IV. ÚS 229/98Usnesení ÚS ze dne 12.08.1999

IV.ÚS 229/98 ze dne 12. 8. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 229/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.M., zastoupeného JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně, sp. zn. 4 Tvo 89/98, ze dne 23. 4. 1998 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 1 Ntv 19/98, ze dne 7. 4. 1998, za účasti Nejvyššího soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimž byla prodloužena vazba stěžovatele do 15. 10. 1998.

V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je od 15. 4. 1996 vazebně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 1998 byla vazba stěžovatele prodloužena podle § 71 odst. 3 tr. řádu do 15. 10. 1998, neboť vrchní soud shledal existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b) tr. řádu a konstatoval, že ve stanovené dvouleté vazební lhůtě nebylo možno trestní stíhání ukončit pro obtížnost věci, přičemž propuštěním stěžovatele z vazby by mohlo být zmařeno nebo alespoň podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Nejvyšší soud v Brně svým usnesením ze dne 23. 4. 1998 zamítl stížnost stěžovatele do rozhodnutí vrchního soudu.

Stěžovatel tvrdí, že Vrchní soud v Olomouci porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že prodloužil vazbu nad dva roky v rozporu s ustanovením § 71 odst. 3 věta druhá tr. řádu, a Nejvyšší soud ČR v Brně tím, že zamítl jeho stížnost proti usnesení o prodloužení vazby do 15. 10. 1998, když dvouletá vazba podle ustanovení § 71 odst. 3 věta první tr. řádu skončila 15. 4. 1998. Poukazuje na to, že celá dvouletá vazební lhůta byla vlastně "spotřebována" na řízení přípravné, když od 15. 4. 1996 je ve vazbě, první obžaloba byla podána až 5. 8. 1997 (po roce a čtyřech měsících), věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření a nová obžaloba byla podána dne 10. 3. 1998 (přibližně jeden měsíc před uplynutím dvouleté vazební lhůty). Dále argumentuje tím, že i když bylo vedeno dokazování v zahraničí, byly tyto důkazy provedeny již v srpnu 1996, resp. v lednu 1997, tedy předtím, než byla podána první obžaloba a zdůrazňuje, že na rozhodování o prodloužení vazby nad dvouletou zákonnou lhůtu je třeba vztáhnout výrazně přísnější požadavky než na rozhodování o vzetí do vazby. Přetíženost či neschopnost bez objektivních důvodů, spočívajících v náročnosti věci orgánů činných v trestním řízení, nemohou být nikdy důvodem pro jakýkoliv postup v neprospěch obviněného, jak tomu podle názoru stěžovatele bylo v jeho věci. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě stížností napadená usnesení obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR i Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, obě navrhující zamítnutí ústavní stížnosti a připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 33 T 3/98.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem těchto podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dne 15. 4. 1996, vyšetřovatelem Policie ČR, KVV-106/20-96, sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že jako soukromý podnikatel ve M., na základě nepravdivých údajů, předložených v KB, a.s., kdy se jednalo o proformu fakturu vystavenou dne 1. 7. 1993 firmou M., na firmu E., znějící na částku 3, 000.000,- DEM, prohlášení o hospodářském výsledku firmy M., s datem 15. 7. 1993, směnku nominální hodnoty 3,000.000,- DEM, vystavenou dne 1. 7. 1993, a falešné ručení na tuto směnku ze strany fiktivní firmy G., docílil kladného vyřízení žádosti o eskont devizových směnek, kdy po uzavření smlouvy o eskontu směnek ze dne 22. 7. 1993, téhož dne, po ujištění, že eskontní úvěr bude splacen zahraniční firmou E., v termínu do 1. 10. 1993, vylákal od KB a.s., ve prospěch běžného účtu firmy M., výnos eskontu ve výši 50,659.605,- Kč a tyto finanční prostředky do doby splatnosti směnky z účtu vyčerpal, přestože věděl, že směnka v nominální hodnotě 3.000,000,- DEM německou firmou E., proplacena nebude, čímž způsobil KB, a.s., škodu ve výši 50,659.605,- Kč. V rámci tohoto řízení byl stěžovatel vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. Nt 3730/96, neboť byly shledány důvody vazby podle § 67 písm. a), b) tr. řádu.

Jak je patrno ze spisového materiálu, vazba stěžovatele byla několikrát v průběhu trestního řízení prodlužována, a to v přípravném řízení usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě, ze dne 4. 10. 1996, sp. zn. 4791/96, do 15. 2. 1997, usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 1997, sp. zn. Nt 4027/97, do 15. 5. 1997 a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 1997, sp. zn. Nt 4139/97, do 15. 8. 1997. Soud vždy shledal trvání důvodů vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. a), b) tr. řádu (v této souvislosti je třeba uvést, že k existenci vazebních důvodů - samozřejmě ke dni vydání tehdy napadených rozhodnutí - podle § 67 písm. a), b) trestního řádu u stěžovatele se Ústavní soud vyjadřoval již ve věci vedené pod, sp. zn. II. ÚS 362/97, v usnesení ze dne 24. 6. 1998). Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 33 T 18/97, byla věc vrácena podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu státnímu zástupci k došetření a podle § 192 tr. řádu soud rozhodl, že stěžovatele ponechává ve vazbě, a to z důvodů písm. a), b) § 67 tr. řádu. Nová obžaloba (pro stejnou trestnou činnost, tj. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona) byla podána u Krajského soudu v Ostravě dne 10. 3. 1998.

Dne 30. 3. 1998 podal předseda senátu Krajského soudu v Ostravě k Vrchnímu soudu v Olomouci návrh na prodloužení lhůty trvání vazby podle § 71 odst. 3, 4, 5, 6 tr. řádu, kterému Vrchní soud v Olomouci vyhověl rozhodnutím ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 1 Ntv 19/98, a lhůtu prodloužil do 15. 10. 1998.

Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 4 Tvo 89/98, zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že s postupem Vrchního soudu v Olomouci souhlasí, připomněl, že existencí vazebních důvodů podle § 67 písm. a),b) trestního řádu se opakovaně a pečlivě zabývala již předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i Vrchního soudu v Olomouci, a vzhledem k tomu, že od posledního rozhodnutí v tomto směru uplynula poměrně krátká doba, v jejímž průběhu se okolnosti rozhodné pro posouzení důvodů vazby nezměnily, považoval i on napadené rozhodnutí, pokud jejich existenci opětovně konstatuje a náležitě odůvodňuje, za správné a odůvodněné. Uvedl dále, že námitkám stěžovatele nelze přisvědčit též proto, že existence důvodů vazby podle § 67 písm. a),b) tr. řádu není podmíněna důkazy, potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v těchto ustanoveních, ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění má právě vazba zabránit. Pokud jde o další námitku uplatněnou ve vztahu k § 67 písm. b) tr. řádu, pak klasifikace výpovědí svědků tak, jak ji učinil stěžovatel, a hodnocení účelnosti, zda by mělo smysl je ovlivňovat, či nikoliv, je právně irelevantní, neboť jde o subjektivní hodnocení objektivně existujícího stavu zcela rozdílných svědeckých výpovědí na straně jedné a evidentní exkulpační snahy obviněného na straně druhé, v situaci, kdy soud I. stupně dosud neprovedl dokazování. Také Nejvyšší soud ČR, jak je dále patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval v dané věci za splněné podmínky ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu, když zjistil, že pokud trestní stíhání nebylo skončeno v rámci dvouleté vazební lhůty, stalo se tak z důvodů, které nemají povahu neodůvodněných průtahů, a v této souvislosti zdůraznil, že trestná činnost měla být zčásti páchána v zahraničí, a za této situace i opatřování důkazů bylo obtížnější a zdlouhavější. Námitka stěžovatele o tom, že přípravné řízení bylo možno skončit v době o polovinu kratší, má podle Nejvyššího soudu svůj původ v zřejmě nesprávném vyhodnocení možnosti procesního postupu, jež je upraven v ustanovení § 384 tr. řádu a souvisejícími předpisy. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu ČR není možno vytknout neodůvodněné průtahy ani Krajskému soudu v Ostravě, který v období po prvním podání obžaloby postupoval soustředěně a urychleně. Pokud jde o procesní postup tohoto soudu po druhém podání obžaloby, nelze konstatovat sebemenší průtahy. S rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud ztotožnil i pokud jde o další podmínku, která předpokládá, že propuštěním obviněného na svobodu bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, když vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména způsobu, jakým měla být spáchána a k následku, který tím měl vzniknout, je zřejmé, že další trvání vazby je nezbytné k dosažení účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. řádu, neboť to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu a potrestání jeho pachatele i na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné bez přítomnosti stěžovatele, jemuž reálně hrozí uložení výrazného trestu odnětí svobody. Také doba prodloužení trvání vazby je podle Nejvyššího soudu ČR zcela přiměřená.

Proti těmto usnesením obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnil již ve stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 4. 1998. Ústavní soud poté, co přezkoumal tu část řízení, která předcházela usnesením soudů o prodloužení vazby stěžovatele do 15. 10. 1998, dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k tvrzenému porušení ustanovení § 71 odst. 3 tr. řádu, když v tomto směru je možno odkázat na přesvědčivé odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně, z něhož je evidentní, že se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, jež uplatnil ve své stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu.

Pokud obecné soudy v daném stadiu řízení dospěly k závěru, že u stěžovatele jsou i nadále důvody vazby podle § 67 písm. a), b) tr. řádu, odpovídá tento závěr soudů skutečnostem, jež jsou obsaženy ve spise. Totéž platí i pro důvody, pro které soudy dospěly k rozhodnutí o nezbytnosti dalšího prodloužení vazby stěžovatele. Z odůvodnění usnesení obou obecných soudů je patrno, že soudy se zabývaly hodnocením zákonných podmínek pro prodloužení vazby uvedených v § 71 odst. 3 tr. řádu, a podaly vysvětlení důvodů, které je vedly k takovému rozhodnutí.

Ústavní soud tak uzavírá, že v dané věci neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně chráněných práv, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu