IV. ÚS 1939/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.12.2011

IV.ÚS 1939/11 ze dne 5. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky ADRIA GOLD, s. r. o., se sídlem U Dvora 210, Nivnice, zastoupené Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4, o ústavní stížnosti proti výrokům II. a III. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 180 EC 255/2010-44 ze dne 29. 4. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 4. 7. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroků II. a III. rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") č. j. 180 EC 255/2010-44 ze dne 29. 4. 2011, kterými bylo dle jejího názoru porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu okresního soudu sp. zn. 180 EC 255/2010, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 23. 3. 2010 u okresního soudu žalobu proti K. K. (dále jen "vedlejší účastnice") o zaplacení částky 8.324,- Kč s příslušenstvím. Usnesením okresního soudu č. j. 180 EC 255/2010-12 ze dne 30. 6. 2010 bylo řízení co do částky 2.510,- Kč zastaveno. Následně pak okresní soud rozsudkem č. j. 180 EC 255/2010-44 ze dne 29. 4. 2011 řízení zastavil i ve vztahu k příslušenství, odpovídajícímu jistině 2.510,- Kč (výrok I. rozsudku). Ohledně zbývající částky ve výši 5.814,- Kč s příslušenstvím okresní soud žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Proti výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, přičemž porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala v tom, že okresní soud rozhodl v její věci svévolně, resp. že nerespektoval relevantní ustanovení občanského práva procesního. Stěžovatelka v prvé řadě namítala, že okresní soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, když neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil, a dále, že jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a v žádné možné interpretaci z nich nevyplývaly (nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 1481/08). Okresní soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že závazek vedlejší účastnice vyplývající z faktury č. P 087221 ze dne 26. 8. 2008 zanikl splněním, a to úhradou v hotovosti v den vystavení uvedené faktury. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však nikterak nevyplývá, na základě jakých skutečností a provedených důkazů k tomuto závěru okresní soud dospěl. Vedlejší účastnice byla v řízení před okresním soudem nekontaktní a nečinná, soud proto při zjišťování skutkového stavu vycházel výlučně z důkazů předložených stěžovatelkou; z žádného z nich však nebylo možno dovodit, že by došlo k úhradě žalované částky v hotovosti, naopak z faktury předložené stěžovatelkou plynulo, že k úhradě mělo dojít převodem z bankovního účtu. Pokud měl okresní soud odlišný právní názor než stěžovatelka, měl ji v souladu s § 5 ve spojení s § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, poučit a vyzvat k doplnění žalobních tvrzení a k předložení dalších důkazů, jak judikoval Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích sp. zn. Rc 35/99 a sp. zn. 26 Cdo 732/98. Opačný postup je třeba hodnotit jako rozporný se zásadou předvídatelnosti práva (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1744/10) a nesoucí znaky libovůle (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/98). Konečné rozhodnutí soudu tak bylo kromě jiného pro stěžovatelku překvapivé, neboť nebyla vyzvána k předložení důkazů, které by vyvrátily pochybnosti soudu o tvrzených skutečnostech a ani nebyla poučena o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výrok II. a III. rozsudku okresního soudu č. j. 180 EC 255/2010-44 ze dne 29. 4. 2011 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V nyní projednávané věci však Ústavní soud žádné důvody, pro něž by stěžovatelce v důsledku vydání napadeného rozhodnutí měla vzniknout zvláště závažná újma na jejích právech, neshledal. Z hlediska stěžovatelky se jednalo o běžný spor vzniklý v souvislosti s její podnikatelskou činností, přičemž jediným důsledkem napadeného rozhodnutí bylo umenšení, resp. nenavýšení jejího majetku, a to o částku, kterou Ústavní soud ustáleně označuje, z hlediska možného dotčení ústavně zaručených práv, za nevýznamnou.

Nadto se s námitkami stěžovatelky nebylo možno ztotožnit ani v rovině věcné. Především vedlejší účastnice nebyla v řízení nečinná, jak tvrdila stěžovatelka, nýbrž se k věci vyjádřila přípisem ze dne 28. 8. 2010, ve kterém uvedla, že předmětnou částku zaplatila hotově, a současně přiložila fakturu, z níž, na rozdíl od faktury předložené stěžovatelkou, vyplývalo, že úhrada měla být provedena v hotovosti v den vystavení faktury. Stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, bylo podání vedlejší účastnice doručeno dne 29. 3. 2011 (doručenka na č. l. 38), měla tedy možnost se s tvrzením a s důkazy předloženými vedlejší účastnicí seznámit a právně relevantně na ně reagovat, což neučinila. Stěžovatelka se kromě toho nezúčastnila ani ústního jednání konaného dne 29. 4. 2011, na němž vedlejší účastnice svá tvrzení zopakovala. Je pravdou, že odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu bylo poměrně stručné, nicméně z hlediska ústavněprávního obstojí, a to již vzhledem k tomu, že sama stěžovatelka na procesní obranu vedlejší účastnice nijak nereagovala a ničeho v tomto směru nenamítala.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu