IV. ÚS 2183/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

IV.ÚS 2183/14 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti NIRABEL, s. r. o., se sídlem Korunní 810/104, Praha 10, IČ: 27181120, zastoupené JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem Sladkovského 410, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Cm 15/2011-81 ze dne 13. 3. 2012, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 291/2012-177 ze dne 27. 6. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 4241/2013-211 ze dne 25. 3. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o odložení vykonatelnosti a následné zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo dotčeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, usnesením č. j. 7 Cmo 291/2012-177 ze dne 27. 6. 2013 Vrchní soud v Praze změnil rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 72 Cm 15/2011-81 ze dne 13. 3. 2012, jímž byla určena neplatnost všech usnesení valné hromady stěžovatelky, konané dne 9. 12. 2010, tak, že vyslovil jejich nicotnost.

Obecné soudy rozhodovaly o návrhu švýcarské společnosti Infravest AG (dále jen "vedlejší účastnice"), která tvrdila, že se jako 50% společník účastnila předmětné valné hromady prostřednictvím právního zástupce (JUDr. Vlkové), jež však nebyl připuštěn k rozhodování, protože druhý společník a jednatel v jedné osobě (Pavel Rejman) neuznal předloženou plnou moc za platnou pro střet zájmů spočívající v tom, že stejný právní zástupce reprezentoval stěžovatelku na valné hromadě společnosti, v níž má stěžovatelka podíl. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, pročež se ztotožnil s jeho názorem, že ke kolizi zájmů mezi zmocněncem a zmocnitelem, jenž by neumožňoval JUDr. Vlkové zastupovat vedlejší účastnici, nedošlo. Sama vedlejší účastnice, k jejíž ochraně stěžovatelkou poukazované ustanovení § 22 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ustanovení § 19 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, slouží, nic takového nenamítala. Tomu odpovídala i zjištění obecných soudů, dle nichž JUDr. Vlková nebyla v žádném sporu s vedlejší účastnicí a neměla též žádný osobní zájem na výsledku valné hromady stěžovatelky, jíž nebyla společnicí ani jednatelkou. Řečené platilo současně i ve vztahu k osobám JUDr. Vlkové blízkým, případně osobám ze stejné advokátní kanceláře. Obecné soudy neshledaly rovněž žádný rozpor mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou. V návaznosti na tyto závěry Vrchní soud v Praze dovodil, že po zahájení valné hromady byli přítomni společníci oba, tj. 100 % hlasů všech společníků, a k platnosti volby orgánů valné hromady tak 50% hlas společníka Pavla Rejmana nebyl dostačující. Okamžikem nezvolení svých orgánů se valná hromada transformovala na pouhé shromáždění společníků, jehož rozhodnutí nemají žádné právní účinky a je tak nutné je považovat nikoliv za neplatné, jak konstatoval soud prvního stupně, nýbrž za nicotné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 4241/2013-211 ze dne 25. 3. 2014 odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti setrvala na svém názoru, že JUDr. Vlková není nestrannou osobou, což dokládala tím, že jmenovaná jednak vystupovala v pozici právního zástupce stěžovatelky při jednom z pokusů jednatele a společníka stěžovatelky Pavla Rejmana o nahlédnutí a pořízení kopií dokumentů stěžovatelky, a dále na základě plné moci zastupovala stěžovatelku na valné hromadě její dceřiné společnosti. JUDr. Vlková se rovněž jako advokátka, zmocněná k tomu účelu druhou jednatelkou stěžovatelky, podílela na převodu nemovitého majetku stěžovatelky na dceřinou společnost vedlejší účastnice, jež proběhl za nápadně nevýhodných cenových podmínek. Posledně popsaná snaha vedlejší účastnice o protiprávní vyvedení majetku ze stěžovatelky přitom svědčí o tom, že zájmy stěžovatelky a zájmy vedlejší účastnice jsou ve zjevném rozporu. To byl také důvod, proč podle stěžovatelky JUDr. Vlková, která ji v rozhodné době opakovaně zastupovala, nemohla současně dle § 22 odst. 2 občanského zákoníku na valné hromadě konané dne 9. 12. 2010 hájit zájmy vedlejší účastnice. Stěžovatelka nadto nesouhlasila s tvrzením Městského soudu v Praze, že JUDr. Vlková neměla žádný osobní zájem na výsledku předmětné valné hromady, neboť si z pozvánky musela být vědoma, že program valné hromady zahrnuje projednání podezřelého prodeje nemovitého majetku, uskutečněného za její asistence. Závěry obecných soudů o platnosti plné moci udělené JUDr. Vlkové k zastupování vedlejší účastnice, založené na zjištění, že JUDr. Vlková nebyla v žádném sporu s vedlejší účastnicí, považovala proto stěžovatelka za chybné a nedostatečně odůvodněné. Jmenovitě soudu prvního a druhého stupně pak vytkla, že zasáhly do jejího práva na soudní ochranu, když následkem nepochopení její argumentace odmítly provést důkazy, které navrhla k doložení střetu zájmů u JUDr. Vlkové. Porušení téhož práva se měl dopustit i Nejvyšší soud, odmítl-li podané dovolání. Stěžovatelka podrobila kritice jeho názor, že neplatnosti zastoupení pro rozpor s § 22 odst. 2 občanského zákoníku se mohl domáhat pouze ten, k jehož ochraně je ustanovení určeno. Za nepřiléhavé v této souvislosti označila odkazy Nejvyššího soudu na jeho předchozí judikaturu, která vesměs řešila případy, kdy škoda z překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci mohla vzniknout pouze zmocniteli. V tomto případě však újma hrozila stěžovatelce jako třetí osobě, a proto jí měla náležet možnost ochrany. Mimo to podle přesvědčení stěžovatelky je shora citované ustanovení nutno vykládat tak, že stanoví objektivní překážky vzniku zastoupení, při jejichž existenci zastoupení nevzniká a jakákoli vystavená plná moc je absolutně neplatná.

Ústavní soud přezkoumal naříkané soudní akty i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí obecných soudů v případě posuzované ústavní stížnosti naplněny nebyly. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy velmi pečlivě, podrobně a podle zásad vyjádřených v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Tyto závěry jsou současně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Pokud jde o přetrvávající nesouhlas stěžovatelky se samotným výkladem problematiky provedeným obecnými soudy, potažmo Nejvyšším soudem, lze jen podotknout, že odlišný právní názor účastníka řízení od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor ještě neznamená porušení práva na soudní ochranu. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat jako garanci úspěchu v řízení, tj. jako zaručení přímého a bezprostředního práva jednotlivce na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům, jak sám vnímá a interpretuje.

Stran nevyslyšených návrhů stěžovatelky na doplnění dokazování, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci soudy prvního i druhého stupně daným povinnostem bezezbytku dostály, když stěžovatelkou navržené důkazy - zápis z valné hromady stěžovatelky konané dne 20. 1. 2011, zápis z valné hromady dceřiné společnosti stěžovatelky a spis Městského soudu v Praze sp. zn. 64 Cm 37/2011 - zamítly pro jejich irelevantnost.

S ohledem na výše naznačené Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené toliko na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo výše naznačeno, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) - z povahy věci - i osud dalšího návrhu stěžovatelky, jmenovitě návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle § 79 zákona o Ústavním soudu, jež musí být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu