IV. ÚS 203/97Usnesení ÚS ze dne 24.04.1998 Ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod než je rozhodnutí

Smyslem a funkcí řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ke kterému již došlo, přičemž stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se stěžovatel ve svém návrhu domáhá zákazu pokračování v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak má na mysli pouze další možné budoucí zásahy obdobného druhu. V rámci svých zákonem svěřených kompetencí může Ústavní soud v případech, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval [§ odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], nebo může případně vydat předběžné opatření za podmínek stanovených v ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., spočívající v příkazu orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Nemůže však vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogickým určitým konkrétně označeným případům a určený konkrétnímu orgánu veřejné moci, neboť by šlo o nepřípustný zásah do činnosti orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu.

IV.ÚS 203/97 ze dne 24. 4. 1998

U 34/10 SbNU 469

Ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod než je rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti C. L. proti postupu Policie ČR., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 9.6.1997 domáhá, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat v bezdůvodném zadržování a omezování osobní svobody stěžovatele, ke kterému došlo ve dnech 16. až 20.prosince 1996 a 23. dubna až 23. května 1997. Po tuto dobu byl stěžovatel, jak tvrdí, neoprávněně zadržován v policejní cele Policie ČR a došlo tak podle něj k neoprávněnému omezení jeho osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podal dne 31. 5. 1995 žádost o přiznání statutu uprchlíka na území České republiky. Tuto žádost Ředitelství Policejního prezidia ČR zamítlo rozhodnutím, čj. PPR-1962/RCP-C-243-95, ze dne 3.8.1995, a k jeho odvolání bylo pak toto zamítavé rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra ČR, čj. U-700/AŘ-95, ze dne 27.9.1996. Proti rozhodnutí ministra vnitra ČR podal stěžovatel žalobu Vrchnímu soudu v Praze, o níž tento soud dosud nerozhodl. Rozhodnutím čj. PJM-282/SCP-KPE-ZP-97, ze dne 23.5.1997, oddělení kontroly pobytu a eskort Policie ČR pak byl stěžovateli zakázán pobyt na území ČR do 23.5.2000. O odvolání proti tomuto rozhodnutí rovněž nebylo dosud rozhodnuto.

K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko Policie ČR, jako účastníka řízení, a připojil si spisovou dokumentaci čj. PJM-540/SCP-C-ZP-96 a čj. PJM-282/SCP-KPE-ZP-97, vedenou tímto policejním orgánem.

Ve svém stanovisku orgán Policie ČR nejprve shrnuje základní, již shora uvedené údaje o stěžovateli. Dále uvádí, že po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o přiznání statutu uprchlíka na území České republiky ministrem vnitra ČR byl dnem 15.10.1996 stěžovateli povolen krátkodobý pobyt na území ČR do 12.11.1996, s pozdějším prodloužením do 12.12.1996. Před ukončením platnosti víza stěžovatel opustil uprchlický tábor v Z. a nedostavil se k případnému prodloužení víza. Po návratu do uprchlického tábora byl pak stěžovatel, s ohledem na to, že se dopustil takového jednání, pro které mu mohl být ukončen pobyt na území ČR a případně vyhoštěn, dne 16.12.1996 zajištěn dle ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, a propuštěn 20.12.1996 s udělením výjezdního víza platného do 20.1.1997. Před koncem platnosti víza však stěžovatel opět opustil bez udání adresy uprchlický tábor a do 21.4.1997 se nedostavil k jednání o řešení dalšího pobytu na území ČR, což byl dle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. povinen učinit nejméně 3 dny před ukončením platnosti krátkodobého pobytu (víza). Dne 24.4.1997 byl stěžovatel po návratu do uprchlického tábora opět zajištěn jako cizinec bez cestovního dokladu a s nepovoleným pobytem na území ČR. Během řízení o zjištění totožnosti a vyhoštění stěžovatel nepředložil doklady k žádosti o prodloužení doby povoleného krátkodobého pobytu dle § 5 zákona č. 123/1992 Sb. Po uplynutí zákonem stanovené lhůty 30 dnů (§ 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb.) byl stěžovatel propuštěn z policejní cely a byl mu udělen zákaz pobytu na území ČR do 23.5.2000, který však byl k odvolání stěžovatele ve správním řízení zrušen. Pokud jde o projednání stěžovatelovy správní žaloby proti rozhodnutí ministra vnitra, čj. U-700/AŘ-95, ze dne 27.9.1996, v řízení před Vrchním soudem v Praze, bylo toto řízení usnesením vrchního soudu, sp. zn. 7 A 532/96, ze dne 27.5.1997, zastaveno z důvodu opožděnosti podání.

Po seznámení se s obsahem stěžovatelova podání a připojených spisů policejního orgánu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, kterým se s odkazem na neoprávněná zadržení stěžovatele ve dnech 16. - 20.12.1996 a 23. 4. - 23.5.1997, jež podle něj odporují čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, zakazuje Policii ČR v tomto bezdůvodném zadržování pokračovat. Podle připojené spisové dokumentace policejního orgánu byl stěžovatel v obou případech zajištěn na základě ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, v platném znění, podle něhož může být zajištěna osoba, o níž se lze odůvodněně domnívat, že neoprávněně vstoupila nebo neoprávněně pobývá na území ČR, a řízení o vyhoštění této osoby nemohlo být zahájeno, protože nemohla být zjištěna její totožnost. Stěžovatel se v době, kdy došlo k jeho zajištění Policií ČR, zdržoval na území ČR neoprávněně bez povolení k pobytu po skončení platnosti krátkodobého víza, neměl u sebe v obou případech jeho zajištění cestovní doklad a policejní orgán prováděl v průběhu jeho zajištění ověřování jeho totožnosti. Stěžovatel v souvislosti s jeho zadržením namítá dotčení ústavně zaručeného základního práva obsaženého v čl. 5 odst. l písm. f) Úmluvy s poukazem na skutečnost, že neprobíhalo řízení o vyhoštění. Úmluva v čl. 5 výslovně určuje podmínky, za kterých se zbavení svobody pokládá za legální. Mezi těmito podmínkami v odst. l pod písm. b) připouští zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem. K této povinnosti náleží i povinnosti obsažené v zákoně č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, který zejména stanoví (§ 2 odst. l tohoto zákona), že cizinec smí vstoupit na území České republiky, pobývat na něm a vycestovat z něho jen s platným cestovním dokladem opatřeným vízem. K této povinnosti je vztaženo i ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona o Policii ČR, na jehož základě byl stěžovatel zajištěn. V úředním záznamu oddělení kontroly pobytu a eskort Policie ČR ze dne 23.5.1997, tj. v den ukončení stěžovatelova zajištění, se v této souvislosti uvádí, že totožnost stěžovatele nebyla v zákonné lhůtě (tj. dle § 15 odst. 3 zákona č. 283/1991 Sb.) v A. ověřena, a vyhoštění proto nemůže být realizováno, jelikož stěžovatel nevlastní cestovní doklad. Stěžovateli byl proto uvedeným policejním orgánem téhož dne vysloven zákaz pobytu na území České republiky do 23.5.2000 a určena mu lhůta k vycestování z ČR do 23.6.1997. K odvolání stěžovatele byl pak dne 30.6.1997 tento zákaz pobytu na území České republiky v rámci autoremedury zrušen s ohledem na stěžovatelovo probíhající řízení před vrchním soudem.

Meritum ústavní stížnosti spočívá v návrhu stěžovatele, aby Ústavnísoud po posouzení ústavní stížnosti zakázal Policii ČR pokračovat v případech bezdůvodného předchozího zadržování stěžovatele a omezování jeho osobní svobody. K tomuto návrhovému petitu lze obecně konstatovat, že smyslem a funkcí řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, ke kterému již došlo, přičemž stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pokud se stěžovatel ve svém návrhu domáhá zákazu pokračování v zásazích do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak má na mysli pouze další možné budoucí zásahy obdobného druhu. V rámci svých zákonem založených kompetencí může Ústavní soud v případech, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, a jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí zakázat tomuto orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval (§ 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.), nebo může příp. vydat předběžné opatření za podmínek stanovených v ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., spočívající v uložení orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval. Nemůže však vydat pro futuro obecně vyjádřený zákaz zásahů do ústavně zaručených základních práv a svobod analogických určitým konkrétně označeným případům a určený konkrétnímu orgánu veřejné moci, neboť by šlo o nepřípustný zásah do činnosti orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu.

S ohledem na shora učiněná zjištění Ústavnísoud neshledal stěžovatelem namítané dotčení jeho základních práv obsažených v čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy a konstatoval, že návrh stěžovatele na vydání zákazu budoucích zásahů do jeho základních práv nemá oporu v zákonných oprávněních Ústavního soudu. Z uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 1998