č. j. 24 C 9/99-78, a rozsudek městského soudu ze dne 2. 10. 2003, č. j. 20 Co 311/2003-102, zrušil.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis obvodního soudu, sp. zn. 24 C 9/99.

Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na důvody uvedené ve svém rozsudku. Městský soud uvedl, že obsah ústavní stížnosti tvoří výlučně námitky proti hodnocení důkazů obecnými soudy a proti jejich skutkovým závěrům, až v závěru ústavní stížnosti je v obecné rovině tvrzeno porušení ústavního práva stěžovatelů na soudní ochranu. Dle názoru městského soudu k zásahu do uvedeného práva stěžovatelů nedošlo; jejich spor byl řádně projednán, důkazy byly hodnoceny ve smyslu ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry soudu, učiněnými na podkladě řádného hodnocení důkazů, třebaže s nimi stěžovatelé nesouhlasí, nemůže být sám o sobě způsobilým důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti. Jelikož námitky stěžovatelů nemají ústavněprávní rozměr, městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta. Vedlejší účastník se ztotožnil se závěrem obecných soudů ohledně neexistence dohody o výměně bytu. Obecné soudy správně zjistily skutkový stav a s tvrzeními a námitkami stěžovatelů a Ing. D. se řádně vypořádaly. Stěžovatelé se dostali do "důkazní tísně", což byl jeden z důvodů jejich neúspěšnosti ve sporu, nicméně tato skutečnost nemohla mít vliv na nezávislost a nestrannost soudů. Co se týče chybné, resp. neúplné protokolace, měli si stěžovatelé své připomínky k její úplnosti uplatnit již v průběhu řízení před obecnými soudy. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Na tato vyjádření reagovali stěžovatelé replikou ze dne 2. 11. 2006, v níž zopakovali a rozvedli některé námitky uvedené již v ústavní stížnosti. Rozhodnutí o povinnosti vyklidit byt je dle jejich názoru nevykonatelné pro nemožnost, z tohoto důvodu bylo rovněž zastaveno exekuční řízení, avšak stěžovatelům byla uložena povinnost k náhradě jeho nákladů. Vyjádření vedlejšího účastníka pak pokládají za ryze účelové, zejména s ohledem na jeho další žalobu o zaplacení dlužného nájemného a ušlý zisk ve výši 90 000 Kč. Na své ústavní stížnosti stěžovatelé setrvali.

Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takovou situaci se však v projednávaném případě nejednalo.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali především nesprávnost skutkových zjištění a polemizovali s hodnocením důkazů obecnými soudy, a to zejména co se týče existence písemné dohody o výměně bytů s Ing. D.. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl, proto Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Z příslušného spisu a z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je patrné, že soudy věc řádně projednaly a při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními občanského soudního řádu. To, že stěžovatelé neunesli své důkazní břemeno, nemůže být považováno za účelovost a tendenčnost při vedení dokazování. Ústavní soud v tomto směru přisvědčil městskému soudu, že nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry soudu, učiněnými na podkladě řádného zhodnocení důkazů, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Ohledně námitky stěžovatelů stran chybné, resp. neúplné protokolace, se Ústavní soud ztotožnil s názorem vedlejšího účastníka, že stěžovatelé měli tuto námitku uplatnit již v průběhu řízení před obecnými soudy. Jestliže tak neučinili, nemohl se Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti touto námitkou věcně zabývat.

Ústavní soud shledal, že se obecné soudy s námitkami stěžovatelů řádně vypořádaly, odůvodnění jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nevykazují znaky svévole a ani nezakládají tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Stěžovatelé tak nebyli zkráceni na svém právu domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu