IV. ÚS 2483/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.11.2020

IV.ÚS 2483/20 ze dne 18. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. června 2020 č. j. 58 Co 102/2020-417 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. března 2020 č. j. 0 P 126/2019-385, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a L. T. a nezletilého V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina)], právo na ochranu rodičovství (čl. 32 odst. 4 Listiny), právo na spravedlivý proces [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a právo na ochranu soukromí a rodinného života (čl. 8 Úmluvy).

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") navrhl změnu úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti a vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 10. 7. 2017 č. j. 0 Nc 11009/2017-97 a rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. 58 Co 353/2017. Okresní soud napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl a v odůvodnění uvedl, že poměry stěžovatele i vedlejších účastníků se sice změnily, nicméně nejsou dostatečně závažné, aby v souvislosti s nimi bylo nutno chránit nejlepší zájem vedlejšího účastníka změnou dosavadní úpravy výkonu rodičovské odpovědnosti.

3. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, v němž namítal, že byť okresní soud konstatoval dobrý vztah vedlejšího účastníka k oběma rodičům i jejich schopnost péče a výchovy, jeho návrh zamítl. Dále upozorňoval na skutečnost, že vedlejší účastník je již o dva roky starší a navštěvuje mateřskou školu. Stěžovatel informoval, že změnil zaměstnání, pracuje v místě svého bydliště a má lepší možnosti o vedlejšího účastníka osobně pečovat. K závěrům okresního soudu o nedostatečné závažnosti změny poměrů uvedl, že mu není zřejmé, jaké další změny by musely nastat, aby bylo možné uvažovat o změně poslední úpravy. V této souvislosti poukazoval na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, zejména jde-li o co nejrovnoměrnější rozdělení plnění rodičovské odpovědnosti, resp. o právo dítěte na osobní péči obou rodičů, a že nad zájmem dítěte na stabilním prostředí může převážit významnost nastalé změny okolností. Vyjádřil přesvědčení, že v nyní posuzované věci byla naplněna všechna kritéria střídavé péče a že okresní soud žádné právně významné argumenty v neprospěch této úpravy neuvedl. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění připomenul, že při rozhodování vycházel z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a § 475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, podle nichž může soud změnit rozhodnutí týkající se výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti nebo rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě tehdy, změní-li se poměry. Tato změna, a to i s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle krajského soudu nastává pouze v těch případech, kdy dosavadní úprava péče již nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte či se dostane do rozporu s jeho zájmy. Rovněž bylo podle krajského soudu třeba posoudit, zda dosavadní prostředí z pohledu stability, jako chráněné hodnoty, převažuje nad možným přínosem případné změny pro nezletilé dítě. Krajský soud se zaměřil rovněž na kritéria rozhodování podle zásady ochrany nejlepšího zájmu dítěte a po vypořádání se s odvolacími argumenty stěžovatele uzavřel, že u stěžovatele ani vedlejších účastníků nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala nutnost o péči a výživě rozhodnout znovu, resp. jinak.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že komplexně neposoudily jeho situaci a dostatečně nezjistily skutkový stav. Sám označil několik důkazů a navrhl výslech svědků, což obecnými soudy nebylo zohledněno. Jde-li o názor vedlejšího účastníka, stěžovatel uvádí, že byl zjišťován v domácnosti vedlejší účastnice, přičemž tato okolnost měla vliv na jeho nezávislost. Následně již měl být vedlejší účastník natolik ovlivněn, že věděl, který názor je podle vedlejší účastnice správným, resp. se dále již odmítal k otázkám týkajícím se stěžovatele vyjadřovat. Na tomto místě stěžovatel zdůrazňuje, že zaujal-li by vedlejší účastník k němu negativní postoj, jistě by se o něm při sdělení názoru rozpovídal. V této souvislosti stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že okresní soud vycházel ze subjektivního dojmu opatrovníka z rozhovoru, což však nemůže postačovat k vytvoření závěrů soudu o vztahu dítěte k otci. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkazuje na závěry kriminálního psychologa, který se vyjadřoval k možným dopadům a negativním následkům jednostranných výchovných vlivů emocionálně nestabilní matky na dítě. Kromě těchto dopadů však podle něj bylo nutné posoudit a následně zohlednit negativní dopady na něj samotného, neboť trpí následky odloučení od vlastního syna. Stěžovatel obecným soudům vytýká nezohlednění tvrzení vedlejšího účastníka, že má z vedlejší účastnice strach, přičemž tato skutečnost by se měla důkladně objasnit, a to nejen z důvodu správného rozhodnutí, ale rovněž pro vyloučení případných pochybností o psychickém či fyzickém týrání. K samotnému rozhodnutí o úpravě poměrů k vedlejšímu účastníkovi stěžovatel namítá, že zejména krajský soud neuvedl žádné konkrétní překážky, které by mohly bránit svěření vedlejšího účastníka do střídavé péče. Neexistují-li, je podle stěžovatele povinností soudu o střídavé péči rozhodnout. V této souvislosti odkazuje na dřívější rozhodovací praxi Ústavního soudu, a to nejen z pohledu dětí, ale rovněž z pohledu základních práv obou rodičů. Naopak neustálé změny, zejména v úpravě styku, mají na vedlejšího účastníka negativní vliv a je traumatizován. Nepříznivým následkem pro stěžovatele je rovněž absence úpravy styku v době prázdnin. Závěrem uvádí, že dohoda o péči a styku s vedlejší účastnicí není možná, nicméně na soudních jednáních je podle svých tvrzení posuzován a v konečném důsledku degradován výlučně on sám.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou porušena, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo dojde-li porušením některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), k zásahu do základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze ve stěžovatelově věci učinit.

7. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry okresního soudu a krajského soudu, podle nichž změny poměrů nejsou dostatečně závažné pro to, aby mohlo dojít ke změně úpravy péče a styku s vedlejším účastníkem. Podle § 909 o. z. platí, že změní-li se poměry, soud i bez návrhu změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení intenzity změny poměrů, pro něž dojde ke změně soudní úpravy péče a styku s nezletilým dítětem, je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení této problematiky vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či neměly oporu ve skutkových zjištěních.

8. V nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatel nesprávně přistupuje k předmětu řízení, jimž nebylo rozhodnutí o prvotní úpravě péče, styku a výživy rodičů, kteří nežijí spolu, nýbrž šlo o případnou změnu dřívějšího rozhodnutí pro změnu poměrů. Ústavní soud dlouhodobě setrvává na závěru, že když k takové změně poměrů nedošlo, není projednávanou věc možno posunovat do roviny, v jaké soud při prvním rozhodování o péči o nezletilé dítě posuzuje jednotlivé předpoklady, resp. že důvody pro změnu takového rozhodnutí musí skutečně dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 14/2000, ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3139/14 nebo nález ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1191/17 (N 90/89 SbNU 353); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.]

9. Jde-li o případnou změnu poměrů, je povinností nejen obecných soudů na ní podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nahlížet výlučně nejlepším zájmem nezletilého dítěte jako předním hlediskem, přičemž procesní záruky tohoto principu i jeho jednotlivé materiální faktory vyplývají zejména z Obecného komentáře Výboru OSN pro práva dětí č. 14 z roku 2013 (srov. odkazovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/17).

10. Ústavní soud shledal, že okresní soud i krajský soud z těchto pravidel důsledně vycházely a jednotlivými faktory, na nichž by bylo možné postavit novou úpravu péče a styku s vedlejším účastníkem, se řádně zabývaly. Zdůrazněna byla zejména intenzita zájmu na stabilitě prostředí, v němž je o vedlejšího účastníka pečováno, a její poměření s intenzitou zájmu vedlejšího účastníka na případné změně rozhodnutí o výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, byla-li by péče o něj v původním prostředí zajištěna nedostatečně (srov. zejména body 18. a násl. odůvodnění rozsudku krajského soudu). Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas zejména s hodnocením těchto faktorů, což však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud zásadně není oprávněn přehodnocovat skutkový stav věci zjištěný obecným soudem v civilním soudním řízení. Proto Ústavní soud ani nemohl zohlednit argumentaci stěžovatele opírající se o závěry kriminálního psychologa, který se vyjadřoval k možným dopadům a negativním následkům jednostranných výchovných vlivů na dítě.

11. Ke stěžovatelově námitce o neprovedení jím označených důkazů Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ji nijak blíže nerozvádí a z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, které jím označené důkazy neměly být obecnými soudy zohledněny a provedeny. Jde-li o zjišťování názoru vedlejšího účastníka, nelze se ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že soudy vycházely pouze ze subjektivního hodnocení opatrovníka. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu naopak vyplývá, že vedlejší účastník byl vyslechnut přímo soudem, přičemž nebyl doprovázen vedlejší účastnicí (srov. bod 24. odůvodnění). Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat provedené hodnocení názorů a přání vedlejšího účastníka, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislého orgánu veřejné moci.

12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu