IV. ÚS 215/05Nález ÚS ze dne 23.09.2005 Náhrada advokátů za promeškaný čas

V projednávaném případě založily obecné soudy aplikaci § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, na takovém výkladu slovního spojení "místo, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta", podle kterého je tímto místem vždy toliko jiná obec než ta, v níž je umístěno sídlo či bydliště advokáta.

Obecné soudy však přitom nevážily další výkladové alternativy včetně otázky použití různých výkladových metod. Pokud by totiž obecné soudy uplatnily také výklad teleologický, musely by se nutně zabývat účelem, který je právní normou obsaženou v § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu sledován.

Účelem tohoto ustanovení je tedy poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové "vyřazení" advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost a dopravní dostupnost těchto dvou míst.

IV.ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005

N 179/38 SbNU 435

Náhrada advokátů za promeškaný čas

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 23. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 215/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2005, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně o výši jeho odměny a náhrady hotových výdajů v souvislosti s jeho ustanovením jako obhájce v trestní věci.

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005 sp. zn. 8 To 75/2005 bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Proto se toto rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též "městský soud").

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, byl ustanoven jako obhájce v trestní věci obviněného D. S. (nyní vedlejšího účastníka) pro řízení před Nejvyšším soudem o stížnosti pro porušení zákona. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") usnesením ze dne 7. 1. 2005 přiznal stěžovateli jako ustanovenému obhájci podle § 151 odst. 3 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 4 641 Kč. Tato částka byla tvořena odměnou za čtyři úkony právní služby a náhradou hotových výdajů, ke kterým byla připočtena daň z přidané hodnoty v zákonné výši. Obvodní soud naopak stěžovateli nepřiznal náhradu za promeškaný čas ve výši 200 Kč účtovanou podle § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím dvou úkonů právní služby.

Městský soud v Praze napadeným usnesením na základě stížnosti vedlejšího účastníka zrušil usnesení soudu prvního stupně a znovu rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 3 480,75 Kč, tvořenou odměnou za tři úkony právní služby a náhradou hotových výdajů. Stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně byla zamítnuta.

Přitom stěžovatel v rámci vyúčtování nákladů nutné obhajoby ze dne 3. 1. 2005 uplatnil podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu nárok ve výši 200 Kč jako náhradu za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím dvou úkonů právní služby cestou ze sídla advokáta do místa poskytnutí právní služby a zpět. Obvodní soud stěžovateli nárok nepřiznal a tento svůj závěr odůvodnil tak, že obhájce má sídlo advokátní kanceláře v Brně a o stížnosti pro porušení zákona rozhodoval Nejvyšší soud v Brně.

Stěžovatel ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně vystavěl svou argumentaci na základě několika argumentů:

1. náhrada za promeškaný čas není odměnou za poskytnutí právní služby, ale náhradou za čas, který advokát v souvislosti s poskytováním služby promeškal, tedy za čas, kdy nemohl poskytovat vlastní právní služby, protože mu v tom bránila určitá objektivní okolnost, v daném případě cesta z jeho sídla (místa bydliště) do místa poskytování právní služby,

2. čas, který advokát promešká cestou ze svého sídla do místa poskytování právní služby, nemá žádnou souvislost s tím, zda je jeho sídlo ve stejné obci či dokonce ve stejném městě jako místo poskytování právní služby, ale závisí výlučně na vzdálenosti obou míst a jejich dopravní dostupnosti,

3. vzniká tak otázka, proč by kritériem pro určení sídla advokáta mělo být právě území obce nebo města (stejně dobře by podle stěžovatele mohlo být tímto kritériem území městské části či jen jednotlivé ulice, stejně jako i území kraje nebo území celého státu),

4. délka promeškaného času stráveného cestou do místa poskytnutí právní služby nesouvisí pouze se vzdáleností, ale též dopravní dostupností,

5. místem podnikání fyzické osoby (u advokáta sídlem) je adresa zapsaná jako její místo podnikání v obchodním rejstříku nebo v jiné zákonem upravené evidenci (adresa zahrnuje nejen určení obce, ale i další konkretizaci místa jako je ulice, číslo domu atd.).

Z uvedeného stěžovatel dovodil, že pro přiznání nároku na náhradu za promeškaný čas je rozhodující pouze skutečné sídlo advokáta, které je určeno konkrétní adresou, na níž advokát sídlí a kde vykonává svou činnost.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti dále zdůraznil, Městský soud v Praze se s těmito argumenty vypořádal pouze tak, že v odůvodnění napadeného usnesení uvedl: "... soud prvního stupně také nepochybil, když obhájci nepřiznal 2x náhradu za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, kterou obhájce účtoval ve výši 200 Kč, což soud prvního stupně náležitě odůvodnil, a námitky obhájce JUDr. J. H. tudíž nebyly shledány důvodnými. Městský soud v Praze na toto odůvodnění v podrobnostech odkazuje, neboť se s ním naprosto ztotožňuje."

Stěžovatel považuje takové odůvodnění za nepřezkoumatelné pro naprostý nedostatek jakýchkoli důvodů, když se soud druhého stupně nezabýval ani jediným z argumentů, které stěžovatel v opravném prostředku uplatnil. Stěžovatel se proto domnívá, že způsob, jakým se Městský soud v Praze vypořádal s jeho argumenty a námitkami, je v rozporu s právem na spravedlivý proces garantovaným podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem vyjádřit se k věci zaručeným čl. 38 odst. 2 Listiny.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž konstatoval, nemá v úmyslu polemizovat s vlastními právními názory či závěry obecných soudů, k nimž dospěly interpretací § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to přesto, že se domnívá, že za situace, kdy mu nebyl přiznán zákonem stanovený nárok, bylo by lze uvažovat o porušení ústavních práv stěžovatele chránících majetek podle čl. 11 Listiny, popřípadě práva na podnikání a práva opatřovat si prostředky pro své životní potřeby podnikatelskou činností podle čl. 26 Listiny.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze. Ve svém vyjádření uvedl, že trvá na zdůvodnění napadeného usnesení. Podle účastníka řízení se dostatečným způsobem v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a nemá toto odůvodnění čím doplnit.

Vedlejší účastník řízení se ve lhůtě určené Ústavním soudem k ústavní stížnosti nevyjádřil.

II.

Ústavní soud si v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání. Po posouzení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je opodstatněná, i když z důvodů odlišných od těch, v nichž stěžovatel spatřoval důvod porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, při svém rozhodování o ústavních stížnostech je vázán vlastním návrhem (petitem), není však vázán odůvodněním ústavní stížnosti, resp. omezen pouze tvrzeními a argumentací obsaženou v ústavní stížnosti [srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 89/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), sp. zn. II. ÚS 242/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 62), sp. zn. III. ÚS 177/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 172) a sp. zn. IV. ÚS 364/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 100)].

III.

Ačkoliv tedy stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených základních práv v rovině procesní, tedy ve skutečnosti, že se Městský soud v Praze nezabýval stěžovatelovými námitkami, Ústavní soud v daném případě považoval za klíčovou otázku samotnou skutečnost, zda obecné soudy respektovaly při výkladu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu příkaz ústavně souladné interpretace a aplikace jednoduchého práva.

Jak již Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce. Jak již Ústavní soud také mnohokráte traktoval, základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.

Konkrétně lze z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyvodit několik modelových případů toho, kdy interpretace a aplikace jednoduchého práva porušuje také ústavně garantovaná základní práva. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy jednoduchého práva a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Jde tedy o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, o situace, v nichž se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situace naprosto svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem.

V daném případě jde o interpretaci normy obsažené v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, podle které "advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět". Toto ustanovení tak zakládá nárok advokáta na poskytnutí plnění, jež je součástí jeho majetkových práv požívajících ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Ústavního soudu vyplývá, že pojem "majetek" obsažený v první části čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění a nezávisí na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation). Takové legitimní očekávání je totiž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii, Zwierzynski proti Polsku, Broniowski proti Polsku aj.), stejně jako Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35; vyhlášen pod č. 278/2004), sp. zn. IV. ÚS 525/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131), sp. zn. I. ÚS 185/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 94), sp. zn. I. ÚS 287/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 174) a sp. zn. I. ÚS 344/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191), sp. zn. I. ÚS 353/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 124)] integrální součástí ochrany majetkových práv.

Ústavní soud proto zkoumal, zda přijatou interpretací § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu neporušily obecné soudy základní právo stěžovatele na ochranu takového legitimního očekávání, resp. právo na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že stěžovatelův majetkový nárok bude ze strany státu, který také stěžovatele ustanovil obhájcem, aprobován a vypořádán.

Ze shora uvedeného vyplývá, že jedním z případů, kdy je interpretace jednoduchého práva způsobilá porušit základní práva jednotlivce, je situace uplatnění toliko jedné z možných interpretačních alternativ, která však neobstojí ve vztahu k jiným alternativám, které jsou z hlediska omezení toho kterého základního práva šetrnější.

V projednávaném případě založily obecnésoudy aplikaci § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu na takovém výkladu slovního spojení "místo, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta", podle kterého je tímto místem vždy toliko jiná obec než ta, v níž je umístěno sídlo či bydliště advokáta (srov. odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2: "Obhájce má sídlo advokátní kanceláře v Brně a o stížnosti pro porušení zákona rozhodoval Nejvyšší soud v Brně."). Tento výklad pak obecné soudy vedl k závěru, že stěžovateli náhrada za promeškaný čas nenáleží.

Obecnésoudy však přitom nevážily další výkladové alternativy včetně otázky použití různých výkladových metod. Pokud by totiž obecné soudy uplatnily také výklad teleologický, musely by se nutně zabývat účelem, který je právní normou obsaženou v § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu sledován. Jak uvedl sám stěžovatel ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně (a tyto argumenty znovu rekapituloval v ústavní stížnosti), náhrada představuje náhradu za čas, který advokát v souvislosti s poskytováním právní služby promeškal, tedy za čas, kdy nemůže vlastní právní služby poskytovat, protože mu v tom brání určitá objektivní skutečnost (cesta z jeho sídla do místa poskytování právní služby). Účelem tohoto ustanovení je tedy poskytnutí určité míry kompenzace za to, že advokát z objektivního důvodu nemůže poskytovat právní službu, neboť v daném čase se přemisťuje z místa svého sídla či bydliště do místa poskytování právní služby. Pro takové "vyřazení" advokáta z jeho běžné činnosti není rozhodující, zda se přesouvá ze svého sídla či bydliště do jiného kraje, okresu, obce, městské části či ulice, nýbrž to, jaká je vzdálenost těchto dvou míst, jak jsou tato dvě místa objektivně dopravně dostupná atd. Obec jakožto kritérium této náhrady proto není podle Ústavního soudu z hlediska účelu, který náhrady za promeškaný čas sledují, vůbec relevantní. K tomu je třeba doplnit, že vznik nároku na náhradu za promeškaný čas je limitován časově, a to v § 14 odst. 3 advokátního tarifu, podle kterého není-li dohodnuto jinak, činí náhrada 50 Kč za každou započatou půlhodinu. Jinak řečeno, advokát přemísťující se ze svého sídla nebo bydliště promešká vždy touto cestou určitý čas (advokát se proto může dohodnout s klientem i na jiném uplatnění náhrady, např. za každou započatou minutu), z hlediska vzniku nároku na náhradu mimosmluvně je však rozhodující, zda toto promeškání činilo minimálně půl hodiny či nikoliv.

Jak uvedeno shora, obecnésoudy pochybily, pokud se takovými výkladovými alternativami, které jim ostatně předkládal v opravném prostředku sám stěžovatel, vůbec nezabývaly. Přitom zvolily takový výklad, jímž nedostály své povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatele (čl. 4 Ústavy České republiky), konkrétně poskytovat ochranu legitimnímu očekávání stěžovatele jako součásti jeho majetkových práv garantovaných čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

S ohledem na shora uvedené Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.