IV. ÚS 2683/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2011

IV.ÚS 2683/10 ze dne 9. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti obchodní společnosti GBI Investments CZ, a. s., se sídlem Mlýnská 326/13, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem, AK se sídlem Vlašimská 13, 101 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 8. 2010 čj. 14 Cmo 72/2010-43 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2009 čj. 2 Nc 1245/2009-9, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. ve slovech "návrhu na předběžné opatření", takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného usnesení - předběžného opatření, jímž jí Městský soud v Praze zakázal konat mimořádnou valnou hromadu svolanou na den 14. 12. 2009, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo toto rozhodnutí potvrzeno.

Stěžovatelka poukázala na to, že předběžné opatření bylo vydáno, aniž by jeho navrhovatel, obchodní společnost GBI Investments Limited se sídlem v Londýně, specifikoval, co je ve vztahu k předběžnému opatření věcí samou (§ 74 odst. 2, 3 o. s. ř.), neuvedl žádnou pohledávku ani jiné právo, kterých se hodlal vůči stěžovatelce v budoucnu domáhat, a proto není zřejmé, zda o předběžném opatření rozhodl zákonný soudce, resp. zda je vůbec dána pravomoc a příslušnost českých soudů. Jedinou tvrzenou pohledávkou byla pohledávka na vydání 43 ks akcií série C emitovaných stěžovatelkou a souvisejících plnění vůči občanům Slovenské republiky - B. J. a J. N.; jedná se tedy o zahraniční subjekty a pohledávku na vydání majetku nacházejícího se mimo Českou republiku. Z podřazení věci pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. se lze pouze domnívat, že Vrchní soud v Praze posoudil věc jako spor mezi zakladatelem a společností, stěžovatelka však upozornila, že navrhovatel nikterak neprokázal, že by skutečně byl akcionářem stěžovatelky, neboť od 25. 5. 2007 se žádné z následujících valných hromad nezúčastnil.

Vzhledem k tomu, že napadené předběžné rozhodnutí Městský soud v Praze neodůvodnil a Vrchní soud v Praze potvrzující usnesení tak neučinil dostatečně řádně, měla stěžovatelka za to, že napadená rozhodnutí nelze přezkoumat. V tomto směru poukázala na nálezy Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že jednou ze složek práva na spravedlivý proces je i řádné odůvodnění rozhodnutí ukládající povinnosti, a to i přesto, že novelou občanského soudního řádu (zákon č. 7/2009 Sb.) bylo změněno ustanovení § 169 odst. 2 tak, že předběžné opatření je výslovně uvedeno mezi usneseními, která není třeba odůvodňovat. Stěžovatelka označila citované ustanovení ve slovech "návrhu na předběžné opatření" za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny a navrhla jeho zrušení. Uvedla, že i při interpretaci citovaného ustanovení tak, že soud není povinen odůvodnit pouze taková usnesení nařizující předběžné opatření, kterým nikdo neodporoval, nelze dosíci nápravy, neboť v naprosté většině případů odpůrce nemůže předběžnému opatření před jeho nařízením odporovat, neboť o probíhajícím řízení nemá žádné informace. Napadené ustanovení je dle jejího názoru diskriminační vůči jedné ze stran soudního řízení i proto, že v případě úplného vyhovění návrhu na nařízení předběžného opatření nemá povinný účastník na odůvodnění nařízení předběžného opatření právo, zatímco v případě úplného nebo částečného neúspěchu návrhu navrhovatel právo na odůvodnění rozhodnutí soudu má.

Stěžovatelka dále tvrdila libovůli v rozhodování Městského soudu v Praze, uvedla, že jde již o třetí předběžné opatření, kterým městský soud zasáhl do její korporátní existence, přičemž prvá dvě předběžná opatření nepřestála odvolací přezkum. Městský soud i přesto dál nařizuje předběžná opatření z důvodů, které mu byly již dříve odvolacím soudem vytknuty, vůči stěžovatelce postupuje vždy s průtahy a i ze způsobu, jakým tvoří výrok předběžných opatření, lze dovodit trvající svévolný přístup soudu.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2011 uvedl, že navrhovatel předběžného opatření osvědčil, že se 43 ks akcií série C na majitele ve jmenovité hodnotě 45 000 Kč nakládají osoby, které nejsou jejich vlastníky. Ohledně této skutečnosti jsou vedena různá řízení, např. u Městského soudu v Praze v řízení o nicotnosti usnesení valné hromady, u Vrchního soudu v Londýně ve Velké Británii v rámci insolvenčního řízení. Městský soud v Praze uznal důvody, pro které navrhovatel požadoval vydání předběžného opatření, a vyhověl mu. Vyloučil, že by soudkyně, které byla věc přidělena, postupovala libovolně, či byla podjatá. Připustil, že první z předběžných opatření nemělo být vydáno z důvodu nepříslušnosti orgánů ČR; na vysvětlenou uvedl, že soud v časovém tlaku a při objemnosti spisu přehlédl rozhodčí doložku; druhé z předběžných opatření vydala jiná soudkyně; třetí, napadené ústavní stížností, odvolací soud potvrdil a svoje rozhodnutí řádně odůvodnil. Městský soud rovněž odmítl tvrzení stěžovatelky o šikanózním postupu proti ní a upozornil, že podle zákona musí rozhodnout o předběžném opatření bezodkladně, nejpozději do 7 kalendářních dnů. K námitce průtahů při předložení spisu odvolacímu soudu soud poukázal na to, že v prvém případě byla účastníkem řízení cizí právnická osoba, bez právního zastoupení na území ČR, které bylo nutno doručit jak návrh na vydání předběžného opatření, tak i předmětné usnesení, včetně jejich překladu, což si vyžádalo jistou časovou prodlevu, kterou však nelze označit za neodůvodněný průtah v řízení.

Ústavní soud zaslal vyjádření Městského soudu v Praze stěžovatelce k případné replice, která však svého práva nevyužila.

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Nc 1245/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že dne 10. 12. 2009 navrhovatel GBI Investments Limited požádal o vydání předběžného opatření, kterým by bylo stěžovatelce zakázáno konat mimořádnou valnou hromadu stěžovatelky svolanou na den 14. 12. 2009 v 10 hod. na adresu Vlašimská 13 v Praze 10 - Vinohrady. Navrhovatel uvedl, že jeho návrh souvisí s insolvenčním řízením probíhajícím ve Velké Británii u Vrchního soudu v Londýně pod sp. zn. 6678/2008, ve kterém předběžný likvidátor žádá soud o vydání předběžného opatření, kterým by byla panu J. a panu N. uložena povinnost nenakládat s konkrétními akciemi, složit je u předběžného likvidátora a předat z nich veškeré plnění, které získali v souvislosti s jejich držením; konverze akcií do jiné formy či počtu by podle navrhovatele výkon předběžného opatření výrazně ztížila, ne-li zmařila. Navrhovatel poskytl soudu argumenty k ověření aktivní legitimace k podání návrhu.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením návrhu vyhověl a nařídil předběžné opatření, kterým žalované stěžovatelce zakázal konat mimořádnou valnou hromadu svolanou na den 14. 12. 2009 od 10.00 hod., která se měla konat na adrese Vlašimská 13, 101 00 Praha 10 - Vinohrady. Usnesení nebylo odůvodněno. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Podle vrchního soudu bylo obsahem návrhu a přiloženými listinami osvědčeno, že navrhovatel se stal akcionářem stěžovatelky, což vyplynulo ze smlouvy o úpisu akcií ze dne 31. 10. 2001 a ze zápisu z valné hromady stěžovatelky konané dne 25. 5. 2007, jíž se navrhovatel s upsanými akciemi o souhrnné jmenovité hodnotě 4 300 000 Kč (při základním kapitálu společnosti ve výši 4 450 000 Kč) zúčastnil. Dalším obsahem návrhu a listinami měl navrhovatel zpochybnit, že došlo k převodu akcií na jiné osoby a že tyto osoby, které v poslední době jako akcionáři držící předmětné množství akcií na valných hromadách vystupují, tak činí oprávněně. Vrchní soud shledal potřebnou zatímní úpravu poměrů účastníků spočívající v zákazu konání valné hromady žalované společnosti, která měla na programu rozhodnutí o změně formy akcií z "na majitele" na "na jméno" a štěpení akcií na více akcií o nižší jmenovité hodnotě. Potvrdil také pravomoc Městského soudu v Praze vydat předběžné opatření, neboť jde o věc spadající pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. K námitce, že Městský soud v Praze neuložil navrhovateli, aby podal žalobu ve věci samé podle § 76 odst. 3 o. s. ř., Vrchní soud v Praze uvedl, že tato skutečnost sama o sobě nečiní usnesení o nařízení předběžného opatření nesprávným.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích (např. IV.ÚS 171/04, II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz) najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Současně ale platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.

K otázce způsobilosti předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil již tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (článek 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (publ. in Sb. n. u., sv. 16, str. 17).

Dle přesvědčení Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů shora uvedeným požadavkům vyhovují. Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že obecné soudy dovodily svoji pravomoc nařídit předběžné opatření, neboť návrh posoudily obsahově jako věc spadající pod ustanovení § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. , zabývaly se tím, zda a jak navrhovatel prokázal potřebu zatímní úpravy, věc v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu rozhodly a svoje úvahy a závěry přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily. Hodnocení listin a dalších okolností, na základě kterých vzaly obecné soudy za osvědčené, že zde potřeba zatímní úpravy reálně existuje a v jakém rozsahu, se vymyká přezkumné pravomoci Ústavního soudu.

Skutečnost, že Městský soud v Praze neuložil navrhovateli, aby podal žalobu ve věci samé, na shora uvedeném závěru nic nemění, neboť otázka, kdo je oprávněným držitelem (vlastníkem) předmětných akcií, je předmětem jiného (probíhajícího) řízení.

Ustanovení § 169 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že "vyhotovení každého usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření, návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení podle § 104a, nemusí obsahovat odůvodnění. Odůvodnění nemusí obsahovat rovněž usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připustí-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení, jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí".

Interpretací a aplikací citovaného ustanovení se Ústavní soud zabýval ve své dosavadní rozhodovací praxi při různých příležitostech opakovaně. Neshledal, že by citované ustanovení bylo samo o sobě protiústavní (srov. usnesení IV.ÚS 1069/08 ze dne 29. 10. 2008, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz), naopak zdůraznil, že je třeba je vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem s tím, že k výjimce z povinnosti soudu odůvodnit svoje rozhodnutí je třeba přistupovat restriktivně. V nálezu IV.ÚS 1554/08 [publ. in Sb. n. u. sv. 52 str. 121 (126-128)] Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení citovaného ustanovení, neboť měl za to, že je možné je ústavně konformně interpretovat. Od právního závěru uvedeného v citovaném nálezu se Ústavní soud neměl důvodu odchýlit ani v projednávané věci.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; návrh na zrušení zákonného ustanovení odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. června 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu