IV. ÚS 2882/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.10.2016

IV.ÚS 2882/16 ze dne 11. 10. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti L. O., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem, se sídlem Lidická 26, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. ledna 2016 č. j. 6 To 93/2015-612 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2016 č. j. 8 Tdo 544/2016-67, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského soudu v Brně jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), jakož i k porušení zásady presumpce neviny dle článku 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu vyžádaného soudního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2015 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2015 sp. zn. 40 T 3/2015 uznán vinným v bodě 1 obžaloby ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 164 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku a v bodě 2 obžaloby ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Inkriminovaných trestných činů se (stručně řečeno) dopustil opakovanými fyzickými a sexuálními útoky, spáchanými se značnou brutalitou na poškozené I. B.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 25. ledna 2016 č. j. 6 To 93/2015-612 tak, že rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněný je dle bodu 2) obžaloby vinen ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku, přičemž výrok o vině dle bodu 1) obžaloby zůstal nezměněn. Odvolací soud obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 let se zařazením do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný i nejvyšší státní zástupce dovolání. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 25. května 2016 č. j. 8 Tdo 544/2016-67 dovolání obviněného odmítl a dovolání státního zástupce vyhověl. Dovolací soud částečně zrušil výrok v bodě 2) rozsudku odvolacího soudu, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a na něj navazující rozhodnutí, pokud by pozbyla podkladu.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že proces dokazování před obecnými soudy byl stižen selekcí důkazů, byla porušena zásada in dubio pro reo, nebyla mu zákonným způsobem prokázána vina, nebylo mu umožněno hájit se a vyslýchat svědky a obecné soudy neposkytly dostatečnou ochranu jeho základním právům a svobodám. Stěžovatel v podstatě shrnuje závěry a odůvodnění obecných soudů a dále uvádí námitky, které vznášel v předchozím trestním řízení, zejména stran posudků soudních znalců vztahujících se k délce trvání posttraumatické stresové poruchy poškozené. Stěžovatel také namítá, že obecné soudy inkriminovaný skutek vadně právně kvalifikovaly.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, vyžádal si spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2015 a vyjádření soudů jako vedlejších účastníků. Protože vyjádření Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu České republiky obsahovala stěžovateli známá tvrzení a odkazovala na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v předcházejícím řízení, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k replice.

Ústavní soud dospěl na základě spisového materiálu k závěru, že ústavní stížnost je zcela zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak správně aplikovaly příslušná zákonná ustanovení. Svůj postup náležitě osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.

V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby v jednotlivých stadiích trestního řízení a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Stěžovatel tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež tomuto orgánu nepřísluší.

Ústavní soud nesdílí ani výhrady stěžovatele k postupu dovolacího soudu, neboť tento napravil nesprávné právní posouzení skutku odvolacím soudem.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná procesní ani hmotněprávní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rázu. Z hlediska ústavněprávního přezkumu, je možno konstatovat, že důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek; odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle.

Všemi námitkami, vznesenými stěžovatelem v průběhu trestního řízení, se obecné soudy důkladně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu