IV. ÚS 1989/07 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2008

IV.ÚS 1989/07 ze dne 11. 3. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele F. J., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o ústavní stížnosti proti výrokům I. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2006 č. j. 10 Cm 99/2002-50 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2007 č. j. 2 Cmo 192/2006-77, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2007 doručen elektronickou poštou učiněný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný písemným vyhotovením návrhu, které Ústavní soud obdržel dne 3. 8. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v právní věci Mgr. Petra Mikety, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s., v postavení žalobce proti stěžovateli v postavení žalovaného, o 367.074 Kč s příslušenstvím, pod výrokem I. stanovil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 367.074 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, pod výrokem IV. uložil stěžovateli povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku 14.161 Kč. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadaným rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 k odvolání stěžovatele a Mgr. Petra Mikety, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s., pod výrokem I. potvrdil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu v jeho výroku I. ohledně částky 353.571 Kč s tam vymezenými úroky z prodlení a v jeho výroku III., pod výrokem II. změnil odvoláním napadený rozsudek krajského soudu v jeho výroku IV. tak, že určil stěžovateli povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku částku 14.680 Kč, pod výrokem III. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 46.674 Kč.

2. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla zasažena jeho ústavně zaručená práva, právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu, zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy v napadaných rozhodnutích rovněž nerespektovaly zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 37 odst. 3 Listiny a porušily ustanovení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 Listiny.

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel přednesl výhrady stran procesu dokazování, jmenovitě hodnocení důkazů, jak k tomuto přistoupily obecné soudy. Důkazy, které byly v předmětné právní věci obstarány, především zpráva o přenosu faxu obsahující údaje o datu a čase přenosu, počtu faxovaných stránek a výsledku přenosu, jež dokládá řádné odeslání faxu stěžovatelem a jeho přijetí obchodní společností BOHEMIA T.T.W., a.s., dle přesvědčení stěžovatele jednoznačně prokazují, že zápočet ze strany stěžovatele vůči obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., byl proveden. Pokud tedy obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel zápočet ze dne

22. 2. 2001 obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., do dne prohlášení konkursu neoznámil, stalo se tak na podkladě zjevně vadného hodnocení důkazů obecnými soudy. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.

4. Stěžovatel se dále nebyl s to ztotožnit s výroky napadaných rozsudků obecných soudů, jimiž byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení Mgr. Petra Mikety, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s. (dále jen "vedlejší účastník"), resp. k úhradě soudního poplatku. Nechal-li se vedlejší účastník, advokát, jenž je odborně způsobilý k poskytování právních služeb, v odvolacím řízení zastupovat jiným advokátem, není možno příslušné náklady na právní zastoupení vedlejšího účastníka považovat za náklady účelně vynaložené. Přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníku vůči stěžovateli tedy nebylo namístě. Výroky napadaných rozhodnutí obecných soudů o soudním poplatku stěžovatel vnímal jako diskriminující, neboť vedlejší účastník, narozdíl od stěžovatele, povinnosti uhradit část soudního poplatku s ohledem na § 11 odst. 2 písm. r) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni 30. 4. 2007 (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), nepodléhá. Vrchní soud nadto výrokem II. napadaného rozsudku k odvolání stěžovatele změnil výrok IV. napadaného rozsudku krajského soudu ve stěžovatelův neprospěch, přičemž současně tento výrok napadaného rozsudku vrchního soudu vykazuje rozpor s výrokem napadaného rozsudku krajského soudu ve věci samé.

5. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Cm 99/2002. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud poté vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 20. 1. 2006. Vrchní soud v rámci svého vyjádření taktéž učinil odkaz na odůvodnění jím vydaného napadaného rozhodnutí, k čemuž doplnil, že přiznání nákladů řízení představujících náklady právního zastoupení úspěšnému žalobci zastoupenému advokátem je v souladu s právními předpisy a je rovněž v souladu s konstantní judikaturou soudů ve vztahu k otázce zastoupení správce konkursní podstaty, který je advokátem, v řízení dalším advokátem. Vrchní soud dále poznamenal, že změna výroku IV. napadaného rozsudku krajského soudu odvolacím soudem byla vyvolána nesprávností určení částky soudního poplatku soudem prvního stupně. Vrchní soud tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Mgr. Petr Miketa, správce konkursní podstaty BOHEMIA T.T.W., a. s., v řízení o ústavní stížnosti vystupující v postavení vedlejšího účastníka, svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti stěžovatele nevyužil.

7. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla stěžovateli zasílána na vědomí.

II.

8. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska namítaných porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. K námitkám stěžovatele stran procesu dokazování před obecnými soudy považuje Ústavní soud za nutné předeslat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Tento extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal a ústavní stížnost stěžovatele tak nelze vnímat než jako pouhý projev jeho nesouhlasu s rozhodnutími krajského a vrchního soudu, když z ní nevyplývá nic, co by posuzovanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.

10. Má-li stěžovatel za to, že obecné soudy vadně hodnotily obstarané důkazy, čehož důsledkem nesprávně uzavřely, že stěžovatel zápočet ze dne 22. 2. 2001 obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., do dne prohlášení konkursu neoznámil, Ústavní soud k tomuto nemůže nepřipojit, že je úkolem právě obecných soudů, aby hodnotily důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pak pečlivě přihlížely ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Obecné soudy tak v právní záležitosti stěžovatele při šetření této zásady učinily a dospěly k právním závěrům, na nichž Ústavní soud nehodlá ničeho měnit. Ve svých rozhodnutích krajský a vrchní soud podrobily svému zkoumání otázku oznámení tvrzeného jednostranného zápočtu stěžovatelem obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s. V rozsudku ze dne 20. 1. 2006 krajský soud vyjmenoval důkazy a vyložil důvody, na jejichž podkladě usoudil, že stěžovatel v řízení neprokázal, že by do dne prohlášení konkursu oznámil obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., zápočet ze dne 22. 2. 2001 (str. 8-10 napadaného rozsudku krajského soudu), přičemž v rámci tohoto krajský soud věnoval patřičnou pozornost také stěžovatelem akcentovanému důkazu zprávou o přenosu faxu (str. 9 napadaného rozsudku krajského soudu). S ohledem na takto naznačené skutkové zjištění, tedy na absenci doručení stěžovatelova projevu vůle směřujícího k započtení obchodní společnosti BOHEMIA T.T.W., a. s., do dne prohlášení konkursu, krajský soud konstatoval, že pohledávky vedlejšího účastníka, jež se váží k fakturám č. 52010168, 52010187 a 52010211, započtením nezanikly (str. 10 napadaného rozsudku krajského soudu). K odvolání stěžovatele se pak vrchní soud v napadaném rozsudku vypořádal se stěžovatelovými odvolacími námitkami, kde mimo jiné prohlásil, že: "Na základě posouzení všech těchto důkazů v jejich vzájemné souvislosti [...] vyplynul odvolacímu soudu jednoznačný závěr, že žalovaným tvrzený jednostranný zápočet ze dne 22. 2. 2001 nebyl proveden, nebo případně, byl-li proveden, nebyl doručen druhé straně právního vztahu, tj. tehdy úpadci." (č.l. 82-83). Na takto předestřeném postupu obecných soudů, kdy hodnocení důkazů těmito nenese byť jen náznak vady způsobující neoprávněný zásah do práv stěžovatele garantovaných mu Listinou, neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního.

11. K výhradě naznačené v odstavci 4. tohoto rozhodnutí, dle které přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi vůči stěžovateli nebylo namístě, Ústavní soud stěžovatele upozorňuje, že čl. 37 odst. 2 Listiny zakotvuje právo každého, nevyjímaje osoby s právnickým vzděláním vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, kdy toto právo je na úrovni zákona realizováno mimo jiné v ustanoveních § 24, § 25, § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), resp. že čl. 37 odst. 3 Listiny garantuje rovnost všech účastníků před zákonem. Ústavně zaručené právo na právní pomoc zahrnuje, s výjimkou řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení, právo účastníka zvolit si, zda se nechá v řízení zastoupit, případně též kým. Právní zastoupení je tak zásadně ponecháno zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Příslušné procesní předpisy, jmenovitě § 142 občanského soudního řádu, pak rovněž stanoví, že náklady řízení budou úspěšnému účastníku řízení nahrazeny. Stěžovatel svou argumentaci odvíjí od sousloví "účelně vynaložené" náklady, které je ovšem nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů nesouvisejících s řízením, před hrazením nákladů nadbytečných či nadměrných. S ohledem na ústavně zaručené právo na právní pomoc nelze prostřednictvím sousloví "účelně vynaložené" vymezovat kategorii subjektů, které by tak z hlediska právního zastoupení měly odlišné postavení, a tak jim fakticky upírat jejich právo a vůči ostatním je diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat nepřiznáním části nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám.

12. Za důvodnou Ústavní soud nepovažuje ani výtku stěžovatele, že výroky napadaných rozhodnutí obecných soudů o soudním poplatku stěžovatele diskriminují. Obecné soudy zcela správně zavázaly k zaplacení soudního poplatku za řízení v prvním stupni pouze stěžovatele, a to s ohledem na ustanovení § 2 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. r) zákona o soudních poplatcích. Postupem podle práva, podle výše citovaných zákonných ustanovení, jejichž ústavnost stěžovatel nikterak nezpochybňuje, nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Pokud stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vrchní soud výrokem II. napadaného rozsudku k odvolání stěžovatele změnil výrok IV. napadaného rozsudku krajského soudu ve stěžovatelův neprospěch, Ústavní soud k tomuto připojuje, že v důsledku odvolání stěžovatele, jež směřovalo rovněž vůči výroku IV. napadaného rozsudku krajského soudu (č.l. 52), předmětný výrok napadaného rozsudku soudu prvního stupně nenabyl právní moci. Proto bylo na odvolacím soudu, aby přezkoumal správnost i tohoto výroku, přičemž zásada zákazu reformace in peius, která je obecně platná v trestním řízení soudním, v daném případě z procesní normy nevyplývá. Vrchní soud pak provedl bezvadnou kalkulaci výše soudního poplatku za řízení v prvním stupni, k jehož zaplacení je stěžovatel povinován (č.l. 84), a napravil tak pochybení ve výpočtu, jehož se dopustil krajský soud, který uložil stěžovateli uhradit 49% celkového soudního poplatku z původně žalované částky, ač úspěch vedlejšího účastníka, který vysoudil 367.074 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení, odpovídal 51% původně žalované částky (zejm. str. 11 napadaného rozsudku krajského soudu). Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že nezjistil rozpornost výroku II. napadaného rozsudku vrchního soudu s výrokem napadaného rozsudku krajského soudu ve věci samé, což ostatně plyne již z v předchozím konstatovaného.

13. Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

14. Součást výroku I. napadaného rozsudku vrchního soudu tvořila taktéž část potvrzující napadaný rozsudek krajského soudu v jeho výroku III. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě touto částí výroku I. napadaného rozsudku vrchního soudu, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle ustanovení

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

15. Ve vztahu k části výroku I. napadaného rozsudku krajského soudu ohledně částky 13.503 Kč s 8% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12. 5. 2001 do zaplacení nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť proti takto vymezené části výroku I. napadaného rozsudku krajského soudu stěžovatel nepodal odvolání (č.l. 52). Z tohoto důvodu tak Ústavní soud, při uvážení ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost v této části odmítl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu