IV. ÚS 2281/14 #1Nález ÚS ze dne 10.02.2015 Náhrada nákladů vynaložených na odstranění závad bránících řádnému užívání bytu (náležité odůvodnění soudního rozhodnutí)

Vzhledem k tomu, že vlastník bytu, ač prokazatelně seznámený s tím, že byt užívaný nájemcem je třeba uvést do stavu způsobilého řádného užívání, neposkytnul potřebnou součinnost, nájemci nezbylo než urychleně provést na vlastní náklady nezbytné opravy. Interpretace ustanovení § 691 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle níž byl požadavek na jejich uhrazení posouzen jako požadavek nesplňující náležitosti vyrozumění požadované citovaným ustanovením s odůvodněním, že lhůta pro odstranění vad formulovaná slovy "neprodleně" je neurčitá či nepřiměřená, je zcela nepřiléhavá okolnostem daného případu a vykazuje znaky přepjatého formalismu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ve svém důsledku vede k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.

Porušení práva na spravedlivý (řádný) proces je nutné dovodit i z toho, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění rozhodnutí zakotvené v ustanovení § 157 odst. 2 občanského soudního řádu, které má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů a zamezit potenciální libovůli rozhodování.

IV.ÚS 2281/14 ze dne 10. 2. 2015

N 31/76 SbNU 407

Náhrada nákladů vynaložených na odstranění závad bránících řádnému užívání bytu (náležité odůvodnění soudního rozhodnutí)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) - ze dne 10. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 2281/14 ve věci ústavní stížnosti Blaženy Pekové, zastoupené JUDr. Evelynou Lojdovou, advokátkou, se sídlem Trojanova 12, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 25 Cdo 259/2014-172, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 č. j. 30 Co 117/2013-148, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 25 Cdo 259/2014-172 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 č. j. 30 Co 117/2013-148 došlo k zásahu do ústavního práva stěžovatelky zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 25 Cdo 259/2014-172 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013 č. j. 30 Co 117/2013-148 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, 12, 31 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí městského soudu, kterým nebylo vyhověno její žalobě o náhradu škody, a Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné.

II.

2. Z obsahu vyžádaného spisu a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka je nájemkyní bytové jednotky v domě v ulici V. v Praze 1, a to na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalovanou městskou částí Praha 1 (dále též "vedlejší účastník") jako pronajímatelem. V předmětném bytě je vyčleněna místnost, kterou obývá bývalý manžel stěžovatelky. V bytě došlo dne 2. 11. 2008 k požáru, jehož příčinou podle zprávy Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy ze dne 19. 1. 2009 a 8. 3. 2009 byla technická závada elektroinstalace. Požár vznikl v pokoji, který obýval bývalý manžel stěžovatelky.

3. Stěžovatelka se žalobou domáhala náhrady škody, která jí v souvislosti s požárem měla vzniknout, a to ve výši nákladů vynaložených na rekonstrukci bytu po požáru v částce 214 913 Kč a ve výši hodnoty zničeného či poškozeného majetku ve vlastnictví stěžovatelky ve výši 639 541 Kč.

4. Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 22. 10. 2012 sp. zn. 23 C 313/2010 rozhodl, že nárok stěžovatelky je co do základu opodstatněný a že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požár vznikl v důsledku porušení povinnosti žalované (vedlejšího účastníka), která neprováděla revizi elektroinstalace v bytě, čímž porušila své povinnosti pronajímatele (§ 687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen "obč. zák.") udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání. K dalšímu porušení povinnosti žalované coby pronajímatele došlo podle ustanovení § 691 obč. zák. neodstraněním závadného stavu bránícího řádnému užívání bytu po požáru bez zbytečného odkladu. Jelikož žalovaná neposkytla po požáru potřebnou součinnost, vznikla stěžovatelce další škoda na majetku. Žalovaná ani nepostupovala správně, když neuplatnila nárok na náhradu škody u příslušných pojišťoven a když z vyplacené částky od pojišťovny opravila pouze část bytu obývanou bývalým manželem stěžovatelky.

5. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a zavázal ji k zaplacení náhrady nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka konkrétní porušení povinnosti ze strany žalované v dostatečném rozsahu netvrdila a neprokázala, že k požáru bytu došlo v důsledku vadné, zastaralé a neudržované elektroinstalace vedené v bytě. Z normy č. ČSN 33 1500 či bez dalšího z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. neplyne povinnost provádět v bytě pravidelné revize. Příčinou požáru sice byla vadná elektroinstalace, nebylo však zjištěno, zda byla vadná elektrická síť v domě, anebo elektrické spotřebiče v domácnosti stěžovatelky.

6. Podle odvolacího soudu nebyly ani splněny zákonné podmínky pro úhradu částky požadované stěžovatelkou jako náhrada nákladů, které z vlastních prostředků vynaložila na odstranění závad bránících řádnému užívání bytu po požáru. Předpokladem nároku nájemce na úhradu jím vynaložených nákladů na odstranění závad v bytě ve smyslu ustanovení § 691 obč. zák. je nejen předchozí upozornění na závadu a stanovení přiměřené lhůtu k jejímu odstranění, ale i upozornění na to, že neodstraní-li pronajímatel závadu, učiní tak nájemce sám a bude po pronajímateli požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2008/2003). Toto upozornění však dopis ze dne 1. 4. 2009, kterým stěžovatelka vyzvala žalovanou k náhradě vynaložených nákladů na opravu, neobsahoval. Rovněž ze skutečnosti, že stěžovatelka i její právní zástupkyně ihned po požáru upozornila žalovanou, že pokud neprodleně nezačne situaci řešit, případně neprodleně neodstraní závady bránící žalobkyni v řádném užívání bytu, odstraní stěžovatelka tyto závady na vlastní náklady, nelze dovodit splnění náležitostí předchozího upozornění ve smyslu ustanovení § 691 obč. zák. Stanovení přiměřené lhůty je třeba vždy poměřovat rozsahem či závažností vzniklých závad, které užívání bytu znemožňují. Požadavek, aby žalovaná odstranila závady v užívání bytu "neprodleně", nelze hodnotit jako stanovení přiměřené lhůty k odstranění závad.

7. Nejvyšší soud v usnesení o odmítnutí dovolání uvedl, že nebyl prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s jednáním, respektive nekonáním žalované. Rovněž se ztotožnil s výkladem náležitostí upozornění na závady v bytě podle ustanovení § 691 obč. zák. učiněným odvolacím soudem.

III.

8. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud i dovolací soud postupovaly čistě formalisticky, odhlížejíce od reálných společenských vztahů, jakož i od účelu a smyslu ustanovení § 687 a 691 občanského zákoníku, v důsledku čehož je konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí soudu odvolacího v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a vykazuje znaky svévole. Bylo tak porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť oba soudy v této otázce rozhodovaly překvapivě, nerespektovaly ustálenou soudní praxi k dané problematice. Odvolací soud zjevně opomenul některé důkazy, ze skutkových zjištění dovodil neodpovídající právní závěry a především se oba soudy dopustily nepřípustně formalistického výkladu dané problematiky.

9. Stěžovatelka má za to, že splnila zákonné podmínky pro úhradu náhrady nákladů, které vynaložila na odstranění závad bránících řádnému užívání bytu. Vedlejší účastník s ohledem na fyzickou přítomnost svého zástupce ve vyhořelém bytě věděl přesně, jaký je rozsah škod, jaké opravy je v bytě třeba provést a že v důsledku požáru nelze byt užívat. Stěžovatelkou byl opakovaně vyzýván k řešení situace, tj. k opravě bytu. Výklad odvolacího i dovolacího soudu, podle nějž upozornění stěžovatelky neobsahovalo přiměřenou lhůtu k odstranění závad, když stěžovatelka požadovala "neprodlené" řešení situace, považuje za extrémně formalistický. Stěžovatelce se jeví krajně nespravedlivé, aby za situace, kdy byt byl zdevastovaný, neobyvatelný, kdokoliv do něj mohl volně vstoupit a nadto byl shledán zdravotně závadným, musela činit upozornění v kvalifikované formě, zejména pak dbát na řádnou formulaci upozornění, aby splnilo veškeré formální náležitosti dovozené soudy a poskytnout vedlejšímu účastníkovi "přiměřenou lhůtu" k opravě. V situaci, kdy stěžovatelka čelila existenčním problémům, bylo zcela jistě přiměřené, aby vedlejší účastník započal neprodleně s opravami, tím spíše, když mu pojišťovna již druhý den po požáru nabídla, že k jeho žádosti ihned uvolní finanční prostředky na nezbytné úpravy. Vedlejšího účastníka je nutno považovat za profesionálního pronajímatele nemovitostí s odpovídajícími prostředky pro řešení i mimořádných situací, nikoliv např. za soukromého majitele domu, pro kterého by nutnost zajištění opravy bytu představovala vysokou zátěž. Účel ustanovení § 691 obč. zák. nespočíval v tom, aby nájemcům při takto fatálních závadách bytu nebyla poskytnuta žádná náhrada jimi vynaložených prostředků na opravy bytu jen z důvodu, že formálně nestanovili pronajímateli přiměřenou lhůtu k opravě, ačkoliv se primárně snažili situaci řešit v součinnosti s pronajímatelem, který však zůstával nečinný po dobu zcela nepřiměřenou charakteru vzniklých závad. Odvolací soud nadto v otázce prokázání učinění kvalifikované výzvy stěžovatelky nepřipustil provedení stěžovatelkou navržených důkazů (svědeckého výslechu právní zástupkyně stěžovatelky).

