IV. ÚS 2290/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.08.2020

IV.ÚS 2290/20 ze dne 25. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ireny Skallové, zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2020 č. j. 13 Co 5/2020-157 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. října 2019 č. j. 17 C 74/2018-122, ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 17 C 74/2018-138, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V souvislosti s tím stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že výkon rozhodnutí by jí přinesl nepoměrně vyšší újmu, než jaká může odložením vykonatelnosti vzniknout jiným osobám a zároveň nijak neohrožuje veřejný zájem.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem uvedeným v záhlaví vyhověl návrhu vedlejší účastnice řízení a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 44 809,53 Kč (složené z částky za neoprávněný odběr elektrického proudu ve výši 33 871,13 Kč a z nákladů na zjištění neoprávněného odběru ve výši 10 938,40 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky od 31. 7. 2015 do zaplacení a nahradit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 33 456 Kč, vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka byla od 13. 1. 2006 do 17. 10. 2014 vlastnicí nemovitostí ležících v katastrálním území S. Dne 15. 10. 2014 byl při kontrole v nemovitosti (dále i jen "objektu") zjištěn neoprávněný odběr elektrického proudu z elektrizační soustavy. Obvodní soud poukázal na to, že stěžovatelka sice soudu předložila smlouvu o nájmu objektu, kterou uzavřela s Pavlem Buškem, ale sama v průběhu řízení argumentovala tím, že ani on objekt neužíval. Podle zjištěných skutkových okolností věci byli v době zjištění neoprávněného odběru elektrického proudu, tj. dne 15. 10. 2014, v objektu dva muži, kteří tam svítili a pracovali s míchačkou, a kteří kontrolním orgánům vedlejší účastnice nedovolili vstoupit. Stěžovatelka přítomna nebyla a nebylo vyvráceno její tvrzení, že objekt viděla jen jednou, když ho koupila. Obvodní soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že stěžovatelka jako vlastnice objektu za škodu vzniklou neoprávněným odběrem elektrického proudu nese objektivní odpovědnost. Výpočet škody byl proveden podle § 9 odst. 3 vyhlášky č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny (dále jen vyhláška č. 82/2011 Sb.).

3. Městský soud k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % z částky 44 809,53 Kč od 31. 7. 2015 do 10. 10. 2017 zamítl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 33 819 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podle § 51 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen "energetický zákon"), je neoprávněným odběrem elektrického proudu z elektrizační soustavy odběr bez uzavřené smlouvy, jejímž předmětem by byla dodávka elektřiny. Zdůraznil, že odpovědnost za škodu je judikaturou pojímána jako objektivní s tím, že základ nároku dodavatele oproti jeho odběrateli na náhradu škody za neoprávněný odběr elektrického proudu i jeho výše se neřídí obecnými ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), o náhradě škody, nýbrž podle zvláštního právního předpisu, a to energetického zákona, který je ve vztahu k občanskému zákoníku normou speciální a který obsahuje i úpravu náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny. Proto podle jeho názoru nepřichází v úvahu aplikace ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, případně odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Neoprávněný odběr elektřiny podle § 51 energetického zákona představuje objektivní stav, ke kterému dochází při naplnění znaků některých ze skutkových podstat tam uvedených. Podle § 51 odst. 1 písm. a) energetického zákona je neoprávněným odběrem elektřiny z elektrizační soustavy odběr bez právního důvodu, nebo pokud právní důvod odpadl (tj. typicky smlouva o dodávce elektřiny nebo sdružených službách dodávky elektřiny). Městský soud podotkl, že pro splnění podmínek podle citovaného ustanovení je v podstatě nerozhodné, zda provozovatel distribuční sítě ve své evidenci dané odběrné místo eviduje či ne, nýbrž skutečnost, že dochází k odběru z elektrizační soustavy, aniž je pro tento odběr dán právní důvod. Zakazuje-li zákon neoprávněný odběr z elektrizační soustavy v jakékoli podobě, znamená to, že jde o stav protiprávní. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2017 sp. zn. 25 Cdo 1803/2017 a shledal závěr obvodního soudu, podle kterého je stěžovatelka z titulu vlastnického práva k objektu osobou odpovědnou za škodu vzniklou vedlejší účastnici neoprávněným odběrem elektrického proudu, za správný, a to i ohledně nákladů souvisejících se zjištěním neoprávněného odběru.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že asi v roce 2006 zakoupila jako investici do budoucna zchátralý a neobyvatelný dům, bývalou hospodu. Tvrdí, že nemovitost nijak nevyužívala a neměla možnost ovlivnit, co se tam děje, elektřinu v místě nikdy neodebírala a žádnou smlouvu s dodavatelem elektřiny nikdy neuzavřela. Podle stěžovatelky se v objektu pohybovaly nějaké osoby a v roce 2012 pronajala daný objekt nájemci pouze za údržbu. Stěžovatelka je přesvědčena, že obvodní soud ji odsoudil k úhradě škody, která nebyla nikdy a nijak prokázána, že rozhodující soudy byly povinny opatřit si důkazy za účelem zjištění škody, což neučinily, neprovedly ani jí navrhované důkazy, a že ona sama nikdy žádný zákon či smlouvu neporušila. Podle ní je každému právnímu laikovi jasné, že za popsanou škodu nemůže nést odpovědnost majitel objektu, ve kterém došlo k trestnému činu. Zdůraznila, že vedlejší účastník měl kdykoliv přístup ke svým rozvodům vně budovy a mohl tedy sám zabránit černému odběru. Odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou soudy povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení účastníci tvrdí [nález ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 726/10 (N 190/58 SbNU 689), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná], a ochrana poskytnutá jednomu subjektu nesmí být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433]. K odůvodnění odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu stěžovatelka uvedla, že je matkou samoživitelkou tří malých dětí a úhrada dlužné částky je pro ni nereálná.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v nyní posuzované věci nejde.

8. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí převážně argumenty, se kterými se obecné soudy již dostatečně a řádně vypořádaly. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo výše dovozeno, nepřísluší.

9. Z judikatury, ve které se Ústavní soud zabýval neoprávněným odběrem elektřiny, vyplývá, že mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo vedlejší účastnice (dodavatelky elektrické energie) nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), bod 16]. Za tímto účelem rozhodnutí o neoprávněném odběru musí být řádně odůvodněno [srov. např. nálezy ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 133/08 (N 119/50 SbNU 15) aj].

10. Ústavní soud dospěl k závěru, že obvodní soud i městský soud v napadených rozhodnutích těmto požadavkům dostály. Z provedeného dokazování bez pochybností vyplývá, že stěžovatelka byla vlastnicí předmětného objektu, ve kterém došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie, a současně, ač nebylo vyvráceno její tvrzení, že v daném objektu byla jen při jeho koupi, nebyla zjištěna žádná další konkrétní osoba, která by v tomto objektu elektrickou energii neoprávněně odebírala. Za tohoto stavu považuje Ústavní soud odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 31. 8. 2017 sp. zn. 25 Cdo 1803/2017 za případný.

11. Závěr rozhodujících soudů, že v nemovitosti náležející do vlastnictví stěžovatelky docházelo k neoprávněnému odběru elektrické energie a že stěžovatelka je z titulu vlastnického práva k danému objektu osobou odpovědnou za škodu vzniklou vedlejší účastnici neoprávněným odběrem elektrického proudu, je pečlivě odůvodněn a odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Na odůvodnění jejich rozhodnutí je tak možno v tomto ohledu v plné míře odkázat.

12. Rozhodující soudy rovněž dovodily, že neoprávněným odběrem elektřiny z elektrizační soustavy způsobila stěžovatelka vedlejší účastnici škodu, která spočívá ve škodě za neoprávněný odběr elektrického proudu ve výši 33 871,13 Kč, která byla vypočtena podle vyhlášky č. 82/2011 Sb., a z nákladů za zjištění neoprávněného odběru ve výši 10 938,40 Kč. Stěžovatelka si koupila do svého vlastnictví jako investici objekt, který však následně ani jednou nenavštívila, jak tvrdí, a nemohla se proto ani přesvědčit, zda v daném objektu k neoprávněnému odběru elektřiny nedochází. Vzhledem ke skutečnosti, že nebyl zjištěn žádný jiný škůdce, který by byl za nezákonný odběr odpovědný, je v souladu s judikaturou odpovědností stěžovatelky tento odběr a vzniklou škodu uhradit, a to bez ohledu na to, zda sama neoprávněný odběr a následně vzniklou škodu zavinila či nikoliv, a rovněž i bez ohledu na to, že sama neměla z neoprávněného odběru žádný prospěch (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 143/19). Odkazuje-li stěžovatelka na nález ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 726/10, není tento odkaz důvodný, neboť Ústavní soud v této věci řešil jinou situaci, kdy se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla, a proto je nutné nepochybně zjistit, zda skutečně a prokazatelně došlo "k žalobcem tvrzenému porušení ochranných prvků jednotlivých elektroměrů".

13. Nelze tvrdit, že by rozhodující soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně pouze ve prospěch vedlejší účastnice, nýbrž po zhodnocení všech provedených důkazů dospěly k odůvodněným skutkovým a právním závěrům, přičemž v jejich postupu nelze spatřovat ani projev libovůle. Argumentaci obvodního soudu a městského soudu, jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud i městský soud v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná, když tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

14. S ohledem na shora uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože rozhodnutím o ústavní stížnosti se stal tento návrh bezpředmětným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu