IV. ÚS 1954/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2010

IV.ÚS 1954/10 ze dne 3. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., právně zastoupeného JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou, se sídlem Spojovací 852, 541 01 Trutnov, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 1 T 10/2002-1351 ze dne 5. 2. 2010 a dvěma usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 30/2010 a 8 To 31/2010, obě ze dne 15. 4. 2010, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se včas zaslanou a po formální stránce zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odpovídající ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Dle jeho názoru mělo být zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na rovnost stran zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že obecné soudy dostatečně nezohlednily skutečnosti plynoucí z videozáznamu z ohledání místa činu ze dne 15. 3. 2002, který byl kvůli přehrání jiným záznamem a jeho pozdější „datové rekonstrukci“ k dispozici až po skončení trestního řízení. Tento záznam má osvědčovat, že v místnosti, ze které byl poškozený balkónovými dveřmi posléze vyhozen, byl jinak uspořádaný nábytek, než jak tomu bylo v případě vyšetřovacího pokusu prováděného v rámci řízení před soudem, a z důvodu jiných prostorových dispozic nemohlo být s tělem poškozeného manipulováno 2 osobami, jak je v odsuzujícím rozsudku popsáno. Soud měl o návrhu stěžovatele na doplnění dokazování spočívajícím ve vyhotovení dodatku ke znaleckému posudku z oboru forenzní biomechaniky resp. o výslechu znalce rozhodnout až po vyhlášení rozhodnutí o obnově řízení v rámci poučení o opravném prostředku a tím zkrátil stěžovatele na možnostech objahoby a fair procesu.

II.

2. Ústavní soud maje k dispozici kopie napadených rozhodnutí, jakož i souladný, podrobný popis rozhodných skutečností v ústavní stížnosti, nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní spis. Z uvedených pramenů se shodně podává následující: Dne 15. 3. 2002 byl pořízen videozáznam, jakož i fotodokumentace z ohledání místa činu. Dne 30. 5. 2002 byl pořízen videozáznam z rekonstrukce provedené se spoluodsouzeným J. Š. Dne 2. 12. 2003 byl proveden videozáznam z vyšetřovacího pokusu realizovaného Městským soudem v Praze. Ze zrekonstruovaného videozáznamu z 15. 3. 2002 (tedy nově vyšedší skutečností dle ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř.) plyne, že je ve shodě s fotodokumentací pořízené téhož dne, jakož i videozáznamem z rekonstrukce provedené se spoluodsouzeným J. Š. V řízení před soudem byly k prostorovému uspořádání jako důkaz proveden protokol o ohledání místa činu (včetně fotodokumentace) a videozáznamy z rekonstrukce provedené se spoluodsouzeným J. Š., jakož i z vyšetřovacího pokusu prováděného před senátem Městského soudu v Praze. Při vyšetřovacím pokusu prováděném před senátem Městského soudu v Praze již nebyla v prostoru balkonových dveří sedací souprava, nýbrž jen židle, která však vymezovala prostor zastavěný nábytkem.

III.

3. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti vyslovil, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení přihlížet (srov. sp. zn. IV. ÚS 792/02, N 31/32 SbNU 281; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417; aj.)

5. Jestliže stěžovatel ve svém návrhu opakuje výtky a námitky již uplatněné před obecnými soudy tak, jak je shora vymezeno, pak Ústavní soud konstatuje, že se s nimi jak Městský soud v Praze, tak Vrchní soud v Praze vypořádaly způsobem, jenž ani nelze označit jinak než jako ústavně konformní. Obecné soudy se pečlivě a detailně zabývaly vznesenými argumenty, jeden po druhém vyvrátily a odůvodněně seznaly, že není dán podklad, pro který by měla být obnova řízení povolena. Tam, kde soud prvého stupně pochybil, bylo Vrchním soudem přistoupeno k nápravě, přičemž se nejednalo o pochybení, které by ve svém důsledku stěžovateli způsobilo takovou újmu na procesních právech, jež by dosahovala intenzity porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod.

6. Soudním znalcem vypracovaný posudek mohl vycházet i jen z údajů (např. fotodokumentace) založených ve spise v době, kdy nebyl k dispozici zmiňovaný videozáznam, a stěžovatel a jeho právní zástupce se s nimi mohli během trestního řízení seznámit a uplatňovat příslušné procesní návrhy. Existence rozporu mezi druhem nábytku v době vyšetřovacího pokusu prováděného před senátem Městského soudu v Praze nemůže mít v tomto případě vliv na výchozí skutečnosti pojaté do znaleckého posudku, ani na závěr o vině a trestu odsouzeného (stěžovatele). Výslech znalce, resp. požadavek na vypracování dodatku ke znaleckému posudku se v tomto světle jeví jako nadbytečný aiv tomto bodě se úvahy Ústavního soudu shodují s odůvodněním soudů obecných.

IV.

7. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly ústavně konformně a rozhodly předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.

8. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010

Michaela Židlická v. r.

předsedkyně senátu