IV. ÚS 2090/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

IV.ÚS 2090/15 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Píchala, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 213/2015-65 ze dne 29. 4. 2015 a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 3 Nt 1101/2015-44 ze dne 23. 3. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Příbrami podle § 71a trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib stěžovatele a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl o tom, že se vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. nenahrazuje dohledem probačního úředníka a konečně dle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřijal záruku H. Píchalové ani spolku SK J. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že dne 13. 2. 2015 byl ze strany znalkyně zpracován již finální znalecký posudek z oboru psychiatrie na jeho osobu, z něhož vyplynulo, že pobyt stěžovatele na svobodě není pro společnost nebezpečný a znalkyně nenavrhuje žádných preventivních opatření. Znalkyně se dle stěžovatele rovněž vyjádřila k tomu, že není třeba ani ukládat zabezpečovací detenci. Předmětný znalecký posudek je dle názoru stěžovatele tedy přesným opakem tzv. předběžného vyjádření znalkyně ze dne 20. 1. 2015. Jestliže tedy nyní znalkyně na základě hlubšího seznámení se s vyšetřovacím spisem dospěla k tomuto závěru, pak je zřejmé, že pominuly i důvody vazby. Stěžovatel dále uvedl, že vedle výše uvedeného znaleckého posudku došlo i k poměrně zásadnímu posunu v oblasti dokazování, když dle opatření policejního orgánu bylo dne 22. 2. 2015 jiným soudním znalcem zpracováno odborné vyjádření o zajištění dat z mobilních telefonů stěžovatele, které obsahovalo komplexní dochovanou mobilní komunikaci získanou z jeho telefonů, a to včetně SMS komunikace s poškozenou. Z hlediska statistiky bylo patrné, že ve sledovaném období od 14. 7. 2014 do 9. 1. 2015 bylo stěžovateli ze strany poškozené zasláno celkem asi 445 SMS zpráv. Nelze tak hovořit o tom, že by mobilní komunikace mezi ním a poškozenou byla čistě jen jednostranná, jak bylo konstatováno v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 1. 2015. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že je zásadně věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze v případech, v nichž rozhodnutí soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku (viz např. již nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

V posuzované věci předně nelze přehlédnout, že Ústavní soud se již vazbou stěžovatele zabýval, a to ve vztahu k rozhodnutím o jeho vzetí do vazby, kdy usnesením sp. zn. II. ÚS 1146/15 ze dne 9. 6. 2015, s nímž je stěžovatel seznámen, odmítl příslušnou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. V tomto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné podotkl, že rozhodování o vazbě přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu stěžovatele, resp. rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí. Není tedy v této fázi úkolem obecných soudů podrobit nový důkazní materiál týkající se jednání stěžovatele, jež je mu kladeno za vinu, preciznímu hodnocení pro účely vazby, poněvadž k tomu dojde teprve v řízení o věci samé. Přesto soudy (především soud prvé stolice) provedl hodnocení značného množství dosavadního důkazního materiálu (částečné doznání stěžovatele o pronásledování poškozené, velké množství svědeckých výpovědí, listinné důkazy - lékařské zprávy o zraněních poškozené, omluvný dopis stěžovatele, odborné vyjádření z oboru elektronika, protokol o ohledání věci včetně fotodokumentace, směnka, jakož i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie), a na jeho základě dospěl k závěru o důvodnosti dalšího trvání vazby. Okresní soud se konečně dostatečně vypořádal i s argumenty obhajoby, a to jak stran rozporu původní zprávy znalkyně s obsahem později vypracovaného znaleckého posudku (str. 8 rozhodnutí soudu prvního stupně), tak i ohledně nedostatečnosti použití institutů nahrazujících vazbu (str. 9 - 10). Přesvědčivost argumentace soudu prvního stupně vyzdvihl i stížnostní soud, jehož přístupu z ústavněprávního hlediska též není co vytknout, byť jeho odůvodnění je v podstatě již jen shrnutím vývodů zaujatých okresním soudem, což je ovšem, dlužno poznamenat, dáno opakováním argumentace obhajoby, jak byla předestřena ve vlastní žádosti stěžovatele o propuštění z vazby.

Celkově tedy rozporovaná rozhodnutí obou obecných soudů co do ústavní konformity bezpečně obstojí. Důvod k zásahu Ústavního soudu, ospravedlnitelný toliko vybočením z výše naznačených limitů, proto není dán. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby i tuto ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu