IV. ÚS 1952/16 #1Usnesení ÚS ze dne 30.11.2016

IV.ÚS 1952/16 ze dne 30. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jaromíry Štruplové, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Švecem, advokátem, se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2016 č. j. 32 Co 520/2015-324, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Okresního soudu v Mělníku a 2) Ladislava Velechovského, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 17. června 2016 obdržel Ústavní soud návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Jaromíra Štruplová (dále jako "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s článkem 2 odst. 2 Listiny a článkem 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i do práva na ochranu majetku garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny a práva na legitimní očekávání ochrany majetku podle článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že u Okresního soudu v Mělníku probíhal pod sp. zn. 12 C 26/2014 občanskoprávní spor mezi stěžovatelkou (žalobkyní) a vedlejším účastníkem (žalovaným) o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 37.650 Kč, spočívajícího v užívání nemovitostí (pozemků) - jichž je stěžovatelka podílovou spoluvlastnicí ve výši jedné ideální poloviny - vedlejším účastníkem v období od 25. září 2011 do 25. září 2013, a to bez právního důvodu.

Rozsudkem ze dne 31. srpna 2015 č. j. 12 C 26/2014-271, Okresní soud v Mělníku (dále též "soud prvního stupně") uložil žalovanému uhradit žalobkyni 30.535 Kč, žalobu co do 7.115 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným a o náhradě nákladů řízení státu.

Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný užíval pozemky bez souhlasu jedné ze spoluvlastnic (stěžovatelky) a neplatil úhrady za takové užívání. Tím žalovanému vznikl majetkový prospěch, který je povinen vydat. Není-li vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil, možné, musí být poskytnuta peněžitá náhrada podle ustanovení § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen "obč. zák.") jako ekonomická protihodnota toho, co nemůže být vydáno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009 sp. zn. 30 Cdo 4894/2007). Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni náleží od žalovaného bezdůvodné obohacení ve výši 1/2 obvyklého nájemného stanoveného na základě znaleckého posudku, tj. 30.535 Kč.

K odvolání žalobkyně i žalovaného Krajský soud v Praze (dále též "odvolací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 30.535 Kč zamítl, odvolání žalovaného proti zamítavému výroku soudu prvního stupně odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným a o náhradě nákladů řízení státu.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci není žalovaný pasivně věcně legitimován, neboť užívání pozemků žalovaným nelze kvalifikovat jako prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) s ohledem na souhlas druhé spoluvlastnice (manželky žalovaného a sestry žalobkyně) s užíváním pozemků žalovaným. K tomu odkázal na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2010 sp. zn. 28 Cdo 1986/2010 a ze dne 27. března 2008 sp. zn. 33 Odo 103/2006. Z prvního z citovaných rozhodnutí se přitom podává, že "umožní-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není spoluvlastník, který nedal k užívání společné věci souhlas, oprávněn požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví vzniklo. ‚Opomenutý' spoluvlastník je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl "nadužíval" tím, že umožnil jeho užívání třetí osobě." S odkazem na právní závěr Nejvyššího soudu odvolací soud žalobu směřující proti žalovanému - ve zbývajícím rozsahu - zamítl.

III.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud posoudil otázku pasivní věcné legitimace žalovaného v projednávané věci. Stěžovatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že ačkoliv pozemky "fakticky užíval" žalovaný, tím, kdo se na úkor stěžovatelky obohatil, měla být její sestra (druhá spoluvlastnice), která "nadužila" svého spoluvlastnického podílu na úkor stěžovatelky, neboť žalovanému udělila souhlas s užíváním pozemků v rozsahu, který převyšoval její spoluvlastnický podíl.

Stěžovatelka označuje takový právní závěr za nesprávný a vyslovuje přesvědčení, že případný souhlas druhé spoluvlastnice, byl-li vůbec udělen, nemá za daného skutkového stavu žádnou relevanci. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje i v tom, že odvolací soud vyložil skutkový stav tak, že konstatoval "nadužívání" spoluvlastnického podílu druhou spoluvlastnicí. Stěžovatelka s takovým výkladem odvolacího soudu nesouhlasí a tvrdí, že jediným, kdo užíval pozemky, byl žalovaný, který je vlastníkem budov na těchto pozemcích postavených.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V minulosti Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 či ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 346/06, jež jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz/). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

Z hlediska ústavněprávně garantovaných základní práv Ústavní soud při svém přezkumu neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu vybočovalo z mezí ústavněprávně konformní interpretace a aplikace norem podústavního práva. Stejně tak v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat prvky svévole.

V napadeném rozhodnutí odvolací soud náležitým způsobem odůvodnil své právní posouzení věci a vysvětlil, z jakého důvodu považoval závěr soudu prvního stupně za nesprávný. Svoji argumentaci opřel o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky, který se posouzením věcné legitimace (aktivní i pasivní) k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy jeden ze spoluvlastníků umožnil třetí osobě užívat společnou věc nad rozsah jeho spoluvlastnického podílu, opakovaně zabýval (srov. shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V projednávané věci přitom bylo v tomto směru rozhodné, že druhá spoluvlastnice poskytla žalovanému souhlas s užíváním společných věcí (pozemků), v rozsahu převyšujícím její spoluvlastnický podíl, aniž by pro takové hospodaření se společnými věcmi získala souhlas stěžovatelky (§ 139 odst. 2 obč. zák.). Právě v tom je třeba spatřovat užívání společných věcí druhou spoluvlastnicí nad rozsah jejího spoluvlastnického podílu, a tedy na úkor stěžovatelky.

Na tomto místě lze odkázat na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05, v němž se Ústavní soud zabýval obdobnou situací, kdy menšinová spoluvlastnice uzavřela bez souhlasu většinové spoluvlastnice nájemní smlouvu s třetí osobou, díky čemuž třetí osoba užívala společnou věc, čímž byla z jejího užívání vyloučena spoluvlastnice většinová. V této věci Ústavní soud - mimo jiné - formuloval a odůvodnil závěr, že "v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá (bezdůvodné) obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který takto věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu užívá, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout druhému spoluvlastníku peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno."

Vystavěl-li odvolací soud své právní posouzení na shora uvedené argumentaci, je třeba shrnout, že Ústavní soud považuje takové odůvodnění za ústavněprávně konformní a srozumitelné, pročež úvahy odvolacího soudu neshledal jako nepřiměřené, natož extrémní.

Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, jež by mělo svůj původ v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu Ústavního soudu