IV. ÚS 2230/08 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2008

IV.ÚS 2230/08 ze dne 24. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů V. J. a M. J., zastoupených JUDr. Jaroslavem Turkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 9, Mladějovská 416/9, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 274/2008-452 ze dne 5. srpna 2008 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 8 C 8/2003-435 ze dne 10. dubna 2008 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 8 C 8/2003 Ústavní soud zjistil, že po dlouhotrvajícím sporu o odstranění skleníku, plotu a dřevin a zdržení se vysazování dřevin Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením č. j. 8 C 8/2003-435 ze dne 10. dubna 2008 rozhodl, že stěžovatelé jako žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci M. N. (dále jen "žalobce a/") společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 9.224,- Kč (výrok I.) a že ve vztahu mezi žalobci J. N. a T. K. (dále jen "žalobci b/ a c/") a stěžovateli nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze usnesením č. j. 16 Co 274/2008-452 ze dne 5. srpna 2008 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že náklady žalobce a/ činí 7.600,- Kč, jinak usnesení soudu prvního stupně v tomto výroku i ve výroku II. potvrdil (výrok I.), uložil stěžovatelům zaplatit žalobci a/ společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 800,- Kč (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobci b/ a c/ a stěžovateli nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení. Průběh předcházejícího soudního řízení a odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí není třeba blíže rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.

Podle přesvědčení stěžovatelů došlo v jejich případě k procesnímu excesu, který neměl pouze povahu běžného porušení podústavního práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. O takový rozpor má jít ve věci stěžovatelů, nepřihlíží-li se ke skutečnosti, že naprosto jednoduchý a od počátku absurdní proces trval 14 let. Stěžovatelé ve své stížnosti zpochybňují posouzení úspěchu ve věci, a to ve vztahu k dvoutřetinovému úspěchu žalobců a/, b/ a c/ spočívajícím ve zpětvzetí žaloby v části týkající se odstranění dřevin a v části týkající se povinnosti žalovaných zdržet se vysazování dřevin. Podle stěžovatelů jde o úspěch nikoli skutečný, ale vykonstruovaný. Úvahy o tomto úspěchu žalobců a/, b/ a c/ mají být podle stěžovatelů v kardinálním rozporu se skutkovým stavem a má jít o brutální zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti též tvrdí, že postup soudů proti nim byl odepřením spravedlnosti. V čem konkrétně mělo odepření spravedlnosti spočívat však neuvádějí.

Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Jak podotýká též stěžovatel (s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/01 a III. ÚS 607/04), je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

V posuzovaném případě, na rozdíl od případů na něž odkazují stěžovatelé, však Ústavní soud žádný ze shora uvedených předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími o náhradě nákladů řízení v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a patřičně je v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení též zohlednily. Jejich rozhodnutí nelze označit za svévolné, excesivní nebo rozporné s principy spravedlnosti. Námitky stěžovatelů uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. S ohledem na to, že se všemi námitkami stěžovatelů, resp. skutečnostmi námitkami dotčenými, se naprosto dostatečně vypořádaly ve vých rozhodnutích již obecné soudy, dovolí si Ústavní soud pro stručnost na tato rozhodnutí odkázat s tím, že nepovažuje za potřebné k nim cokoli dodávat. Výjimku tvoří pouze námitka o délce podle stěžovatelů naprosto jednoduchého a absurdního sporu. Ústavní soud nejprve podotýká, že předmětný spor nelze označit za jednoduchý. Ačkoli Ústavní soud v žádném případě neschvaluje délku tohoto sporu, je nucen konstatovat, že byla ovlivněna především postupem procesních stran (např. opakovanými změnami žaloby nebo nesprávným návrhem na vstup žalobce c/ do řízení) a dále pak objektivními okolnostmi případu (např. zdravotními problémy ustanovených znalců žádajících v důsledku toho o zproštění povinnosti vypracovat znalecké posudky nebo procesním nástupnictvím po úmrtí některých účastníků řízení). S výjimkou období, kdy byl spis s dovoláním stěžovatelů u Nejvyššího soudu, byly úkony obecných soudů plynulé a na sebe navazující. Přitom délka dovolacího řízení nebyla v celé délce sporu rozhodující, když představovala přibližně její jednu sedminu. Podstatné je podle Ústavního soudu to, že délka sporu byla soudem zohledněna, neboť s odkazem na ni nebyla výrokem IV. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 8 C 8/2003-418 ze dne 17. prosince 2007 (který nebyl žádným z účastníků napaden odvoláním) přiznána státu ve vztahu k účastníkům náhrada nákladů řízení.

Ústavní soud konstatuje, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu