IV. ÚS 2177/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.12.2011

IV.ÚS 2177/11 ze dne 1. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů 1) T. Z. a 2) České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna insurance group, se sídlem Budějovická 5, Praha 4, IČ 63998530, zastoupených Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Radnická 14/16, Brno, doručovací adresa: Londýnská 59, Praha, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 127/2011-171 ze dne 19. 4. 2011 a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlavní uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 18/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel T. Z. byl rozsudkem okresního soudu č. j. 2 T 18/2011-155 ze dne 28. 2. 2011 uznán vinným z přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Za ně byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků a šesti měsíců. Poškozené Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, R. B. a MUDr. L. B. byly se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se měl uvedené trestné činnosti dopustit, stručně řečeno, tím, že dne 11. 9. 2010 jako řidič motorového vozidla způsobil dopravní nehodu, když při projíždění pravotočivé zatáčky vjel do protisměrné části vozovky a svým vozidlem narazil do vozidla jedoucího při pravém okraji vozovky, respektive v době nárazu již stojícího. Toto druhé vozidlo bylo řízeno R. B. a dále se v něm nacházely MUDr. L. B. a B. B. Zatímco první dvě jmenované, obě vystupující v následném trestním řízení jako poškozené (dále jen "poškozené"), v důsledku střetu utrpěly lehká zranění, třetí jmenovaná, B. B., utrpěla vážná poranění, na jejichž následky dne 28. 9. 2010 zemřela.

Proti výroku o náhradě škody podaly poškozené R. B. a MUDr. L. B. odvolání, na jehož podkladě krajský soud rozsudkem č. j. 13 To 127/2011-171 ze dne 19. 4. 2011 rozsudek okresního soudu v napadené části zrušil a sám nově rozhodl tak, že se oběma poškozeným přiznává nárok na náhradu škody v jimi uplatněné výši, tzn. ve výši 261.080,- Kč pro R. B. a ve výši 240.000,- Kč pro MUDr. L. B.

Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadli stěžovatelé svou ústavní stížností (Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., sice byla v ústavní stížnosti formálně označena jako vedlejší účastnice, nicméně z důvodů níže podrobně rozvedených jí Ústavní soud považoval za stěžovatelku), v níž namítali, že bylo neoprávněně zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť krajský soud přiznal poškozeným nárok na náhradu škody i přesto, že jej tyto dostatečně neprokázaly. Stěžovatelé v této souvislosti podotkli, že v trestním řízení nebyl najisto postaven ani právní základ nároku, ani jeho výše; poukazovali přitom na námitky vznesené v řízení před okresním soudem i na rozsudek tohoto soudu, podle něhož nebylo možno vyloučit spoluzavinění zemřelé B. B. Stěžovatelé měli za to, že závěr okresního soudu o nedostatku podkladů pro rozhodnutí o nárocích obou poškozených byl správný, a v této souvislosti připomněli, že není účelné nahrazovat občanskoprávní řízení trestním, když v prvém z nich mohou být řádně posouzeny složité otázky z odvětví medicíny i jiných odborných oborů, jež jsou nezbytné k prokázání nejasných nároků, zatímco řízení trestní by takovým posuzováním bylo neúměrně prodlužováno. Naopak právní názor krajského soudu, který neshledal významnou okolnost, zda zemřelá byla, či nebyla připoutána bezpečnostním pásem, stěžovatelé za přiléhavý nepovažovali, resp. namítali, že otázka případného spoluzavinění zemřelé je pro stanovení výše nároku na náhradu škody zcela zásadní. Stěžovatelé zdůraznili, že krajský soud rozhodl o nárocích poškozených bez provádění dalšího dokazování, a to za situace, kdy sám konstatoval, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně bylo správné a uplatnění zásady in dubio pro reo ve vztahu k užití bezpečnostních pásů zemřelou bylo namístě. Za těchto okolností se tvrzení krajského soudu o provedení veškerých dostupných důkazů jevilo značně rozporným, neboť právě použití bezpečnostního pásu zemřelou zůstalo po celou dobu trestního řízení nejistým a rovněž vůbec nebylo provedeno dokazování k předchorobí zemřelé. Krajský soud se nadto nezabýval ani příčinnou souvislostí mezi dopravní nehodou a způsobenou škodou na zdraví, což mu však ostatně jako soudu trestnímu nepříslušelo, neboť tato i další otázky mají být předmětem řízení civilního. Krajský soud rovněž dle stěžovatelů závažným způsobem pochybil, když rozhodl o nároku poškozené MUDr. L. B., aniž by bylo prokázáno, že tato byla osobou blízkou žijící ke dni dopravní nehody ve společné domácnosti se zemřelou B. B. [srov. § 444 odst. 3 písm. f) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů]. Závěrem pak stěžovatelé poukázali na pochybení okresního soudu při vyznačování doložky právní moci na rozsudku č. j. 2 T 18/2011-155 ze dne 28. 2. 2011, neboť tento soud nerozlišil, že právní moci nenabyly všechny výroky, nýbrž jen výroky o vině a trestu. Stěžovatel se tudíž - mylně - domníval, že i výrok o náhradě škody je pravomocný, a o rozhodnutí odvolacího soudu se posléze dozvěděl až jeho doručením. Totéž platilo i pro stěžovatelku Českou podnikatelskou pojišťovnu, a. s., které tak navíc bylo upřeno její zákonné právo (srov. § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví) být účastníkem, respektive vedlejším účastníkem řízení vztahujícího se k šetření pojistné události. Ze strany soudu s ní však tímto způsobem nebylo jednáno, v důsledku čehož se nemohla proti uplatněným nárokům poškozených relevantně bránit. S ohledem na výše uvedené tedy stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 13 To 127/2011-171 ze dne 19. 4. 2011 svým nálezem zrušil. Současně stěžovatelé požádali o odložení vykonatelnosti tohoto rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to s ohledem na to, že jeho výkon by mohl oba stěžovatele poškodit.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom poznamenává, že uvedené zákonné požadavky byly splněny jak vůči stěžovateli, tak vůči stěžovatelce, byť tato formálně v ústavní stížnosti vystupovala jako "vedlejší účastník" s ohledem na to, že podle svého tvrzení měla mít postavení účastníka řízení i v předchozím řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo (srov. § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu ústavní stížnosti ovšem vyplývá, že rozhodnutí krajského soudu představuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv jak stěžovatele, tak stěžovatelky, přičemž tato namítala porušení svých vlastních subjektivních veřejných práv, nevystupovala pouze na podporu námitek stěžovatele. Rovněž návrh na výrok Ústavního soudu je předkládán oběma stěžovateli, ti oba jsou také pod ústavní stížností podepsáni, stejně jako pod připojeným návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud tak přiznal České podnikatelské pojišťovně, a. s., v probíhajícím řízení postavení stěžovatelky a nikoliv vedlejší účastnice.

Vzhledem ke shora zjištěnému splnění zákonných náležitostí ústavní stížnosti, bylo možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 2 T 18/2011, jak výše uvedeno. Poté, co se Ústavní soud s obsahem spisového materiálu seznámil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. O takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.

Převážná část námitek stěžovatelů představovala polemiku se závěry krajského soudu, kdy stěžovatelé namítali, že otázka náhrady škody neměla být posuzována v trestním řízení, nýbrž v řízení občanskoprávním, a to i s ohledem na skutečnost, že v trestním řízení nebyly provedeny důkazy postačující k prokázání skutečností nezbytných pro přisouzení náhrady škody (možné spoluzavinění zemřelé s ohledem na sporné použití bezpečnostního pásu a její předchorobí). Ústavní soud v této souvislosti v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Krajský soud své rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnil, přičemž jím uváděné závěry měly dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Krajský soud ve svém rozhodnutí reagoval na všechny námitky uvedené v odvolání poškozených, přičemž s některými z nich se ztotožnil, s jinými ne. V odůvodnění svého rozhodnutí pak zejména vyložil, že pochybnosti ohledně spoluzavinění B. B., které okresní soud vedly ke zrušenému výroku, jsou irelevantní pro tu část nároku poškozené R. B., v níž se dožadovala úhrady bolestného za své vlastní zranění z dopravní nehody, neboť tuto doložila lékařským posudkem o bolestném. Naopak v otázce, zda byla B. B. v době nehody upoutána bezpečnostním pásem, krajský soud připustil existenci pochybností a souhlasil i s nutností uplatnění principu in dubio pro reo v této otázce. Ovšem na rozdíl od okresního soudu dále dovodil, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu - zejména vysokému věku zemřelé, jíž bylo téměř devadesát let, a jejímu úměrně zhoršenému zdravotnímu stavu, jakož i mechanismu nehody a charakteru vzniklého zranění - nebyla skutečnost, jestli zemřelá byla na zadním sedadle vozidla připoutána či ne, nijak zvlášť významná pro konečný následek, tj. smrt zemřelé. Proto oběma poškozeným přiznal požadovaný nárok na náhradu škody v podobě jednorázového odškodnění pozůstalých ve smyslu § 444 odst. 3 občanského zákoníku a v případě R. B. i nárok na náhradu výdajů spojených s pohřbem a úpravou pomníku, jež tato rovněž přesvědčivě doložila. Jelikož výše uvedeným závěrům nebylo možno z hlediska ústavněprávního nic vytknout, Ústavnímu soudu nepříslušelo je jakkoliv přehodnocovat.

K námitce, že o nároku na náhradu škody mělo být rozhodováno v řízení občanskoprávním a nikoliv trestním, a to zejména s ohledem na nejasnosti ohledně spoluzavinění zemřelé, Ústavní soud, kromě výše uvedeného a nad rámec nutnosti, dále připomíná, že možnosti dané soudům ustanovením § 229 odst. 1 trestního řádu, tzn. možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, nelze nadužívat, neboť pak by naopak institut uplatnění nároku na náhradu škody (či, podle dnes účinné úpravy, i na náhradu nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení) pozbyl svého smyslu. Případné spoluzavinění přitom pro odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních zásadně nepostačuje (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád, 6. vydání, Praha 2008, str. 1874 a tam uvedenou judikaturu).

Námitkami, že krajský soud nezkoumal existenci příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a způsobenou škodou na zdraví, resp. úmrtím B. B., ani naplnění podmínek pro přiznání jednorázového odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. f) občanského zákoníku poškozené MUDr. L. B., se Ústavní soud nemohl věcně zabývat ani k nim přihlédnout, neboť je stěžovatelé neuplatnili v předchozím průběhu řízení. Řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity, z níž plyne povinnost stěžovatele před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jakož i namítat v jejich rámci skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. 863/09, či usnesení sp. zn. IV. 492/09, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé výše uvedené námitky uvedli poprvé až ve své ústavní stížnosti, přestože měli možnost je namítat již v předchozím řízení před obecnými soudy. Uplatnění zmíněného nároku na náhradu škody poškozenou MUDr. L. B. ze dne 25. 1. 2011 je totiž založeno ve spise okresního soudu, a to na č. l. 141 (uplatnění obdobného nároku poškozenou R. B. z téhož dne je založeno na č. l. 138); stěžovatel tedy měl možnost se s ním seznámit a jeho oprávněnost jistě mohl zpochybnit již v řízení před okresním soudem. Stěžovatel tak však neučinil ani v řízení v prvním stupni, ani v řízení odvolacím, když nevyužil svého oprávnění vyjádřit se k odvolání poškozených, a to ani písemně, ani v rámci účasti na veřejném zasedání odvolacího soudu, z níž se omluvil. Pouze stručně navrhl, aby odvolání poškozených bylo jako nedůvodné zamítnuto, když souhlasil s výrokem okresního soudu o náhradě škody (viz přípis obhájkyně stěžovatele ze dne 12. 4. 2011, na č. l. 165). Právě uvedenou skutečnost, totiž že stěžovateli bylo řádně doručeno odvolání poškozených, o jehož podání se tak dozvěděl a s jehož obsahem se mohl seznámit, a že byl rovněž řádně obeslán k veřejnému zasedání odvolacího soudu, z něhož se však omluvil, Ústavní soud akcentuje i v odpověď na další námitku stěžovatele poukazující na chybné vyznačení doložky právní moci na rozsudku okresního soudu. Takové pochybení nemohlo stěžovateli způsobit žádnou újmu na jeho ústavně zaručených právech, když o podání odvolání do výroku o náhradě škody byl řádně uvědomen a bylo mu zákonným způsobem umožněno účastnit se řízení před krajským soudem.

Co se týče námitek dokládajících porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, Ústavní soud předně zdůrazňuje, že si je vědom nenahraditelného významu práva být účastníkem řízení, respektive práva, aby s osobou jako s účastníkem řízení bylo oprávněně jednáno, jež je vstupní bránou ke všem dalším procesním právům účastníka řízení vyvstávajícím na cestě spravedlivým procesem. V předloženém případě však Ústavní soud nemohl stěžovatelčiným námitkám přisvědčit. Byť si je Ústavní soud vědom ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů, musí upozornit, že stěžovatelka sama okresnímu soudu zaslala přípis ze dne 2. 2. 2011 (založen na č. l. 144), v němž s odkazem na probíhající řízení ve věci T. Z., sp. zn. 2 T 18/2011, jako jeho pojistitelka požádala okresní soud "o zaslání konečného rozhodnutí, až bude pravomocně ve věci rozhodnuto". Tudíž stěžovatelka o probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci byla šetřena pojistná událost, věděla a jasně vyjádřila svou vůli se jej aktivně neúčastnit, nýbrž být pouze uvědomena o jeho pravomocném výsledku. Nadto Ústavní soud odkazuje i na své výše uvedené závěry ohledně nepřípustnosti nových námitek, jež nebyly uplatněny v řízení před obecnými soudy, když stěžovatelka, ač znalá právních předpisů upravujících její postavení, se svého účastenství v trestním řízení nijak nedomáhala.

Jelikož Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud rovněž akcesorický návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu