IV. ÚS 2692/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2011

IV.ÚS 2692/11 ze dne 8. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Advokátní kanceláře Moreno Vlk & Asociados, se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011 č. j. 28 Cdo 4036/2010-150, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti a řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. září 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel napadené usnesení nesprávně označil jako usnesení "ze dne 17. května 2011", tato skutečnost však vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a jejím přílohám nevyvolávala pochybnost o předmětu řízení.

2. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 149 934,- Kč s příslušenstvím po své bývalé manželce. Svůj nárok opíral o to, že žalovaná po rozvodu manželství nadále užívala společnou nemovitost, která i v tomto období zůstávala ve společném jmění manželů, aniž by hradila náklady na její užívání a správu, včetně splátek hypotéky. Tyto náklady i nadále hradil stěžovatel, jenž očekával, že se po rozvodu oba bývalí manželé podělí o jejich hrazení tím způsobem, že každý z nich bude hradit polovinu. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. května 2009 č. j. 14 C 111/2008-81, který byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010 č. j. 62 Co 418/2009-103, byla žaloba stěžovatele zamítnuta.

3. Napadeným usnesením ze dne 8. června 2011 č. j. 28 Cdo 4036/2010-150 odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu. Ve svém odůvodnění uvedl, že v projednávané věci se stěžovatel domáhal zaplacení částky odpovídající splátkám hypotečního úvěru společně s úroky a polovinou poplatků za vedení účtu, jež zaplatil za žalovanou, v celkové výši 109 718,50 Kč a dále náhrady nákladů spojených s užíváním nemovitosti v nevypořádaném společném jmění v souhrnné výši 40 215,50 Kč. Tato skutečnost byla významná pro posouzení přípustnosti dovolání, neboť ta je podle § 237 odst. 2 občanského soudního řádu vyloučena, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžním plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč. Naplnění této podmínky je totiž třeba zkoumat samostatně ve vztahu k jednotlivým nárokům majícím samostatný základ bez ohledu na to, zda byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Poněvadž se však placení splátek hypotečního úvěru, tedy smluvního závazku převzatého oběma manželi za trvání manželství, odvíjí od zcela odlišného skutkového základu než placení nákladů spojených se správou společné nemovitosti a jejím užíváním žalovanou po zániku manželství, bylo tyto nároky třeba z hlediska přípustnosti dovolání posuzovat zvlášť. Z tohoto důvodu považoval Nejvyšší soud dovolání za nepřípustné v části, ve které se týkalo výše tvrzeného bezdůvodného obohacení odpovídajícího nákladům spojeným se správou a užíváním nemovitosti, neboť ta ani v souhrnu nedosahovala zákonem požadované částky 50 000,- Kč. Jako nepřípustné zároveň odmítl dovolání i ve zbylé části, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu neshledal zásadně právně významným.

4. Porušení svého základního práva spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nevycházel z celé žalované částky, nýbrž ji rozdělil na dva samostatné nároky, čímž se jeden z nich dostal pod zákonný limit podle § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Podle stěžovatele jednoznačným slovním i logickým výkladem tohoto ustanovení bylo možné dospět k závěru, že za předmět hodnocení měl dovolací soud považovat dotčený výrok a v něm vymezenou částku 149 934,- Kč. Nejvyšší soud navíc svým právním závěrem vysloveným v napadeném usnesení fakticky konstatoval nesprávnost rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu v části, ve které zamítly nárok odpovídající přibližně jedné třetině žalované částky. Tento nárok tak nemohl být považován za shodný s druhým dílčím nárokem na refundaci splátek hypotečního úvěru. Vzhledem k tomu, že k této změně právního názoru došlo až po právní moci rozhodnutí ve věci samé, pročež toto rozhodnutí již nemohlo být napadeným usnesením Nejvyššího soudu nijak ovlivněno, lze toto usnesení považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí ve smyslu příslušné judikatury Ústavního soudu. Tento případ lze přitom označit za ještě závažnější než případy tzv. odnětí instance, kdy byl správný právní názor vyjádřen alespoň v posledním pravomocném rozhodnutí ve věci.

II.

Řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud si vyžádal příslušný spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 14 C 111/2008, s jehož obsahem koresponduje výše uvedené shrnutí řízení před obecnými soudy, a vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení E. H. k vyjádření se k ústavní stížnosti.

6. Nejvyšší soud, jenž se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedy příslušného senátu, k jejímu obsahu uvedl, že podle ustáleného výkladu § 237 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2009 sp. zn. 28 Cdo 2505/2009) je třeba výši peněžitého plnění posuzovat ve vztahu ke každému nároku se samostatným skutkovým základem samostatně, neboť jinak by mohli být zvýhodňováni účastníci, kteří se v řízení rozhodnou uplatnit více nároků současně, oproti těm, co se rozhodnou tak učinit zvlášť. Tento výklad rovněž znemožňuje, aby se přípustnost dovolání neodvíjela od způsobu, jakým se odvolací soud rozhodne formulovat výroky svého rozsudku. Zároveň zdůraznil, že uvedený výklad byl několikrát jako ústavně konformní akceptován i ze strany Ústavního soudu. V dané věci, kdy se stěžovatel po žalované domáhal zaplacení splátek hypotečního úvěru a dále náhrady jím zaplacených nákladů spojených s užíváním nemovitosti žalovanou, je zřejmé, že se jedná o skutkově odlišné vztahy, vycházející ze smluvních vztahů rozdílného charakteru, což Nejvyšší soud blíže vysvětlil v napadeném usnesení. Výtky stěžovatele, podle nichž mu byla odňata instance, resp. bylo vydáno překvapivé rozhodnutí, považuje za neopodstatněné.

7. E. H., právně zastoupená na základě speciální plné moci JUDr. T. S., advokátem, se ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vzdala postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení.

8. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli k případné replice, jenž tuto možnost využil a reagoval na argumentaci Nejvyššího soudu. Její znění nepovažoval za překvapivé, neboť v podstatě jen kopíruje závěry, na nichž je postaveno napadené usnesení. Z hlediska stěžovatele však bylo podstatné, že oba nároky, které dovolací soud ex post vymezil po pravomocném ukončení řízení před obecnými soudy, jím byly uplatněny a následně oběma nižšími soudy posuzovány jako jeden celek a ve shodném právním režimu a takto vymezený předmět řízení měl být rozhodujícím kritériem i pro posouzení přípustnosti dovolání. Pokud dovolací soud dospěl k jinému závěru, tak tím v podstatě uznal společné posouzení obou nároků jako vadu řízení, která se promítá do tohoto řízení jako celku. Odmítnutí dovolání z důvodů uvedených účastníkem řízení je proto projevem přepjatého formalismu a ve svém důsledku odmítnutím spravedlnosti, neboť dovolací soud, ač si byl vědom skutečnosti, že soud prvního stupně i odvolací soud věc nesprávně právně posoudily, nezjednal v rámci své pravomoci nápravu. Učinil tak navíc za situace, kdy bylo prokázáno, že stěžovatel dané platby hradí za jiného bez právního důvodu, čímž mu odňal možnost domáhat se kompenzace alespoň v té části, která není vázána na dosud neukončené řízení o vypořádání společného jmění manželů.

III.

Věcné posouzení

9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu vedeného u okresního soudu a vyjádřeními účastníků řízení, přezkoumal v rozsahu uplatněných námitek, zda napadeným usnesením nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Dospěl přitom k následujícím závěrům.

10. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, tedy z hlediska výše peněžitého plnění, je třeba posuzovat zvlášť u každého jednotlivého nároku s odlišným skutkovým základem, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Dovolání je tak nepřípustné v případě těch samostatných nároků, u nichž výše peněžitého plnění nedosahuje 50 000,- Kč nebo v obchodních věcech 100 000,- Kč. K uvedeným právním závěrům se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, který uznal jejich racionální základ, jakož i to, že je v obecné rovině nelze považovat za svévolné či vybočující z mezí přípustné interpretace (srov. např. usnesení ze dne 26. května 2004 sp. zn. III. ÚS 537/03; usnesení ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. IV. ÚS 642/03; usnesení ze dne 10. dubna 2008 sp. zn. III. ÚS 307/05; usnesení ze dne 17. září 2008 sp. zn. I. ÚS 1854/08; usnesení ze dne 2. srpna 2011 sp. zn. III. ÚS 1747/11). Odmítnutí dovolání toliko v části týkající se samostatného nároku, jenž nedosahuje výše peněžitého plnění ve smyslu uvedeného ustanovení, tak samo o sobě nepředstavuje porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Takovýto důsledek by mohl nastat až v případě, pokud by Nejvyšší soud při rozdělení předmětu řízení na samostatné nároky postupoval svévolně za účelem odmítnutí dovolání. V dané věci je ale zřejmé, že se o takový případ nejedná, neboť Nejvyšší soud dostatečným způsobem a přesvědčivě odůvodnil, proč stěžovatelem vymezený předmět dovolacího řízení považoval za dva samostatné nároky, z nichž se každý opíral o odlišný skutkový základ.

11. Relevanci nakonec nelze přiznat ani těm námitkám, podle kterých Nejvyšší soud svým závěrem o dvou samostatných nárocích implicitně konstatoval pochybení soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které jeho nárok naopak hodnotily jako celek. K porušení jeho základního práva na soudní ochranu tak mělo dojít tím, že ačkoliv Nejvyšší soud konstatoval nesprávnost hodnocení nároku stěžovatele nižšími soudy, tímto závěrem odůvodnil toliko částečnou nepřípustnost dovolání, aniž by na jeho základě naopak dovolání vyhověl a umožnil tak jeho promítnutí do rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. S takovýmto hodnocením se však Ústavní soud neztotožňuje. Pokud totiž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jeden ze stěžovatelem uplatněných nároků nedosahoval výši peněžitého plnění podle § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, tak nemohl toto ustanovení nerespektovat a přistoupit tak k věcnému přezkumu nepřípustného dovolání.

12. Z těchto důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2011

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu