IV. ÚS 1987/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

IV.ÚS 1987/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Nové Sedlo, Žatec, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuďouskem, advokátem se sídlem Louny, Osvoboditelů 2649, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 5 To 169/2015-878 a usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 3. 2015 č. j. 4 T 69/2013-851, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu v Chomutově, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. října 2013 č. j. 4 T 2013-594, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2014 č. j. 5 To 29/2014-704. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Chomutově. V doplnění ústavní stížnosti, které nebylo opatřeno podpisem advokáta, pak opět stěžovatel navrhuje výslech některých svědků.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy v řízení o povolení obnovy neprovedly výslech dvou ze svědků, jejichž vyslechnutí navrhoval, přičemž tento svůj postup neodůvodnily. Stěžovatel dále poukazuje na obsah výpovědí dalších svědků, z nichž podle jeho názoru jasně vyplývá, že jde o důkazy, které by ve spojení s důkazy provedenými v původním řízení mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o jeho vině. Ve způsobu, jakým trestní soudy hodnotily tyto důkazy, spatřuje stěžovatel porušení zásady nestrannosti soudu a zásady in dubio pro reo.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).

V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.

Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že v řízení nebylo vyhověno jeho návrhům na výslech některých svědků, musí Ústavní soud připomenout, že především nalézacímu soudu přísluší rozhodovat, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého (řádného) procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně, dostatečně a srozumitelně odůvodněny (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 219/03 či IV. ÚS 570/03).

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je jasně patrné, že trestní soudy vyhověly většině důkazních návrhů stěžovatele a vyslechnuto bylo celkem třináct svědků, přičemž k věci samé se mohli vyjádřit maximálně tři z nich. Trestní soudy velmi pečlivě a detailně vyhodnotily provedené svědecké výpovědi a následně zcela dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, proč považují rozsah provedeného dokazování za dostatečný, proč považují obsahy svědeckých výpovědí za nevěrohodné a proč tyto důkazy nejsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, jak to vyžaduje ustanovení § 278 trestního řádu.

Lze tedy jednoznačně konstatovat, že z hlediska rozsahu provedeného dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo v postupu trestních soudů k žádným podstatným vadám, které by měly za důsledek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu