IV. ÚS 1936/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.10.2014

IV.ÚS 1936/14 ze dne 15. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 1240/2013-75, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. 13 Co 360/2012-50 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 3. 2012 č. j. 25 C 27/2012-29, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti navrhla stěžovatelka zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze v části, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 co do částky 1 417 000,- Kč, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka též požádala o náhradu nákladů řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 1 429 000,- Kč s příslušenstvím (jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 12 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení; ve zbytku rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem provádění dokazování obsahem spisu sp. zn. 12 C 167/2008 Okresního soudu v Nymburce před soudem prvního a druhého stupně. Polemizuje s posouzením otázky významu předmětu řízení pro stěžovatelku z pohledu odvolacího soudu (v posuzované věci se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti bytovému družstvu vydat písemné rozhodnutí o přidělení družstevního bytu do užívání stěžovatelky, eventuálně uložení mu povinnosti vydat písemné osvědčení o přidělení družstevního bytu do užívání).

Namítá, že soudy ve svých úvahách o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nepřihlédly ke skutečnosti, že řízení nelze považovat za složité. Podle stěžovatelky soudy ignorovaly skutečnost, že stěžovatelka využila ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v předmětném řízení. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že přispěla k průtahům v řízení podáním odvolání proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby v tomto řízení. Stěžovatelka dále uvádí, že nesprávný úřední postup a uložení kárného opatření soudkyni soudu prvního stupně v předmětném řízení měl být zohledněn zvýšením základní částky zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. Podle stěžovatelky odvolací soud nesprávně stanovil datum počátku prodlení žalované rozhodné pro přiznání úroků. Namítá, že odvolací soud nevyložil, proč v přezkoumávané věci není důvod zvažovat i preventivní funkci zadostiučinění.

Obsah ústavní stížností napadených usnesení, jakož i průběh řízení ve věci netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak i procesní stránka jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Podstatou ústavní stížnosti je pouze opětovná polemika stěžovatelky s aplikací zákona č. 82/1998 Sb. na její případ. Stěžovatelka jak po formální, tak i obsahové stránce jen opakuje námitky a argumenty, které již předestřela ve svém dovolání, a k nimž se již dostatečně podrobně vyjádřil Nejvyšší soud. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci dovolacího soudu, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Ústavní soud považuje argumentaci civilních soudů za logickou, jasnou, přesvědčivou a z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost v řízení u příslušných soudů uplatnit všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

S ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti se Ústavní soud nemohl zabývat stěžovatelčiným návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu