IV. ÚS 262/10 #1Nález ÚS ze dne 16.09.2010 K uplatnění námitky promlčení jsoucí v rozporu s dobrými mravy

Již jen z rekapitulace řízení před obecnými soudy, jíž byla věnována část II odůvodnění tohoto nálezu, je zřejmé, že posuzovaný případ byl značně komplikovaný, a to dokonce do té míry, že se samotným obecným soudům dlouho nedařilo o žalobě stěžovatelky rozhodnout - jak vidno, zvláště nalézací soud při posuzování věci několikrát osciloval mezi hraničními body trajektorie vymezené výrokem: promlčeno - nepromlčeno. Posun ve věci nastal až v roce 2008, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí závazně stanovil některá východiska, která okresní i krajský soud dovedla k rozhodnutí, že nároky stěžovatelky jsou promlčeny. Přitom ono hodnocení ze strany obecných soudů, zda jsou naplněna formální zákonná kritéria, aby mohlo být vůbec promlčení platně namítáno (tzn. správné určení počátku promlčecí doby, určení správné délky promlčecí doby v závislosti na typu uplatňovaného nároku atp.), je samo o sobě podle Ústavního soudu - nazíráno mantinely přezkumu soudních rozhodnutí zdejším soudem - akceptovatelné. Soudy k tomuto ohodnocení totiž dospěly na základě právních závěrů, jež řádně - v souladu s doktrínou i rozhodovací praxí - odůvodnily a jež důsledně vycházejí ze skutečností obsažených ve spisovém materiálu. Za tohoto stavu pak Ústavní soud není oprávněn do rozhodnutí obecných soudů - alespoň co se této otázky týká - zasahovat.

Jiná je ovšem situace ohledně hodnocení námitky promlčení, a to prubířským kamenem dobrých mravů. Ke konkrétnímu vztahu dobrých mravů a vedlejším účastníkem vznesené námitky promlčení v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 6. 2009 Okresní soud v Jičíně uvedl: "Soud dospěl k závěru, že dovolání se námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Jak bylo konstatováno shora, žalobkyně již v květnu 1990 věděla o definitivně vzniklé škodě na svém zdraví, disponovala takovými informacemi o okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určitého zdravotnického zařízení, když na její léčbě se v té době podílela pouze dvě zdravotnická zařízení, tj. ta, jež uvedla v žalobě. Pokud žalobkyně podala žalobu až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, zanedbala sama ochranu svých práv, a proto nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím práva, a tudíž by bylo v rozporu s dobrými mravy.". Krajský soud v Hradci Králové se touto relací následně samostatně nezabýval, zrekapituloval názor okresního soudu.

Podle názoru Ústavního soudu se ovšem oba soudy s daným vztahem vypořádaly nedostatečně, když se omezily pouze na strohá konstatování rádoby "objektivizovaných" zjištění, aniž přihlédly ke konkrétním okolnostem případu, nevyjímaje ani tu skutečnost, že to byly samy obecné soudy, kdo onu prezentovanou "lapidárnost" objektivizovaných skutečností značně zpochybnily.

Konkrétně nelze podle Ústavního soudu nevidět, že ke škodě na zdraví stěžovatelky došlo ještě v roce 1989, tedy za naprosto jiných společensko-politických poměrů, kdy tehdejší zřízení nahlíželo na zájmy a potřeby jednotlivce, resp. na jednotlivce jako takového toliko jako na prostředek sloužící k dosažení jiných cílů. Teprve mnohem později dochází k tomu, že stát opětovně začíná po dlouhé době reálně vnímat jednotlivce jako smysl a důvod své existence. Pokud tedy okresní soud ve svém rozsudku konstatuje, že stěžovatelka zanedbala ochranu svých práv, a proto nelze hodnotit námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem jako nemravnou, pak tento závěr podle Ústavního soudu dostatečně nereflektuje společenskou realitu. Nejenže stěžovatelka musela - rozhodla-li se žalovat příslušná zdravotnická zařízení - překonat onu všudypřítomnou a zažitou představu o "nedotknutelnosti státu", jenž byl v tomto případě reprezentován oběma poskytovateli zdravotní péče (není přitom rozhodné, že takové vnímání zdravotnického zařízení, zvláště po změně společenských poměrů neodpovídalo skutečnosti), ale musela rovněž najít někoho, kdo by jí při uplatňování jejích nároků poskytl odbornou pomoc - například lékaře, který by byl ochoten zhodnotit rozsah poškození jejího zdraví.

Za povšimnutí stojí v této souvislosti rovněž to, že i sám Nejvyšší soud, formuloval-li ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí východiska, jež se posléze stala určující pro nalézací a odvolací soud, odkázal na svou relevantní judikaturu, k níž ovšem dospěl až po roce 2000. Přitom dostupná relevantní judikatura i literatura z první poloviny devadesátých let minulého století, týkající se předmětné problematiky, není rozhodně tak jednoznačná, tedy alespoň ve srovnání s judikaturou vzpomenutou Nejvyšším soudem. Pokud tedy ani obecné soudy neměly na otázky spojené s promlčením v určitých případech jednotný názor - jako se to stalo v případě stěžovatelky (nalezly jej až v průběhu let) - není možné, i s přihlédnutím k této skutečnosti, nárokům stěžovatelky kvůli uplatněné námitce promlčení bez dalšího nevyhovět.

Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že dvojí, během soudního řízení prokázané, pochybení lékařů (nejprve tedy těch v nemocnici v Hořicích a poté i těch ve Fakultní nemocnici Hradec Králové), způsobilo dramatické zhoršení kvality života stěžovatelky. Chtěla-li se stěžovatelka následně v soudním řízení domoci alespoň náhrady škody, musela čelit nejen této pro ni nové a vysoce negativní životní situaci, jež ji sama o sobě značně omezovala v kontaktu s okolním světem a znesnadňovala jí uskutečnění patřičných právních kroků, ale musela se rovněž vyrovnávat se společenským klimatem teprve se rodící demokracie, jež nebylo ještě dostatečně připraveno k tomu, aby bylo s to skutečně efektivně napravovat takovéto dysfunkce společenského systému.

Vznesl-li za této situace vedlejší účastník proti nárokům stěžovatelky nemravnou námitku promlčení a obecné soudy ji ve svém rozhodování vzaly v úvahu a žalobě stěžovatelky z toho důvodu nevyhověly, pak má Ústavní soud za to, že obecné soudy porušily zejména základní subjektivní právo stěžovatelky garantované jí zejména čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.ÚS 262/10 ze dne 16. 9. 2010

N 198/58 SbNU 749

K uplatnění námitky promlčení jsoucí v rozporu s dobrými mravy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 16. září 2010 sp. zn. IV. ÚS 262/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. R. proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému městu Hořice v Podkrkonoší (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 25 Co 309/2009-722 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 249/2005-610 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006 č. j. 25 Co 249/2005-623, jímž byla stěžovatelce dříve náhrada škody na zdraví vůči vedlejšímu účastníkovi přiznána.

I. Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 25 Co 309/2009-722 se zrušují.

II. V části žádající zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674 se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Opírá se zejména o následující důvody:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 249/2005-610 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006 č. j. 25 Co 249/2005-623 byla stěžovatelce přiznána vůči žalovanému městu Hořice v Podkrkonoší (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník - dále též jen "vedlejší účastník" nebo "město Hořice") náhrada škody na zdraví sestávající se z náhrady bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a náhrady za ztrátu na výdělku. K dovolání žalovaného města Hořice Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674 citovaný rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704 byla následně zamítnuta žaloba stěžovatelky a bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 25 Co 309/2009-722 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704 a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že žaloba na náhradu škody byla podána již 29. 9. 1993. Tehdy směřovala proti dvěma žalovaným, jednak Městské nemocnici Hořice (jejím právním nástupcem je město Hořice v Podkrkonoší) a Fakultní nemocnici Hradec Králové. Během 17 let trvajícího řízení vydaly obecné soudy 11 rozhodnutí ve věci samé, přičemž se nemohly sjednotit v tom, zda jsou nároky stěžovatelky požadované v rámci náhrady škody způsobené na zdraví promlčeny, či nikoli. Až shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu z 30. 7. 2008 byly aspekty běhu promlčecí doby vyloženy tak, že Okresní soud v Jičíně žalobu stěžovatelky zamítl (Krajský soud v Hradci Králové jeho rozhodnutí potvrdil). Stěžovatelka tvrdí, že jejím právům nebyla poskytnuta ochrana, a byly tak porušeny čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy, které jsou vyjádřením práva každého na spravedlivý proces. Ústavním soudem bylo v nálezech opakovaně akcentováno, že je povinností soudu podle ustanovení § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí. V daném případě se soud s tímto nevypořádal dostatečným způsobem, což má za následek vadu řízení, která se jeví jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky nebyla respektována základní funkce důkazního řízení, neboť provedení a hodnocení důkazů nevyústilo v řádné zjištění skutkového stavu a vyvození adekvátního právního závěru. Spravedlivý proces má být vyřízen bez zbytečných průtahů tak, jak má na mysli čl. 38 odst. 2 Listiny. Okresní soud v Jičíně i Krajský soud v Hradci Králové v průběhu let řešily otázky, jako je existence škody, příčinná souvislost, výše škody, povinné subjekty, podíl jejich odpovědnosti a právní nástupnictví. Všechny tyto závěry byly Nejvyšším soudem potvrzeny jako správné. Jedinou spornou otázkou, na kterou Nejvyšší soud vyjádřil právní názor jiný než nižší soudy, byla otázka promlčení. Dospěl k závěru, že z hlediska subjektivní lhůty ohledně znalosti odpovědného subjektu je nárok promlčen. Následně Okresní soud v Jičíně ve svém rozhodnutí převzal závěry vyslovené již v prvním rozsudku, který ve věci vynesl dne 20. 4. 1995, a uzavřel, že nárok je promlčen. Stěžovatelka má za to, že nerespektoval při tomto svém závěru právní názory Krajského soudu v Hradci Králové vyslovené v usneseních z 6. 12. 1995 a 27. 3. 2002, kdy byl sice rozsudkem Nejvyššího soudu vysloven odlišný právní názor na běh subjektivní lhůty ve vztahu k odpovědným osobám, ale rozhodně nebyl překonán právní závěr ohledně počátku běhu subjektivní lhůty ve vztahu k prokázané vědomosti žalobkyně o vzniklé škodě (nikoliv tedy jen o protiprávní formě či o škodné události). Oba soudy tak porušily svým rozhodnutím ustanovení § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy důkazní povinnost je na straně, která vznáší určité tvrzení, v dané věci pak námitku promlčení - vědomost stěžovatelky o vzniklé škodě nebyla prokázána.

Stěžovatelka touto ústavní stížností rovněž polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že od doby, kdy byla stěžovatelka hospitalizována v Nemocnici Na Homolce (květen 1990), běžela dvouletá subjektivní lhůta pro podání žaloby ve vztahu k odpovědným subjektům, neboť již v tomto okamžiku nepochybně věděla, která zdravotnická zařízení se na její léčbě podílela, a měla tedy dostatek znalostí o konkrétní odpovědné osobě. V této souvislosti totiž Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odkazuje toliko na rozhodnutí stejného senátu Nejvyššího soudu, který rozhodoval i věc stěžovatelky. Tento senát tak ovšem neguje celou řadu právních názorů vyslovených dříve zejména Krajským soudem v Hradci Králové, kde zrušovací usnesení poukazují na to, že nárok nemůže být promlčen, neboť žalobkyně nemohla vědět, který ze dvou subjektů je subjektem odpovědným za škodu. Pokud by žalovaná podala žalobu proti neodpovědnému subjektu, vystavila by se nebezpečí náhrady soudních nákladů.

Nejvyšší soud pak tento shora uvedený názor ohledně uplynutí promlčecí lhůty ve vztahu k odpovědným osobám vyřešil tímto svým právním názorem zcela jednoznačně, v této části neměly oba nalézací soudy žádný prostor k vlastním úvahám. Nejvyšší soud však ve svém rozsudku současně uvedl, že mají zkoumat otázku promlčení jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody a rozlišit okamžik vědomosti o vzniku škody, který se u jednotlivých nároků liší. Oba soudy však znovu pochybily, když přesunuly důkazní břemeno ze žalovaného na žalobkyni, ale nejen to, rozhodly o okamžiku počátku běhu promlčecí doby, aniž by měly ke svému závěru odpovídající důkazy - soudy se například vůbec nevypořádaly s rozporným závěrem plynoucím z některých znaleckých posudků, které se týkaly ustálení zdravotního stavu stěžovatelky, což je rozhodující okamžik pro určení výše škody na zdravotním stavu.

A právě při řešení otázky ustálení zdravotního stavu stěžovatelky měly soudy vycházet z názoru znalce, který byl pro stěžovatelku příznivější, neboť jde znovu o povinnost žalovaného promlčení prokázat. Konečně je třeba znovu upozornit na to, že stěžovatelka se v žalobě domáhala mezitímního rozsudku o základu žaloby právě proto, že nebyla jasná právní odpovědnost ani výše odškodnění. Pokud by alespoň orientačně do žaloby neuvedla své nároky, byla by takováto žaloba neprojednatelná. To se také skutečně stalo, neboť v roce 1993 podala sama návrh na náhradu škody k Okresnímu soudu v Jičíně, přičemž usnesením z 10. 1. 1994 Nc 966/93 bylo řízení zastaveno, neboť žaloba byla neprojednatelná pro její nedostatky. Teprve žaloba podaná prostřednictvím advokátky, která alespoň rámcově vyčíslila nároky stěžovatelky, byla projednatelná, byť ani v případě této druhé žaloby (jež vyústila v právě projednávanou ústavní stížnost) se nepodařilo najít lékaře, který by nárok vyčíslil.

Soudy se rovněž podle stěžovatelky nedůsledně zabývaly její námitkou ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Obecně je nepochybně pravda, že se poškozený dozví o škodě po obdržení prvé výplaty invalidního důchodu nebo rozhodnutí o invalidním důchodu. Není tomu tak bezvýjimečně. Z důkazního řízení však vyplynulo, že stěžovatelka měla problém získat podklad pro uplatnění rozsahu škody, kdy ještě v žalobě uvedla, že se jí doklad o ušlém výdělku od předchozího zaměstnavatele nepodařilo obstarat. Žádala jej totiž v době ekonomické transformace podniku Agrostroj a vydání tohoto dokladu nemohla dlouhou dobu docílit. Jak vyplývá ze znaleckého posudku, který byl pro účely řízení o náhradě škody zpracován, činil rozdíl mezi průměrným výdělkem stěžovatelky a invalidním důchodem několik set korun.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem stěžovatelka ústavní stížnost uzavírá konstatováním, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně evidovaný pod sp. zn. 7 C 122/2008 (původně evidovaný pod sp. zn. 5 C 312/93). Zjistil, že stěžovatelka se po změně a rozšíření žaloby domáhala po žalovaném městu Hořice a Fakultní nemocnici Hradec Králové (původní druhá žalovaná) náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady bolestného ve výši 63 000 Kč s příslušenstvím, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím, náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 31. 12. 2004 ve výši 437 884 Kč s příslušenstvím a renty ve výši 3 848 Kč s příslušenstvím měsíčně od 1. 1. 2005 do budoucna. Žalobu odůvodnila tím, že dne 24. 7. 1989 byla přijata s bolestmi páteře v nemocnici v Hořicích (právní předchůdce vedlejšího účastníka), kde se její zdravotní stav začal zhoršovat, avšak ani přesto jí nebylo provedeno diagnostické vyšetření, které by odhalilo závažnost onemocnění. Teprve až 15. 8. 1989 byla převezena do Fakultní nemocnice Hradec Králové, kde jí lékaři provedli kontrastní vyšetření páteře, a teprve dne 16. 8. 1989 byla operována pro výhřez meziobratlové ploténky. Ocitla se v dlouhodobé pracovní neschopnosti a po ukončení nemocenské (od 24. 6. 1990) jí byl přiznán plný invalidní důchod. Jelikož v důsledku privatizace došlo ke zrušení původního odpovědného subjektu - Městské nemocnice Hořice - domáhala se stěžovatelka náhrady škody po jeho právním nástupci - městu Hořice a původní druhé žalované - Fakultní nemocnici Hradec Králové.

Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 20. 4. 1995 č. j. 5 C 312/93-22, kterým byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 1995 č. j. 17 Co 670/95-37 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Jičíně poté rozsudkem ze dne 27. 9. 2000 č. j. 5 C 312/93-322 uložil městu Hořice a Fakultní nemocnici Hradec Králové společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelce na náhradě za ztížení společenského uplatnění 555 000 Kč s příslušenstvím, na náhradě za ztrátu na výdělku 199 805 Kč s příslušenstvím a částku 3 048 Kč měsíčně od 1. 1. 2000 s příslušenstvím, ohledně částky 25 336 Kč s příslušenstvím a v části požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání města Hořice a Fakultní nemocnice Hradec Králové Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 1. 2001 č. j. 21 Co 571/2000-367 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pro nepřezkoumatelnost a nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 7. 2001 č. j. 5 C 312/93-426 žalobu v plném rozsahu zamítl, a to pro promlčení všech uplatněných nároků, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 3. 2002 č. j. 21 Co 401/2001-433 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem na počátek běhu subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví. Stěžovatelka totiž podle krajského soudu přinejmenším v době podání žaloby nevěděla, "který ze žalovaných by měl za škodu odpovídat" - její nárok tak není promlčen.

V návaznosti na toto rozhodnutí Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 19. 5. 2005 č. j. 5 C 312/93-573 uložil městu Hořice povinnost zaplatit žalobkyni 50 400 Kč s příslušenstvím za bolest, 480 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění, 199 073 Kč s příslušenstvím za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005 a částku 1 995 Kč měsíčně od 1. 5. 2005; Fakultní nemocnici Hradec Králové uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 12 600 Kč s příslušenstvím za bolest, částku 120 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění, částku 49 768 Kč s příslušenstvím za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005 a částku 498 Kč měsíčně od 1. 5. 2005. Zamítl ale žalobu stěžovatelky ohledně části požadovaných úroků z prodlení z náhrad bolestného a ztížení společenského uplatnění. Zamítl rovněž žalobu stěžovatelky co do částky 163 548 Kč s příslušenstvím (představující náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005, kterou žalobkyně požadovala po městu Hořice) a částky 40 887 Kč s příslušenstvím (představující náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005, kterou žalobkyně požadovala po Fakultní nemocnici Hradec Králové) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, vycházeje z právního názoru odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, že stěžovatelka v době podání žaloby věděla o škodě vzniklé na jejím zdraví, ovšem o tom, kdo za škodu nese odpovědnost, se dozvěděla až po zahájení soudního řízení z příslušného znaleckého posudku, a proto k promlčení uplatněných nároků nedošlo. U části požadovaných úroků z prodlení u bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění a části náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005 shledal žalobu nedůvodnou.

K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 12. 2005 č. j. 25 Co 294/2005-610 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006 č. j. 25 Co 294/2005-623 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech, tj. v částech výroků týkajících se platební povinnosti města Hořice (Fakultní nemocnice Hradec Králové jako původní druhá žalovaná rozsudek soudu prvního stupně nenapadla, proto ten ve vztahu k ní nabyl právní moci), ohledně náhrady za bolest co do 25 200 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do 25 200 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění co do 240 000 Kč s příslušenstvím jej potvrdil a ohledně 240 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ohledně náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 7. 1990 do 30. 4. 2005 ve výši 199 073 Kč s příslušenstvím a částky 1 995 Kč měsíčně od 1. 5. 2005 jej potvrdil, změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterými bylo rozhodnuto o platební povinnosti vedlejšího účastníka, a proti jeho výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podalo žalované město Hořice dovolání, jež Nejvyšší soud shledal důvodným. Proto svým rozsudkem ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674 rozhodl tak, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2005 č. j. 25 Co 294/2005-610 ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 2. 2006 č. j. 25 Co 294/2005-623 a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. května 2005 č. j. 5 C 312/93-573 ve výrocích o platební povinnosti města Hořice a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a městem Hořice se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jičíně k dalšímu řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku mj. uvedl, že u práva na náhradu škody na zdraví je stanovena pouze promlčecí doba subjektivní, která je dvouletá a jejíž počátek se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se přitom vyžaduje skutečná (prokázaná) a ne jen předpokládaná vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o odpovědné osobě. Zákon však v tomto směru nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody, tím spíše pak není podmínkou přesná znalost míry účasti jednotlivých škůdců. Najisto lze totiž odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno teprve podáním žaloby. Zákon proto podle Nejvyššího soudu vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Při respektování těchto východisek, k nimž dospěla doktrína i rozhodovací praxe, pak Nejvyšší soud dovodil, že závěr soudu prvního stupně o počátku dvouleté subjektivní lhůty je nesprávný, neboť počátek této lhůty nelze odvozovat od provedeného dokazování v rámci soudního řízení, kdy se stěžovatelka ze znaleckých posudků dozvěděla o podílu pochybení Městské nemocnice Hořice a Fakultní nemocnice Hradec Králové. Stěžovatelka totiž již v roce 1990 měla k dispozici údaje o tom, že její nepříznivý zdravotní stav má souvislost s operací, resp. s jejím opožděným provedením, přičemž nepochybně věděla, která zdravotnická zařízení se na její léčbě podílela. Již k tomuto okamžiku se tedy podle Nejvyššího soudu váže zákonem předpokládaná znalost o odpovědných osobách, neboť stěžovatelka disponovala takovými informacemi o okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určité konkrétní osoby (zdravotnických zařízení) jako dostatečně pravděpodobnou, samozřejmě s tím, že přesný rozsah odpovědnosti, případně míru jejich účasti, může stanovit až následné soudní řízení. V závěru odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud zdůraznil závaznost tohoto právního názoru. Stanovil rovněž soudu prvního stupně povinnost zabývat se otázkou promlčení jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody vedle okamžiku vědomosti o osobě škůdce, který je u všech stejný. Okresní soud měl přitom rozlišit i okamžik vědomosti o vzniku škody, který se u jednotlivých nároků liší.

Ve světle těchto úvah Nejvyššího soudu pak Okresní soud v Jičíně opětovně posoudil v žalobě tvrzené nároky stěžovatelky a dospěl k závěru, že žalobu stěžovatelky je nutno ve všech jejích složkách (tzn. co do náhrady bolestného, co do ztížení společenského uplatnění, co do náhrady za ztrátu na výdělku) zamítnout, neboť stěžovatelka podala žalobu po uplynutí promlčecí doby (výrok I rozsudku Okresního soudu v Jičíně z 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/ 2008- 704). Soud přitom neshledal, že by vedlejší účastník vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatelka podle soudu již v květnu 1990 věděla o definitivně vzniklé škodě na svém zdraví a disponovala takovými informacemi o okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určitého zdravotnického zařízení, neboť na její léčbě se v té době podílela pouze dvě zdravotnická zařízení, tj. ta, jež uvedla v žalobě. Pokud tedy stěžovatelka podala žalobu až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, zanedbala sama ochranu svých práv, a proto nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím práva, a tudíž by bylo v rozporu s dobrými mravy. O nákladech řízení rozhodl okresní soud naposledy citovaným rozsudkem tak, že je žádnému z účastníků řízení (výrok II) nepřiznal, nepřiznal je ani České republice vůči stěžovatelce (výrok III).

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 6. 2009 č. j. 7 C 122/2008-704 byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 25 Co 309/2009-722, přičemž žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se plně ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, a to nejen v samotné otázce promlčení, ale také v tom, že vznesení námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka není zneužitím práva.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Jičíně a Krajský soud v Hradci Králové. Oba soudy však pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Zároveň vyjádřily souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření nejprve zopakoval některé právní závěry, ke kterým dospěl v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž podle Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti neuvádí, jak (resp. v čem) měl Nejvyšší soud porušit při svém rozhodování ústavní pořádek nebo základní práva a svobody stěžovatelky. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť pouze polemizuje se závěry obecných soudů. I Nejvyšší soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti vyjádřil - souhrnně řečeno - tak, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, se kterými se obecné soudy již řádně vypořádaly. Podle vedlejšího účastníka základní práva a svobody stěžovatelky porušeny nebyly. I vedlejší účastník souhlasil s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka se k možnosti upustit od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, z čehož Ústavní soud, v souladu s poučením stěžovatelce daným, usoudil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Ústavní soud rovněž nezasílal stěžovatelce k replice vyjádření účastníků řízení, respektive vedlejšího účastníka řízení, neboť tato vyjádření nepřinesla pro věc samu nic nového a Ústavní soud k nim nepřihlížel.

Vzhledem k tomu, že i Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

IV.

Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1843/10 ze dne 20. 7. 2010 - ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Soudní řízení vedené Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 5 C 312/1993 nebylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674 skončeno, a i když je napadený rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska formálního pravomocný, stěžovatelčin spor byl meritorně ukončen a vyřešen až v řízení po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu následujícím, kdy vyústil ve vydání v záhlaví tohoto nálezu uvedených rozsudků Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové. Právě v těchto rozhodnutích bylo tedy definitivně rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelky, byť tato rozhodnutí vychází z právních názorů v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu uvedených. V souladu s výše uvedeným je tedy ústavní stížnost, pokud brojí proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu, nepřípustná.

Pokud jsou ovšem ústavní stížností napadána ona rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, jež po rozhodnutí Nejvyššího soudu následovala, pak je ústavní stížnost stěžovatelky nejen formálně bezvadná a přípustná, ale také důvodná, byť ne ze všech důvodů, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí.

V prvé řadě je totiž nutno i v právě projednávané věci připomenout, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud ale na druhé straně, jak bylo ostatně právě naznačeno, opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je ovšem i stěžovatelčin případ.

Již jen z rekapitulace řízení před obecnými soudy, jíž byla věnována část II odůvodnění tohoto nálezu, je zřejmé, že posuzovaný případ byl značně komplikovaný, a to dokonce do té míry, že se samotným obecným soudům dlouho nedařilo o žalobě stěžovatelky rozhodnout - jak vidno, zvláště nalézací soud při posuzování věci několikrát osciloval mezi hraničními body trajektorie vymezené výrokem: promlčeno - nepromlčeno. Posun ve věci nastal až v roce 2008, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí závazně stanovil některá východiska, která okresní i krajský soud dovedla k rozhodnutí, že nároky stěžovatelky jsou promlčeny. Přitom ono hodnocení ze strany obecných soudů, zda jsou naplněna formální zákonná kritéria, aby mohlo být vůbec promlčení platně namítáno (tzn. správné určení počátku promlčecí doby, určení správné délky promlčecí doby v závislosti na typu uplatňovaného nároku atp.), je samo o sobě podle Ústavního soudu - nazíráno výše zmíněnými mantinely přezkumu soudních rozhodnutí zdejším soudem - akceptovatelné. Soudy k tomuto ohodnocení totiž dospěly na základě právních závěrů, jež řádně - v souladu s doktrínou i rozhodovací praxí - odůvodnily a jež důsledně vycházejí ze skutečností obsažených ve spisovém materiálu. Za tohoto stavu pak Ústavní soud není oprávněn do rozhodnutí obecných soudů - alespoň co se této otázky týká - zasahovat.

Jiná je ovšem situace ohledně hodnocení námitky promlčení, a to prubířským kamenem dobrých mravů. Ke konkrétnímu vztahu dobrých mravů a vedlejším účastníkem vznesené námitky promlčení v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 6. 2009 Okresní soud v Jičíně uvedl: "Soud dospěl k závěru, že dovolání se námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Jak bylo konstatováno shora, žalobkyně již v květnu 1990 věděla o definitivně vzniklé škodě na svém zdraví, disponovala takovými informacemi o okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určitého zdravotnického zařízení, když na její léčbě se v té době podílela pouze dvě zdravotnická zařízení, tj. ta, jež uvedla v žalobě. Pokud žalobkyně podala žalobu až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, zanedbala sama ochranu svých práv, a proto nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím práva, a tudíž by bylo v rozporu s dobrými mravy.". Krajský soud v Hradci Králové se touto relací následně samostatně nezabýval, zrekapituloval názor okresního soudu.

Podle názoru Ústavního soudu se ovšem oba soudy s daným vztahem vypořádaly nedostatečně, když se omezily pouze na strohá konstatování rádoby "objektivizovaných" zjištění, aniž přihlédly ke konkrétním okolnostem případu, nevyjímaje ani tu skutečnost, že to byly samy obecné soudy, kdo onu prezentovanou "lapidárnost" objektivizovaných skutečností značně zpochybnily.

Ústavní soud se otázkou námitky promlčení nahlíženou prizmatem dobrých mravů zabýval již opakovaně - naposledy například v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345), dostupném rovněž online na http://nalus.usoud.cz. I zde Ústavní soud mj. uvedl, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého - podústavního - práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45), ve kterém uvedl: "Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.". Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. "Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu." (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Právě uvedené teze jsou pak podle přesvědčení Ústavního soudu plně aplikovatelné i v právě projednávané věci.

Konkrétně nelze podle Ústavního soudu nevidět, že ke škodě na zdraví stěžovatelky došlo ještě v roce 1989, tedy za naprosto jiných společensko-politických poměrů, kdy tehdejší zřízení nahlíželo na zájmy a potřeby jednotlivce, resp. na jednotlivce jako takového toliko jako na prostředek sloužící k dosažení jiných cílů. Teprve mnohem později dochází k tomu, že stát opětovně začíná po dlouhé době reálně vnímat jednotlivce jako smysl a důvod své existence. Pokud tedy okresní soud ve svém rozsudku konstatuje, že stěžovatelka zanedbala ochranu svých práv, a proto nelze hodnotit námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem jako nemravnou, pak tento závěr podle Ústavního soudu dostatečně nereflektuje společenskou realitu. Nejenže stěžovatelka musela - rozhodla-li se žalovat příslušná zdravotnická zařízení - překonat onu všudypřítomnou a zažitou představu o "nedotknutelnosti státu", jenž byl v tomto případě reprezentován oběma poskytovateli zdravotní péče (není přitom rozhodné, že takové vnímání zdravotnického zařízení, zvláště po změně společenských poměrů, neodpovídalo skutečnosti), ale musela rovněž najít někoho, kdo by jí při uplatňování jejích nároků poskytl odbornou pomoc - například lékaře, který by byl ochoten zhodnotit rozsah poškození jejího zdraví.

Za povšimnutí stojí v této souvislosti rovněž to, že i sám Nejvyššísoud, formuloval-li ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí východiska, jež se posléze stala určující pro nalézací a odvolací soud, odkázal na svou relevantní judikaturu, k níž ovšem dospěl až po roce 2000. Přitom dostupná relevantní judikatura i literatura z první poloviny devadesátých let minulého století, týkající se předmětné problematiky, není rozhodně tak jednoznačná, tedy alespoň ve srovnání s judikaturou vzpomenutou Nejvyšším soudem. Pokud tedy ani obecné soudy neměly na otázky spojené s promlčením v určitých případech jednotný názor - jako se to stalo v případě stěžovatelky (nalezly jej až v průběhu let) - není možné, i s přihlédnutím k této skutečnosti, nárokům stěžovatelky kvůli uplatněné námitce promlčení bez dalšího nevyhovět.

Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že dvojí, běhemsoudního řízení prokázané pochybení lékařů (nejprve tedy těch v nemocnici v Hořicích a poté i těch ve Fakultní nemocnici Hradec Králové) způsobilo dramatické zhoršení kvality života stěžovatelky. Chtěla-li se stěžovatelka následně v soudním řízení domoci alespoň náhrady škody, musela čelit nejen této pro ni nové a vysoce negativní životní situaci, jež ji sama o sobě značně omezovala v kontaktu s okolním světem a znesnadňovala jí uskutečnění patřičných právních kroků, ale musela se rovněž vyrovnávat se společenským klimatem teprve se rodící demokracie, jež nebylo ještě dostatečně připraveno k tomu, aby bylo s to skutečně efektivně napravovat takovéto dysfunkce společenského systému.

Vznesl-li za této situace vedlejší účastník proti nárokům stěžovatelky nemravnou námitku promlčení a obecnésoudy ji ve svém rozhodování vzaly v úvahu a žalobě stěžovatelky z toho důvodu nevyhověly, pak má Ústavní soud za to, že obecné soudy porušily zejména základní subjektivní právo stěžovatelky garantované jí zejména čl. 36 odst. 1 Listiny. Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy totiž představuje - jak již ostatně vyplývá z výše uvedeného - významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují, a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů tedy dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04 - viz výše). Touto cestou se však obecné soudy v právě projednávaném případě podle mínění Ústavního soudu vůbec nevydaly.

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud shledal ústavní stížnost důvodnou a napadená rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové, v záhlaví citovaná, podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Naopak, bylo-li ústavní stížností navrhováno zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008 č. j. 25 Cdo 615/2006-674, musel Ústavní soud ústavní stížnost v této její části pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. V dalším řízení budou obecné soudy vázány právním názorem vysloveným v tomto nálezu (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy), a nikoli citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.