IV. ÚS 292/01Nález ÚS ze dne 22.10.2001 Správní soudnictví - otázka poplatku

Pokud výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla doručena i účastníku samotnému, a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, představuje tento postup soudu zásah do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení poplatku a v řízení pokračovat.

IV.ÚS 292/01 ze dne 22. 10. 2001

N 155/24 SbNU 143

Správní soudnictví - otázka poplatku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 22. října 2001 v senátě o ústavní

stížnosti obchodní společnosti F., spol. s r. o., proti usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2001, čj. 29 Ca 539/2000-23,

za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,

a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení,

se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2001, čj. 29 Ca

539/2000-23, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému

usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení

o žalobě podané podle hlavy druhé části páté o. s. ř. z důvodu

nezaplacení soudního poplatku ani ve lhůtě soudem stanovené,

stěžovatelka tvrdí, že jím bylo porušeno její právo domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina") a byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka namítá, že správní soud pochybil, když výzvu

k zaplacení soudního poplatku zaslal pouze jejímu právnímu

zástupci, a nikoliv jí samotné, a poukazuje na nálezy Ústavního

soudu (sp. zn. IV.ÚS 238/99 a sp. zn. I.ÚS 217/2000), podle

kterých "zastavení řízení krajským soudem o správní žalobě pro

nezaplacení soudního poplatku představuje jak porušení ustanovení

§ 49 odst. 1 o. s. ř., tak i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny,

jakož i čl. 90 Ústavy", neboť "ve správním soudnictví není možné

se domáhat nápravy rozhodnutí o zastavení řízení u dalšího, věcně

a místně příslušného soudu". Z uvedených důvodů stěžovatelka žádá

Ústavní soud, aby napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Brně, jako

účastník řízení, a Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší

účastník řízení.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 2. 10. 2001

podepsaném předsedou senátu 29 Ca JUDr. R. M. odmítl tvrzení

stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv jako ryze

účelová, vedená pouze snahou dodatečně napravit důsledky procesní

nedbalosti stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, která se

snaží zvrátit pro ni nežádoucí soudní rozhodnutí, vydané pouze

z důvodů stojících výlučně na její straně. Podle názoru soudu

stěžovatelka nepochopila obsah i smysl ustanovení § 49 odst. 1 o.

s. ř., které vychází z logického předpokladu, že je-li účastník

soudního řízení právně zastoupen, jedná soud především s tímto

zástupcem, neboť účastník udělením plné moci dal najevo, že tuto

osobu považuje za svého prostředníka ve vztahu k soudu i dalším

účastníkům řízení. Jedinou výjimkou, kdy se soud obrací na

účastníka řízení přímo, je případ, kdy má účastník v řízení

vykonat něco osobně, tedy nezastupitelně. V praxi jde většinou

o povinnosti spojené s dokazováním, např. podání výpovědi,

ohledání, výzvu k předložení věci důležité pro dokazování, apod.

Zaplacení soudního poplatku za zahájení řízení je úkon, který,

přestože stíhá navrhovatele, může fakticky za účastníka provést

kdokoliv, tím spíše pak osoba, kterou pověřil hájením svých zájmů

v daném řízení. Krajský soud v Brně dále uvedl, že interpretace

citovaného ustanovení je plně shodná s judikaturou obecných soudů,

zejména koresponduje s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.

6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, publikovaným v sešitu 1/2001

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dovolává-li se

stěžovatelka shora citovaných nálezů Ústavního soudu, Krajský soud

v Brně poukazuje na jiná odlišná rozhodnutí, např. usnesení

Ústavního soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. III.ÚS 190/99.

S ohledem na rozdílnost judikatury Ústavního soudu se krajský

soud, jakožto soud náležející do soustavy obecných soudů, přidržel

právního názoru vyjádřeného ve shora uvedeném rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR a z uvedených důvodů navrhuje, aby ústavní

stížnost byla odmítnuta z důvodu zjevné neopodstatněnosti.

Finanční ředitelství v Brně ve vyjádření ze dne 5. 10. 2001

uvedlo, že meritum ústavní stížnosti se týká výlučně a pouze

postupu soudu v soudním řízení a že odvolací správní orgán není

kompetentní k výkladu a posuzování správnosti postupu soudu

v ryze procesních otázkách. Přesto však v připojilo svůj názor,

podle kterého je poplatníkem soudního poplatku účastník, který

žalobu podal, avšak z žádného ustanovení zákona o soudních

poplatcích, resp. občanského soudního řádu, nevyplývá, že by

platební povinnost nemohl vykonat prostřednictvím svého zástupce.

Finanční ředitelství v Brně navrhlo proto, aby Ústavní soud

ústavní stížnost zamítl jako bezdůvodnou.

Ze spisu Finančního úřadu Brno II, vedeného k rozhodnutí ze

dne 26. 6. 2000, čj. 68865/00/289912/3021, spisu Finančního

ředitelství v Brně, vedeného k rozhodnutí ze dne 9. 10. 2000, čj.

7681/2000/FŘ/130, a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca

539/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka napadla správní

žalobou rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne ze dne

16. 8. 2000, čj. 7681/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto její

odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno II ze dne

26. 6. 2000, čj. 68865/00/289912/3021, jímž jí byla vyměřena daň

z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 1999. Po

podání žaloby správní soud vyzval stěžovatelku k zaplacení

soudního poplatku ve výši 1 000,- Kč. Výzvu adresoval jejímu

právnímu zástupci, JUDr. M. V., který ji obdržel dne 2. 1. 2001.

Protože v soudem stanovené 10 denní lhůtě soudní poplatek zaplacen

nebyl, správní soud řízení zastavil s odůvodněním, že poplatková

povinnost stěžovatelce vznikla okamžikem podání návrhu na zahájení

řízení, že v témže okamžiku se poplatek stal splatným, a že

stěžovatelka jako poplatník své poplatkové povinnosti nedostála,

a to ani v dodatečně stanovené lhůtě, přestože byla na následky

nezaplacení soudního poplatku upozorněna.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení základního práva stěžovatelky a poté rozhodl,

že ústavní stížnost je důvodná.

Na danou věc dopadají ustanovení § 2 odst. 5, § 4 písm. a),

§ 7 odst. 1 věta první zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění platném do 31.12. 2000 (čl. II, bod 1, věta

první přechodných ustanovení zákona č. 255/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), podle kterých

stěžovatelce vznikla v řízení před soudem poplatková povinnost

okamžikem podání žaloby, dále ustanovení § 9 odst. 1 zákona

o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, kterým se

stanoví podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku, a to po výzvě soudu a v jím stanovené dodatečné lhůtě,

a rovněž ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř, kterým se ukládá

povinnost soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž

i účastníku, má-li účastník osobně v řízení něco vykonat.

Ústavní soud předesílá, že se ke shodné problematice vyjádřil

ve své rozhodovací praxi již dříve, např. v nálezu sp. zn. IV.ÚS

238/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.17, č. 10), ve kterém

uvedl, že považuje za ústavně konformní názor publikovaný

v Bulletinu advokacie č. 9/1998, str. 68 a násl., podle něhož

ustanovení § 49 odst. 1 věta druhá o. s. ř. se vztahuje i na výzvu

k zaplacení soudního poplatku, a že výzvu k jeho zaplacení je

tudíž třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi

(žalobci) samému. V citovaném nálezu Ústavní soud vyložil, že

pokud výzva nebyla doručena i účastníku samotnému, a přesto došlo

k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního

poplatku, představuje tento postup soudu zásah do ústavně

zaručeného základního práva na soudní ochranu proti rozhodnutí

orgánu veřejné správy, a to zejména z toho důvodu, že ve správním

soudnictví soud nemá možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení

poplatku a v řízení pokračovat.

Shodné stanovisko Ústavní soud zaujal i v řadě svých

následných rozhodnutí, např. v nálezech sp. zn. II.ÚS 217/2000,

sp. zn. II.ÚS 177/2000, sp. zn. II.ÚS 377/2000, sp. zn. IV.ÚS

48/2001, sp. zn. III.ÚS 738/2000 a III.ÚS 49/01. V posledně

citovaném nálezu se uvádí, že Ústavní soud reflektoval vývoj

judikatury obecných soudů, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Rc 1/2001 (sp. zn. 21 Co 1949/99), avšak argumenty v něm obsažené

dle jeho přesvědčení jsou zaměřeny nikoli na řízení podle hlavy

druhé části páté o.s.ř, nýbrž na řízení odvolací dle hlavy první

části čtvrté o. s. ř. Danou problematikou se rovněž zabývalo

i plénum Ústavního soudu, kterému byl podle ustanovení § 23 zákona

č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předložen návrh na přijetí

odlišného stanoviska, v podstatě podporujícího postup Krajského

soudu v Brně v projednávané věci. Plénum Ústavního soudu svým

stanoviskem ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. Pl.ÚS - st. 13/01,

setrvalo na závěrech vyjádřených v nálezu sp. zn. IV.ÚS 238/99.

Závěry plynoucí ze shora uvedených právních názorů plně

dopadají i na projednávanou věc a čtvrtý senát Ústavního soudu

neshledal žádný důvod k tomu, aby se od nich odchýlil, jsa navíc

vázán stanoviskem pléna Ústavního soudu. Skutečnost, že

v projednávaném případě, na rozdíl od věci rozhodnuté nálezem sp.

zn. IV.ÚS 238/99, soudní poplatek nebyl zaplacen ani po lhůtě

stanovené soudem, nemůže založit odlišnost věci samé, a tím ani

vyvolat úvahy o zaujetí jiného právního názoru než shora

vysloveného. Jak již bylo judikováno dříve, Ústavní soud si je

vědom, že podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy

civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do

základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze

za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti

usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním

soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv

opravného prostředku.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud má za to, že

v projednávané věci došlo k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1

Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a proto podle ustanovení § 82 odst.

2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní

stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. října 2001