IV. ÚS 286/12 #1Usnesení ÚS ze dne 20.02.2012

IV.ÚS 286/12 ze dne 20. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. M. H., Ph.D., zastoupené JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem Lidická 5a, Brno, proti zásahu orgánu veřejné moci, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, a P. H. a nezletilých dětí V. a A. H., spočívající v průtazích řízení při rozhodování o odvolání proti předběžnému opatření, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem doručeným osobně dne 27. 1. 2012 ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojila stěžovatelka proti průtahům spojeným s vydáváním stejnopisu rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 23 Nc 7/2010-522 ze dne 20. 12. 2011.

2. V ústavní stížnosti a jejím následném doplnění ze dne 30. 1. 2012 stěžovatelka napadla postup Městského soudu v Brně, protože ten spolu se svým meritorním rozhodnutím nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce mj. uložil odevzdat nezletilé děti do péče otci. Stěžovatelka namítala, že pro vydání předběžného opatření z věcného pohledu nebyl prostor, procesně nemohlo být vtěleno do rozsudku, a protože neobdržela písemné vyhotovení, nemohla se proti němu bránit, resp. očekávat, že o opravném prostředku bude rozhodnuto ve lhůtách zákonem stanovených; tím mělo dojít k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si soudní spis, neboť z podání stěžovatelky, přiloženého rozhodnutí Městského soudu v Brně, jež bylo ústavní stížností napadeno, jakož i dalších listin přiložených k jejímu návrhu, se podávají veškeré skutečnosti pro posouzení rozhodné.

4. Z uvedených listin plyne, že Městský soud v Brně rozhodl ve věci péče o nezletilé děti dne 20. 12. 2011 a spolu s vyhlášením rozsudku ve věci samé nařídil předběžné opatření; jednání a vyhlášení byli přítomni všichni účastníci. Dne 22. 12. 2011 podala stěžovatelka proti předběžnému opatření odvolání. Dne 9. 1. 2012 doručila Městskému soudu v Brně stížnost na průtahy podle ustanovení § 164 odst. 1 a § 171 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Dne 13. 1. 2012 bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno stěžovatelce, která proti němu podala dne 20. 1. 2012 odvolání.

III.

5. Ústavní stížnost je nepřípustná.

6. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je zmíněn v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem (žaloba, opravné prostředky, zákonem připuštěná svépomoc apod.) - viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243), dostupný in http://nalus.usoud.cz.

7. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatelka jím musí být v době podání ústavní stížnosti a v době rozhodování o ní již nebo ještě postižena, tzn. napadený zásah musí v její osobní sféře vyvolávat právní následky. Z charakteru jednorázového zásahu, který již v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, se podává, že obnovení statu quo ante, stejně jako zákaz pokračování v porušování práva (svobody) adresovaný kterémukoli orgánu veřejné moci, jsou pojmově vyloučeny [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu] viz např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119), dostupný in http://nalus.usoud.cz.

8. Ústavní stížnost je ve věci týkající se tvrzeného protiústavního zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícího v průtazích, předčasná. Ústavní stížnost lze přijmout ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Předčasnost návrhu je tak dána zejména nevyčerpáním možnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.

9. Argumentace stěžovatelky, že tento prostředek ochrany práva byl Evropským soudem pro lidská práva shledán jako neúčinným, se nezakládá na pravdě. Ve věci Bergmann proti České republice naopak konstatoval, že český zákonodárce vyslyšel kritiku Evropského soudu pro lidská práva, institut stížnosti novelizoval, ale vláda České republiky nebyla schopna předložit žádný příklad rozhodnutí, jak konkrétně tento prostředek k urychlení řízení věci funguje; tím v souzeném případu neprokázala, že jde o prostředek účinný jak v teorii, tak v praxi. Ve věci Macready proti České republice (rozsudek ze dne 22. 4. 2010, bod 51) znovu potvrdil, že "[č]eský zákonodárce navíc podle všeho také vyslyšel kritiku Soudu ohledně preventivního prostředku upraveného zákonem č. 6/2002 Sb. (...), protože příslušná část tohoto zákona byla s účinností od 1. července 2009 novelizována." Ústavní soud uzavírá, že z jeho pohledu se jedná o efektivní prostředek nápravy a stěžovatelka jej nevyužila.

10. Ústavní stížnost je předčasná, a tedy nepřípustná, i tam, kde směřuje proti formě rozhodnutí, výroku a odůvodnění předběžného opatření, neboť to je předmětem dosud neukončeného přezkumu ze strany odvolacího soudu.

11. Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzeném případě není s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh: opačný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením; k takovému závěru však Ústavní soud nedošel.

"12. Stěžovatelka tvrdila, že v řízení o podaném odvolaní proti předběžnému opatření dochází ke značným průtahům, z nichž jí vzniká vážná a neodvratitelná újma. Obecně, je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí, pak pro její přípustnost Ústava spolu se zákonem o Ústavním soudu požaduje, aby takové rozhodnutí bylo v právní moci. Ústavní stížností napadené předběžné opatření však právní moci nenabylo, bylo však vykonatelné, a proto způsobilé v právní sféře stěžovatelky vyvíjet zamýšlené následky. I kdyby Ústavní soud přistoupil na to, že je ještě před okamžikem, než je rozhodnuto o již uplatněném opravném prostředku, oprávněn zasáhnout i proti nepravomocnému rozhodnutí, pak tak může učinit pouze tehdy, dochází-li: a) v řízení o opravném prostředku ke značným průtahům, v jejichž důsledku b) vzniká nebo může vzniknout stěžovatelce vážná a neodvratitelná újma. S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je nutné přiřadit odpovídající význam hledisku "značné průtahy" a "vážná a neodvratitelná újma". Stran uvedených (značných) průtahů tak půjde o situace, kdy selhávají běžné mechanismy a instituty vybudované k jejich odstraňování: nelze totiž ztratit ze zřetele, že v době tvorby zákona o Ústavním soudu neexistovaly, kromě ústavní stížnosti, žádné efektivní prostředky ochrany proti průtahům; tento (nežádoucí) stav se však od té doby výrazně změnil. O zmíněnou újmu půjde tehdy, bude-li mít za následek existenční nejistotu stěžovatele, nebo obdobné nekompenzovatelné či neodstranitelné důsledky. Ústavní soud uzavírá, že byť k prodlení s rozhodnutím odvolacího soudu dochází, pak jen v jednotkách dnů, a stěžovatelce vzhledem k věku dětí a k dočasnosti, ale zejména i vlastním podmínkám předběžného opatření, žádná vážná a neodvratitelná újma nehrozí. Naopak napadené předběžné opatření sleduje zájem dětí, jemuž musí ustoupit dílčí zájem matky, neboť rozhodnutí se snaží zamezit vzniku a event. potlačit syndrom tzv. zavrženého otce, který z důvodu dosavadní úpravy styku otce s dětmi hrozil progresí. Ústavní soud z uvedených důvodů nemohl vejít na argumentaci, že jsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a protože stěžovatelka (též) nevyužila příslušného procesního prostředku k ochraně před nečinností (průtahy), pak z důvodu, že ústavní stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, nemohl Ústavní soud jeho nevyčerpání prominout a stížnost jako přípustnou projednat [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]." *)

____________________________________

*) ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2012

13. Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Ústavní soud je přesvědčen, že v souzeném případě není s ústavní stížností spojen tak silný a významný veřejný zájem, jenž by ospravedlňoval neodmítnout nepřípustný návrh: opačný postup by měl sledovat zejména ten účel, aby řešení otázky ústavní stížností nastolené dopadlo na širší okruh případů se znaky patřičné obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním řízením; k takovému závěru však Ústavní soud nedošel.

14. Není-li ústavní stížnost přípustná, stává se návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti předběžného opatření neprojednatelným. Vzhledem ke lhůtě, v jaké Ústavní soud rozhodl, je tím konzumován i návrh stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti.

15. Nad rámec nosných důvodů Ústavní soud uzavírá, že si je vědom nezvyklé praxe obecných soudů pojímat do rozsudku (tj. meritorního rozhodnutí) též rozhodnutí o předběžném opatření (tj. rozhodnutí povahy dočasné a spíš procesní), jemuž náleží forma usnesení; je však věcí především obecných soudů, aby za absence výslovné právní úpravy zhodnotily přípustnost této praxe a její vliv na práva a povinnosti účastníků řízení. Teprve poté, na základě přípustného návrhu, přísluší Ústavnímu soudu, aby zjistil, zda je taková praxe ústavně konformní, příp. za jakých podmínek, anebo naopak způsobilá zasáhnout do základních lidských práv a svobod.

IV.

16. Vzhledem k výše uvedenému byla stěžovatelčina ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh nepřípustný, odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. února 2012

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj