IV. ÚS 233/01Usnesení ÚS ze dne 07.01.2002

IV.ÚS 233/01 ze dne 7. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P.B., zastoupeného JUDr. K.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2001, sp. zn. 6 To 6/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. dubna 2001 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl rozsudek, jímž byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců pro trestný čin podílnictví dle ustanovení § 251 odst. 1 lit. a) trestního zákona.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl napadeným rozsudkem odsouzen za to, že na sebe převedl věc získanou trestným činem. Dle tvrzení stěžovatele to však byl právě on, na kom byl spáchán trestný čin, neboť předmětný vůz zakoupil na základě inzerátu od pro něj neznámých osob, když mu původ vozidla nebyl znám. Skutečnost, že kupní cena vozidla byla nezvykle nízká a neodpovídala jeho stavu a hodnotě, přisuzoval stěžovatel faktu, že vozidlo nebylo opatřeno platnými českými doklady k jeho provozování.

Stěžovatel namítá, že v jeho případě obecné soudy nerespektovaly ustanovení § 125 trestního řádu, že z rozsudku musí být patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, za situace, kdy si tyto navzájem odporovaly. Stěžovatel odkazuje na stanovisko publikované pod č. Rt 7/95, 4 To 804/93, dle kterého musí být pachateli prokázáno, že si byl vědom původu věci jakožto věci získané trestnou činností. Současně uvedl, že v jeho případě orgány činné v trestním řízení takové důkazy neshromáždily. Soudy pak při hodnocení předložených důkazů překročily zásady jejich volného hodnocení. Takový postup je, dle stěžovatele, v rozporu s nálezem Ústavního soudu III. ÚS 61/94.

V postupu obecných soudů shledal stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva obracet se na soudy jakožto nezávislé a nestranné orgány dle čl. 90 Ústavy ČR.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřil účastník - Městský soud v Praze, prostřednictvím předsedy senátu 6 To, který plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený ve věci u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 125/99. Na základě těchto podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že mu nebyl znám způsob, jakým se dostalo předmětné vozidlo do držení osoby, od které jej koupil, tedy mu nebylo známo, že by vozidlo bylo získáno trestným činem. Soudy však uznaly za rozhodné ty důkazy, které prokazují, že stěžovatel projevil zájem, aby mu prodávající provedl úpravy na vozidle, konkrétně vybroušení a následné přeražení čísla karosérie. Nově pak byl prodávaný vůz opatřen číslem karosérie jiného vozidla, které zakoupil stěžovatel o několik měsíců dříve, jako havarované. Následně potom stěžovatel prokazoval totožnost nového vozidla pomocí dokladů z druhého, nabouraného vozu.

Stejně tak byla pro obecné soudy rozhodná i skutečnost, že stěžovatel sám sepisoval kupní smlouvu a to, jak sám v řízení uvedl, na základě dokladů, které mu prodávající předal. Jak bylo v průběhu řízení prokázáno, stěžovatel použil údaje z OP, který však nikdy nemohl být vydán, neboť osoba v něm uvedená není v evidenci obyvatelstva ČR. Rovněž ani adresa, na které měl mít prodávající trvalé bydliště, neexistuje.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud obecný soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení znovu "hodnotit", a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 1, č. 25). V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.

K námitce stěžovatele, že soudy neadekvátně hodnotily provedené důkazy a interpretovaly je v jeho neprospěch a nezabývaly se okolnostmi svědčícími v jejich prospěch, Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, § 46). Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že rozhodl v jeho neprospěch, aniž by vyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 7. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu