IV. ÚS 2625/08 #1Usnesení ÚS ze dne 06.11.2008

IV.ÚS 2625/08 ze dne 6. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, AK se sídlem Sladkovského 2059, 530 02 Pardubice, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2008 čj. 1 KZN 869/2007-26 a usnesení Policie ČR, Správy Východočeského kraje, SKPV, odboru hospodářské kriminality Hradec Králové, ze dne 1. 8. 2008 čj. PVC-162-21/TČ-2007-81 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených usnesení orgánů činných v trestním řízení vydaných ve věci jeho trestního oznámení.

Jak vyplynulo z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti, stěžovatel podal trestní oznámení na T. K., J. H. a M. M., kteří se měli dopustit protiprávního jednání tím, že jako společníci KVE.CZ, s. r. o., založili novou obchodní společnost KVE, s. r. o., se stejným sídlem a velmi podobným předmětem podnikání a poté zahájili převod zákazníků na novou společnost za využití zázemí společnosti KVE.CZ, čímž způsobili této společnosti, ve které byl stěžovatel společníkem a jednatelem, škodu. Z podání vyplývalo podezření z naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 tr. zákona, a proto policejní orgán provedl ve věci šetření, vyslechl zúčastněné osoby a opatřil listinné důkazy včetně znaleckého posudku z oboru ekonomika. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu zneužívání informací v obchodním styku nebyla skutková podstata žádného trestného činu naplněna. Policejnímu orgánu se věc jevila jako obchodně právní spor, a proto ji podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložil. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové zamítlo jako nedůvodnou. Státní zástupkyně potvrdila správnost postupu policejního orgánu i jeho závěrů založených na hodnocení získaných důkazů, které nenasvědčovaly ani spáchání trestného činu podle § 128 tr. zákona, ani jiných trestných činů (trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 tr. zákona, trestný čin nekalé soutěže podle § 149 tr. zákona).

Stěžovatel s odložením věci nesouhlasil a tvrdil, že policejní orgán nepostupoval při šetření věci v souladu s trestním řádem, neboť se zabýval toliko jedním trestným činem a ostatní opomněl. Stěžovatel připojil vlastní hodnocení skutkového stavu a policejnímu orgánu vytkl, že nezjišťoval skutečnosti rozhodné a významné pro posouzení podezření ze spáchání trestného činu. Kritice podrobil i rozhodnutí krajského státního zastupitelství, které obsahovalo faktické chyby, např. v údajích o osobě stěžovatele či J. H., což nasvědčuje tomu, že státní zástupkyně krajského státního zastupitelství se věcí zabývala pouze formálně. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že postup policejního orgánu i státního zastupitelství byl jednostranně a účelově veden snahou věc ukončit bez důkladného prověření skutkového stavu, v čemž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý a řádný proces a na obhajobu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Problematikou postupu orgánů činných v trestním řízení při prověřování ve smyslu ust. § 159 a 159a tr. řádu se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi zabýval opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz a další) a v případech, jako je nyní projednávaná věc, opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů.

Je tomu tak proto, že podle čl. 80 odst. 1 Ústavy (a ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu) je veřejná žaloba v trestních věcech svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. § 1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz § 1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému (srov. usnesení III.ÚS 221/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud odkazuje i na svoji dosavadní publikovanou judikaturu (srov. usnesení II.ÚS 361/96, Sb. n. u., sv. 7, str. 345, I.ÚS 84/99, tamtéž, sv. 14, str. 291), ve které vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem. Tím spíše taková práva nepříslušejí osobě, která o sobě toliko tvrdí, že byla poškozena trestným činem.

Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanoveních 158 a násl. Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. V projednávané věci policejní orgán přijal podnět stěžovatele, provedl šetření a podnět odložil. Stěžovatel využil zákonné možnosti podat proti usnesení o odložení věci stížnost, kterou státní zástupkyně přijala a rozhodla o ní podle § 148 odst. 1 tr. řádu. Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatele se zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu. Skutečnost, že podnět odložily a stížnost zamítly, však z podstaty věci nemůže představovat porušení ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť, jak shora vyloženo, podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní ústavně zaručená práva nerealizuje. Uvedené však přirozeně nevylučuje, aby se oznamovatel domáhal ochrany svých práv žalobně; v řízení takto vyvolaném musí se uplatnit všechny ústavně zaručené kautely spravedlivého procesu.

Čím by mělo být porušeno právo stěžovatele na obhajobu (jak stěžovatel bez jakékoliv argumentace tvrdí), je zcela nejasné, neboť toto právo náleží obviněným a nikoliv oznamovatelům údajné trestné činnosti.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2008

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu