IV. ÚS 282/05 #1Nález ÚS ze dne 31.05.2007 K rozhodování obecných soudů o výši nájemného z bytu

Je třeba apelovat na obecné soudy, že je v jejich pravomoci rozhodnout o zvýšení nájemného. Ve svých úvahách musí zohlednit veškeré skutečnosti, které mohou mít vliv na jeho výši v tom kterém případě.

Skutečnost, že ústavní stížnosti stěžovatelky bylo vyhověno, neznamená, že obecné soudy budou jí požadovanou výši nájemného bez dalšího zkoumání akceptovat. Konkrétní výše nájemného musí vyplynout především z procesu dokazování, v němž obecné soudy poskytnou sporným stranám dostatečný prostor pro předložení relevantních podkladů, jež mohou výši nájemného ovlivnit. S ohledem na mimořádnost postupu při dotváření práva se pak také musí žalobci i žalovanému dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.

IV.ÚS 282/05 ze dne 31. 5. 2007

N 92/45 SbNU 329

K rozhodování obecných soudů o výši nájemného z bytu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 31. května 2007 sp. zn. IV. ÚS 282/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. P. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky jako pronajímatelky na zaplacení rozdílu mezi nájemným zaplaceným nájemci za měsíc srpen 2003 ve výši naposledy stanovené zrušenými právními předpisy v oblasti regulace nájemného a nájemným obvyklým.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114. Pro případ, že by citovaný rozsudek nebyl zrušen, formulovala stěžovatelka tzv. eventuální petit, jímž se domáhala zrušení ustanovení § 696 odst. 1 a ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "OZ").

2. Výše uvedeným rozsudkem mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 14 Úmluvy.

3. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti podle zákona o Ústavním soudu.

II.

4. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 24 C 10/2003 z pozice pronajímatelky domáhala na žalovaných zaplacení částky 6 532 Kč s příslušenstvím jakožto rozdílu mezi nájemným zaplaceným žalovanými za měsíc srpen 2003 ve výši naposledy stanovené zrušenými právními předpisy v oblasti regulace nájemného a nájemným obvyklým, vyčísleným znaleckým posudkem.

5. Okresní soud v Hradci Králové svým rozsudkem ze dne 16. 9. 2004 č. j. 21 C 10/2003-69 žalobu zamítl a věcí se k odvolání navrhovatelky zabýval Krajský soud v Hradci Králové. Ten svým rozsudkem ze dne 23 února 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114 rozhodnutí prvoinstančního soudu ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

6. Odvolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku vyšel především ze skutečnosti, dle níž lze obsah právního vztahu založeného dohodou měnit opět jen dohodou účastníků tohoto vztahu. Tuto základní občanskoprávní premisu je pak nutné vztáhnout i na dohodu mezi pronajímatelem a nájemcem o výši nájemného. Ustanovení § 696 odst. 1 OZ sice připouští jednostranné zvýšení nájemného, ale toliko na základě zvláštního právního předpisu, který v době podání žaloby neexistoval, neboť dotčená vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, byla k datu 31. 12. 2001 zrušena. Ústavní soud shledal citovaný právní předpis protiústavním nikoli proto, že by považoval za protiústavní regulaci nájemného jako takovou, ale pro zásady, na nichž byla regulace nájemného ve zrušeném předpise založena. Tím, že nebyl současně zákonodárcem vydán nový předpis o regulaci nájemného, došlo k zafixování protiústavního stavu v podobě stagnujícího nájemného, jež nemůže reagovat na potřeby pronajímatelů.

7. Se závěry obecných soudů se stěžovatelka neztotožnila a podala předmětnou ústavní stížnost, v níž tvrdí, že obecný soud nesprávně hodnotil povahu konkrétního nájemního vztahu, způsob jeho vzniku, způsob stanovení výše úhrady za bydlení (nájemného) z tohoto právního vztahu a konečně způsob postupného zvyšování této úhrady, resp. nájemného, v průběhu trvání právního vztahu. Do své poměrně obsáhlé argumentace zahrnula stěžovatelka též právní názory obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

8. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že výše regulovaného nájemného jí, jako pronajímatelce, neumožňuje ani prostou reprodukci jejího majetku, což je umocněno nemožností nájemní vztah ukončit. Oproti tomu je jí však stanovena povinnost udržovat byt, resp. dům, ve stavu způsobilém užívání a poskytovat všechny služby s nájmem spojené. Potvrzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové tak zakládá zásah do vlastnického práva, jež je jí garantováno čl. 11 Listiny. Odstranění protiústavního stavu a poskytnutí ochrany jejímu ústavně zaručenému vlastnickému právu může být dosaženo prostou ústavně konformní interpretací zákona, konkrétně pak ustanovení § 671 odst. 1 OZ a ustanovení § 696 odst. 1 OZ.

9. Stěžovatelka dále poukázala na vznik nerovnosti mezi dvěma skupinami pronajímatelů. Zatímco jedna skupina vlastníků pronajímajících byty na základě nájemní smlouvy má podle stávající právní úpravy právo projevit při vzniku smluvního vztahu svou vůli ohledně výše nájemného a stanovení podmínek jeho zvyšování, jiná skupina pronajímatelů, do níž spadá i stěžovatelka, je nucena setrvávat v nájemním vztahu vyznačujícím se v podstatě trvalým charakterem a dalšími kvazivlastnickými prvky. Výše nájemného je pak u posléze uvedené skupiny pronajímatelů zafixována ve výši stanovené právním předpisem, jenž byl zrušen pro neústavnost.

III.

10. Ústavní soud dále vyzval účastníka řízení, tj. Krajský soud v Hradci Králové, aby se k předmětnému návrhu vyjádřil, načež tento odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

IV.

11. Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a dospěl k závěru, že jím došlo k porušení základních práv a svobod garantovaných stěžovatelce čl. 11 odst. 1 Listiny.

12. Všichni účastníci řízení vyjádřili v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.

13. Ústavní soud vyšel při rozhodování nynější věci ze své již dostatečně známé judikatury, srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 2/03 (N 41/29 SbNU 371; 84/2003 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 111/06 (N 102/41 SbNU 303) a sp. zn. I. ÚS 717/05 (N 64/40 SbNU 635). IV. senát Ústavního soudu nemá důvod se v daném případě jakkoliv od právního názoru vysloveného v odůvodnění citovaného nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který je ostatně pro něj i pro všechny orgány a osoby závazný podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, odchylovat.

14. K problematice regulace nájemného Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, jen zákonem. Předpokladem pro toto omezení je pak především sledování legitimního cíle v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu, jež vyhovuje principu proporcionality.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že v době rozhodování o návrhu stěžovatelky neexistoval právní předpis, který by upravoval konkrétní výši nájemného, bylo na obecných soudech, aby svou judikaturou vyplnily vzniklou mezeru v právním řádu, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989).

16. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to právě obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy) a základních práv (čl. 4 Ústavy) jednotlivce - v tomto konkrétním případě vlastníka bytu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k nemovitosti), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny.

17. Je tak třeba apelovat na obecné soudy, že je v jejich pravomoci rozhodnout o zvýšení nájemného. Ve svých úvahách však musí zohlednit veškeré skutečnosti, které mohou mít vliv na jeho výši v tom kterém případě. Citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 pak v souvislosti s uvedeným poukazuje především na racionální argumentaci, zvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěry právní nauky a ustálenou ústavně konformní soudní praxi. V zásadě není možný takový postup, kdy by soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona". Takový postup by ze strany obecného soudu znamenal odmítnutí spravedlnosti, což je v právním státě nepřípustné.

18. Skutečnost, že ústavní stížnosti stěžovatelky bylo vyhověno, neznamená, že obecnésoudy budou jí požadovanou výši nájemného bez dalšího zkoumání akceptovat. Konkrétní výše nájemného musí vyplynout především z procesu dokazování, v němž obecné soudy poskytnou sporným stranám dostatečný prostor pro předložení relevantních podkladů, jež mohou výši nájemného ovlivnit. S ohledem na mimořádnost postupu při dotváření práva se pak také musí žalobci i žalovanému dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.

19. Účel předchozích rozhodnutí Ústavníhosoudu ve věci regulace nájemného je třeba spatřovat především ve snaze odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, a nikoliv fakticky zmrazit nájemné ve výši, kterou vlastníci právem považují za protiústavní.

20. Co se týče té části petitu, v němž stěžovatelka požaduje přezkoumání ústavnosti ustanovení § 671 odst. 1 OZ a ustanovení § 696 odst. 1 OZ, je třeba konstatovat, že tento návrh byl ve vztahu k návrhu na zrušení rozsudku Krajskéhosoudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114 formulován jako eventuální. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud citovaný rozsudek krajského soudu zrušil, eventuálním petitem se již nezabýval. Nad nutný rámec odůvodnění lze snad jen uvést, že ústavnost ustanovení § 696 odst. 1 Ústavní soud řešil již v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05.

21. S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2005 č. j. 21 Co 22/2005-114 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.