IV. ÚS 2058/10 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2011

IV.ÚS 2058/10 ze dne 31. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo náměstí 177, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 Ko 75/2004-223 ze dne 8. března 2005 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 45 K 6/2001 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením č. j. 45 K 6/2001-161 ze dne 23. prosince 2003 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") prohlásil k návrhu věřitelů V. L., A. R., F. B. a T. B. konkurz na majetek stěžovatele. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 2834/2009-416 ze dne 29. dubna 2010 jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že už v řízení před soudem prvního stupně nebyl dodržen postup stanovený v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání") pro průběh konkurzního řízení. Ust. jeho § 66 odst. 2 věty druhé totiž předpokládá, že soud nařídí k projednání věci jednání v těch případech, kdy to stanoví zákon nebo kdy to považuje za nutné. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31. ledna 2006 bylo vyloženo, že konkurzní soud je povinen nařídit jednání vždy, ledaže 1) dlužník návrhu na prohlášení konkurzu neodporuje, nevyjádří se k němu nebo s ním vysloví souhlas, 2) skutkový stav je mezi účastníky nesporný, 3) o návrhu lze rozhodnout na základě předložených listin a účastníci se práva účasti na projednání vzdali nebo 4) již v průběhu přípravy jednání vyjde najevo, že konkurzní soud by nahrazoval sporné řízení. Žádná taková okolnost však podle stěžovatele nenastala. Vzhledem k těmto skutečnostem se stěžovatel domnívá, že k projednání návrhu na prohlášení konkurzu mělo být nařízeno jednání. Tuto vadu stěžovatel namítal i ve svém odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, avšak Vrchní soud v Olomouci se s ní ve v záhlaví citovaném usnesení nijak nevypořádal.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebo postupem v řízení jejich vydání předcházejícím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

Podle přesvědčení Ústavního soudu Krajský soud v Brně postupoval v řízení v mezích ústavnosti. Byť se v daném případě jeví, že by bylo přinejmenším vhodné před rozhodnutím o prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele nařídit jednání, nelze ve skutečnosti, že jednání nařízeno nebylo, spatřovat protiústavnost. Zákon v tomto případě povinnost nařídit jednání nestanoví a bylo tedy na zvážení Krajského soudu v Brně, zda považuje za nutné jednání nařídit. Jestliže Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že jednání není třeba nařizovat, je tento závěr třeba respektovat. Pokud jde o odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 204/2003 ze dne 31. ledna 2006, jeví se v jeho světle, že jednání být nařízeno mělo. Nicméně v projednávaném případě je třeba podotknout, že uváděné usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno více než dva roky po vydání usnesení soudu prvního stupně, a proto jeho nerespektování nelze Krajskému soudu v Brně vytýkat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že s namítanou vadou spočívající v nenařízení jednání Krajským soudem v Brně před rozhodnutím o prohlášení konkurzu se Vrchní soud v Olomouci nevypořádal. Ústavnímu soudu stran této skutečnosti nezbývá než se stěžovatelem souhlasit. Ústavní soud proto musel posoudit, zda toto pochybení je způsobilé vyvolat jeho kasační zásah. Z toho důvodu Ústavní soud, ačkoli k tomu není primárně povolán, přezkoumal, zda byly splněny zákonné podmínky pro prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Ústavní soud přisvědčuje závěru Vrchního soudu v Olomouci stran splatnosti pohledávky navrhovatele A. R. a stran existence pohledávky K. M. Ohledně těchto závěrů Ústavní soud souhlasí s odůvodněním uvedeným ve v záhlaví citovaném rozhodnutí, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje. Ústavní soud vzal dále v potaz, že v projednávané věci se konkurzní řízení nachází již ve finální fázi, když dne 20. května 2010 bylo vydáno tzv. rozvrhové usnesení, které směřuje k částečnému uspokojení pohledávek dvaceti osmi věřitelů.

Po důkladném zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že shledané pochybení Vrchního soudu v Olomouci není natolik extrémním, aby odůvodňovalo nezbytnost jeho kasačního zásahu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu