IV. ÚS 2219/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2016

IV.ÚS 2219/14 ze dne 25. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti společnosti SLOVLIKER ČR, s. r. o., se sídlem Hudcova 78b, Brno, IČ: 25335529, zastoupené JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc č. j. 3464-3/2012-130100-21 ze dne 14. 6. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 125/2012-228 ze dne 15. 1. 2014 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 27/2014-31 ze dne 16. 4. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, chráněná čl. 2 odst. 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že rozhodnutím Celního ředitelství Olomouc (ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, jeho působnost přešla na Generální ředitelství cel, které má v řízení před Ústavním soudem postavení účastníka řízení) č. j. 3464-3/2012-130100-21 ze dne 14. 6. 2012 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Uherské Hradiště (dále též "správce daně") o vydání zajišťovacího příkazu č. j. 5308/2012-136400-024 ze dne 1. 6. 2012, kterým bylo v souladu s ustanovením § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce uloženo, aby do tří pracovních dnů zajistila úhradu dosud nestanovené daně za zdaňovací období květen 2012 složením jistoty na depozitní účet celního úřadu ve výši 35 176 335 Kč. Stěžovatelka byla jako oprávněný příjemce pro opakované přijímání vybraných výrobků - minerálních olejů ve smyslu § 22 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, plátcem spotřební daně z minerálních olejů podle § 4 odst. 1 písm. a), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Daňové orgány v této souvislosti získaly poznatky o porušování daňových povinností stěžovatelkou a o její nízké likviditě. Rizikovost stěžovatelky vyplývala také z výsledků finanční analýzy, které ji hodnotily jako finančně nestabilní. Kombinace těchto skutečností vedla daňové orgány k obavě, že nestanovená daň z minerálních olejů za předmětné období bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo vybrání daně bude v této době spojeno se značnými obtížemi, proto rozhodly, jak shora uvedeno.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího orgánu Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 31 Af 125/2012-228 ze dne 15. 1. 2014 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 27/2014-31 ze dne 16. 4. 2014 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.

Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud, považujíc rozhodnutí obou soudů i rozhodnutí daňových orgánů za nezákonná, resp. zajišťovací příkaz za nicotný podle § 105 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým dotčené orgány posoudily otázku odůvodněnosti obav o možné nedobytnosti v budoucnu splatné daně. Odvolávala se přitom na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, z nichž je zřejmé, že v posuzované věci jde o situaci diametrálně odlišnou od případů, v nichž Nejvyšší správní soud považuje za akceptovatelné vydat zajišťovací příkaz. Podle konstantní judikatury musí předpokládané obtíže spojené s vybráním daně dosahovat "vyšší míry" (např. daňový subjekt je v insolvenci, jeho majetek je zcizován v dražbě nebo činí kroky ke zmaření budoucího výběru daně). Uvedené podmínky v jejím případě naplněny nebyly. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v řízení dostatečně prokázala - až na jednotlivá drobná pochybení mizivého významu - svou schopnost dostát svým závazkům vůči správci daně a hradit splatnou daň ve lhůtě splatnosti či maximálně se zanedbatelným prodlením, které nemůže svědčit o "značné obtížnosti" vymáhání v budoucnu splatné daně. Jmenovitě uvedla, že v rozhodné době disponovala na území České republiky majetkem ve vyšší hodnotě, než na kolik zněla částka zajišťovacího příkazu. Měla také v úmyslu pokračovat ve své činnosti a nečinila žádné kroky, které by mohly zapříčinit obavu o snížení jejího majetku. Podle stěžovatelky vyhodnotily předložené námitky všechny "odvolací instance" nesprávně, postupujíce přitom značně formalisticky, aniž by se zamýšlely nad širšími aspekty sporu a nad dopady zajišťovacího příkazu do sféry jejích základních práv. Stěžovatelka dále konstatovala, že skutkové závěry krajského soudu ohledně její rizikovosti nemají oporu ve spisu a nelze je označit jinak než jako svévolné. Nejvyššímu správnímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že ve svém rozhodnutí nejprve teoreticky vymezil podmínky odůvodněné obavy o dobytnost v budoucnu splatné daně a odkázal na svá dřívější rozhodnutí, aby následně uzavřel, že tyto podmínky je nutné zkoumat výlučně individuálně a s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. Takové posouzení však rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepřineslo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovila domněnku, že ze strany daňových orgánů se jednalo o "naprosto bezprecedenční a šikanózní pokus" o její likvidaci. Vydáním zajišťovacího příkazu došlo k blokaci všech jejích prostředků, čímž jí bylo fakticky znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s naříkanými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Ústavnímu soudu přísluší posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Pochybení daného charakteru v projednávané věci zjištěno nebylo. Jak si Ústavní soud ověřil, daňové orgány i oba správní soudy v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily důvody, proč se domnívají, že byly naplněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu. Z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněna, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti ani jimi přijaté právní závěry, neboť má za to, že výklad a aplikace ustanovení § 167 daňového řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Co se týče jednotlivě uplatněných námitek, dlužno podotknout, že navrhovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožnou argumentaci, s níž vystupovala v předchozím řízení, jmenovitě i v řízení o kasační stížnosti, se kterou se již podrobně vypořádal Nejvyšší správní soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat dříve vyřčené, na odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil, pro stručnost odkazuje.

Výhrady stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je současně nutno označit za nepodložené. Zmiňovaný soud při hodnocení otázky, zda vyvstaly obavy správce daně o dobytnost v budoucnu splatné daně v předmětné věci odůvodněně, vycházel výlučně z posouzení konkrétních okolností případu stěžovatelky. Teoretické vymezení zákonného požadavku existence odůvodněné obavy jeho rozhodnutí neobsahuje, naopak byla to stěžovatelka, která se dovolávala aplikace obecných kritérií. Její odkazy na v minulosti přijatou judikaturu Nejvyšší správní soud odmítl ovšem jako nepoužitelné.

Ústavní soud dále neakceptoval tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Tohoto práva se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat jen v mezích zákona. Jinými slovy, právo svobodně podnikat není právem absolutním, ale právem, které subjekt může vykonávat jen v mezích stanovených pozitivní právní úpravou otázek s podnikáním souvisejících. Do těchto otázek bezesporu patří i úprava spotřební daně a zajištění její úhrady.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že v projednávané věci neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2016

David Uhlíř v. r.

předseda senátu