10. Stěžovatelka se dále domnívá, že byla dostatečně prokázána i veškerá její tvrzení vztahující se k občanskoprávní odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu způsobenou jí a jejím dcerám na movitém majetku. Soudy v procesu hodnocení nezohlednily některé důkazy či jiné relevantní skutečnosti, ze kterých lze dovodit odpovědnost vedlejšího účastníka za škodu, popř. nesprávně aplikovaly právní normy. Skutková zjištění v této otázce neodpovídají učiněným právním závěrům [soudy např. zcela opomněly povinnost vedlejšího účastníka vyplývající z ustanovení § 45 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, resp. povinnost udržovat zařízení umožňují dodávku elektřiny ve smyslu ustanovení § 687 odst. 1 občanského zákoníku]. Nesprávně vyhodnotily pojem "závada na elektroinstalaci" ve zprávě Hasičského záchranného sboru, do nějž zahrnuly i možnou závadu na elektrospotřebiči, ačkoliv pojem elektroinstalace je definován jako soustava elektrotechnických zařízení k vedení a ovládání elektrického proudu nebo elektrických signálů v místě jejich užívání, tedy rozvody nacházející se ve zdech bytu nebo domu.

11. K porušení práva na spravedlivý proces došlo i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, kdy soudy pouze mechanicky přiznaly vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku sporu, aniž by se zabývaly tím, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné.

IV.

12. Městský soud i Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti setrvaly na svých závěrech a navrhly, aby ústavní stížnost byla odmítnuta či zamítnuta.

13. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet tu skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.

14. Městská část Praha 1 se k ústavní stížnost nevyjádřila. Ústavní soud s ní proto dále jako s vedlejším účastníkem řízení nejednal.

V.

15. Ústavní soud v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.

VI.

16. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ani soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům. Je oprávněn do rozhodovací pravomoci těchto soudů zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva těmito soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z norem tohoto práva v důsledku svévole, např. v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tedy i tzv. přepjatý formalismus [nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)], anebo v důsledku extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními či pochybením v procesu dokazování [nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303)].

18. Právě zmíněnými vadami, tj. přepjatě formalistickou interpretací, pochybením v procesu dokazování a extrémním nesouladem právních závěrů s provedenými skutkovými zjištěními, byl zatížen postup soudů v projednávané věci.

19. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že odvolací soud a návazně i Nejvyšší soud posuzovaly splnění náležitostí ustanovení § 691 obč. zák. příliš formalisticky. Podle citovaného ustanovení platí, že nesplní-li pronajímatel svoji povinnost odstranit závady bránící řádnému užívání bytu, nebo jimiž je výkon nájemcova práva ohrožen, má nájemce právo po předchozím upozornění pronajímatele závady odstranit v nezbytné míře a požadovat od něj náhradu účelně vynaložených nákladů. Právo na náhradu musí uplatnit u pronajímatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad.

20. Smyslem a účelem uvedeného ustanovení nepochybně je, aby byl pronajímatel vůbec seznámen s tím, že byt vykazuje nějaké závady bránící jeho řádnému užívání, a umožnit mu, aby v přiměřené lhůtě splnil svoji povinnost tyto závady, pokud budou závadami shledány, odstranit. Nájemci je pak dána možnost pro případ nečinnosti pronajímatele si zajistit obnovu řádného užívání bytu vlastním přičiněním a vzniká mu nárok na náhradu výdajů. Uvedené ustanovení tedy zejména míří na situace, kdy se v bytě vyskytne dílčí závada, která brání řádnému užívání bytu, přičemž pronajímatel o ní dosud není vyrozuměn. Je mu proto třeba poskytnout lhůtu na seznámení se se situací a umožnit mu závadu v rozumné lhůtě odstranit.

21. V projednávané věci však šlo o poněkud odlišnou situaci. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 2. 11. 2008 došlo v předmětném bytě k požáru, v jehož důsledku a navazujícího zásahu hasičů byl byt včetně jeho zařízení a v něm umístěných věcí v podstatě zničen. Tato skutečnost byla následující den ověřena za přítomnosti pracovníka vedlejšího účastníka a zástupce pojišťovny (č. l. 112 spisu), což vedlejší účastník nepopírá. Stěžovatelka od počátku řízení tvrdila, že u vedlejšího účastníka požadovala a urgovala neprodlené provedení oprav, neboť neměla jinou možnost bydlení (stěžovatelce a jejím dcerám nebylo ze strany vedlejšího účastníka nabídnuto náhradní bydlení) a v přístupném, nezabezpečeném bytě navíc docházelo ke krádežím. Toto své tvrzení o řádném uplatnění nároku na náhradu škody hodlala mj. prokázat i svědeckou výpovědí své právní zástupkyně. Soud její tvrzení nevzal v potaz a návrh na provedení důkazu výslechem svědkyně považoval za nadbytečný, neboť požadavek stěžovatelky na provedení oprav ve lhůtě "neprodleně", by stejně nebylo možné hodnotit jako stanovení přiměřené lhůty k odstranění závad ve smyslu ustanovení § 691 obč. zák., a tudíž nedošlo k naplnění hmotněprávní podmínky podle tohoto ustanovení.

22. Z obsahu spisu č. l. 106 - souhrnného vyjádření vedlejšího účastníka a jeho odvolání na č. l. 129 spisu vyplývá, že vedlejší účastník se do předmětného bytu dostavil (mimo bezprostřední návštěvu po požáru) až dne 29. 1. 2009. Na základě smlouvy o dílo uzavřené s firmou Renix dne 26. 1. 2009 byly v části bytu užívané bývalým manželem stěžovatelky provedeny opravy, které byly fakturovány vedlejšímu účastníkovi fakturou ze dne 27. 3. 2009 ve výši 544 282 Kč. Vedlejší účastník ve vyjádřeních uvedl, že v ostatních částech bytu stěžovatelka již nechala opravy provést bez jeho svolení jinou firmou, a nemohl je proto učinit sám.

23. Ústavní soud má za to, že za dané situace, kdy vedlejší účastník byl prokazatelně seznámen se stavem bytu, s tím, že je prakticky neobyvatelný a je třeba jej uvést do stavu způsobilého řádného užívání, stěžovatelce neposkytnul potřebnou součinnost a opravu bytu částečně zařídil až téměř po pěti měsících od požáru. Je tak evidentní, že stěžovatelce nezbylo než urychleně provést na vlastní náklady nezbytné opravy. Interpretace ustanovení § 691 obč. zák., podle níž byl požadavek na jejich uhrazení posouzen jako požadavek nesplňující náležitosti vyrozumění požadované citovaným ustanovením s odůvodněním, že stěžovatelkou uvedená lhůta pro odstranění vad "neprodleně" je neurčitá či nepřiměřená, je zcela nepřiléhavá okolnostem daného případu a vykazuje znaky přepjatého formalismu, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a ve svém důsledku vede k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces [srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 389/04 ze dne 20. 10. 2004 (N 154/35 SbNU 139), sp. zn. II. ÚS 348/04 ze dne 9. 6. 2005 (N 120/37 SbNU 525), sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143)].

24. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy [nález sp. zn. II. ÚS 1648/10 ze dne 16. 11. 2010 (N 226/59 SbNU 299)].

25. Ústavní soud má také za to, že i další závěry odvolacího soudu, podle nichž stěžovatelka neprokázala, že ke vzniku požáru došlo porušením právní povinnosti vedlejšího účastníka, nejsou podloženy řádně provedeným dokazováním a ani nelze konstatovat, že uvedené závěry z provedeného dokazování jednoznačně vyplývají. Odvolací soud se totiž omezil na konstatování, že z normy č. ČSN 33 1500 či bez dalšího z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. neplyne povinnost provádět v bytě pravidelné revize a stěžovatelka neprokázala porušení konkrétní povinnosti, která by vedla k porušení povinnosti udržovat pronajatý byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání, vyplývající z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák.

26. Podle přesvědčení Ústavního soudu se odvolací soud dostatečně nezabýval zjištěním, zda vedlejší účastník jako pronajímatel, kterému svědčí povinnost udržovat byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, dbal na to, aby s ohledem na stáří elektroinstalace a její dosavadní údržbu nedošlo k ohrožení života a majetku nájemců. Tuto povinnost pronajímatele nelze eliminovat pouze z důvodu, že není stanovena uvedenou normou. Stěžovatelka navíc tvrdila, že na zastaralost elektroinstalace opakovaně upozorňovala. S její argumentací stejně jako s poukazem na povinnosti vyplývající z ustanovení § 45 odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb. se soud v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal. Stěžovatelce je nutno dát za pravdu i v tom, že odvolací soud i dovolací soud extenzivně vyložily pojem "závada na elektroinstalaci" obsažený ve zprávě Hasičského záchranného sboru a zahrnuly do něj i možnou závadu na elektrospotřebiči, aniž by tento svůj závěr odůvodnily, případně podložily odborným stanoviskem.

27. Ústavní soud dále uvádí, že soudy se nijak nevypořádaly se vzájemně si odporujícími tvrzeními vedlejšího účastníka, který na jedné straně odmítá jakoukoliv odpovědnost za vznik škody způsobené požárem, na druhé straně tuto odpovědnost přiznává. Část bytu užívanou bývalým manželem stěžovatelky totiž nechal opravit a opravy uhradil z pojistky, přičemž důvodem, proč nemohl provést opravy celého bytu, mělo být, že je stěžovatelka již provedla.

28. Oproti tomu vedlejší účastník tvrdil, že důvodem pro neprovedení oprav celého bytu bylo zjištění, že v bytě byly bez jeho souhlasu provedeny úpravy, a uhradil proto jen opravy zkolaudované části bytu. Otázka, zda skutečně došlo v bytě k nepovoleným úpravám, vůbec nebyla vyřešena a nebylo prokázáno tvrzení vedlejšího účastníka, že nepovolené úpravy byly provedeny jen v části bytu užívané stěžovatelkou, ani tvrzení stěžovatelky, že k úpravám naopak došlo v části bytu užívané jejím manželem. Stěžovatelka přitom tvrdila, že změny byly řádně písemně ohlášeny. Odborem výstavby Úřadu městské části Praha 1 bylo dne 10. 2. 2009 zahájeno řízení o odstranění stavby a stěžovatelka dne 30. 7. 2009 z opatrnosti požádala o dodatečné povolení stavby. Správní řízení podle stěžovatelky neměla být do podání ústavní stížnosti ukončena.

29. Ústavní soud dále konstatuje, že Nejvyšší soud pochybení odvolacího soudu zcela pominul a ve svém rozhodnutí se omezil na konstatování, že k posouzení náležitostí upozornění na vady podle § 691 obč. zák. došlo v souladu s jeho judikaturou a že je na úvaze soudu, které důkazy provede, pokud jejich neprovedení zdůvodní.

30. V souvislosti se zjištěnými nedostatky Ústavní soud připomíná svou předchozí judikaturu, podle níž k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces může dojít i v důsledku nerespektování požadavků na ústavně souladný proces dokazování a hodnocení důkazů a požadavku na řádné, úplné, srozumitelné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí, jež má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli [např. sp. zn. III. ÚS 94/97 (viz výše), sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) a další].

31. Povinností soudů je svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, se vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), sp. zn. III. ÚS 3606/10 ze dne 29. 3. 2011 (N 57/60 SbNU 739) a další]. Z odůvodnění rozhodnutí přitom musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. učiněná skutková zjištění nesmí být v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 (oba viz výše) a další].

32. Ústavnísoud má za to, že těmto kritériím napadená rozhodnutí nevyhovují. Je nucen konstatovat, že v projednávané věci došlo i v souvislosti s dokazováním a hodnocením důkazů k porušení principů podle hlavy páté Listiny, jež se promítají do ustanovení občanského soudního řádu upravujících proces dokazování. Porušení práva na spravedlivý (řádný) proces je nutné dovodit i z toho, že odůvodnění napadených rozhodnutí nesplňuje požadavky kladené na řádné odůvodnění rozhodnutí zakotvené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost činnosti soudních orgánů a zamezit potenciální libovůli rozhodování.

33. Námitkou stěžovatelky týkající se nákladů řízení se Ústavnísoud nezabýval, neboť ve věci bude znovu rozhodováno, a to i o nákladech řízení.

34. Ústavnísoud dodává, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá závěry soudů ohledně výše nákladů, které stěžovatelce v souvislosti s provedením oprav bytu na vlastní náklady vznikly, ani to, zda bude prokázána odpovědnost vedlejšího účastníka za vznik škody na majetku stěžovatelky v důsledku požáru a její konkrétní výše. Povinností soudů však je, aby při rozhodování o žalobě stěžovatelky rozhodly v intencích nálezu Ústavního soudu, tedy v souladu s právem na spravedlivý (řádný) proces.

35. Na základě výše uvedeného Ústavnísoud shledal, že došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, a podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.