IV. ÚS 1889/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

IV.ÚS 1889/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Daniela Němce, zastoupeného Mgr. Petrou Thiel, advokátkou se sídlem Brno, Jundrovská 14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2015 sp. zn. 20 Co 615/2014 a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Víta Novozámského, Exekutorský úřad Brno-město ze dne 3. 9. 2014 č. j. 056 EX 2782/09-207, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení krajského soudu a rozhodnutí soudního exekutora.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se svým podáním ze dne 1. 7. 2014 opětovně domáhal odložení provedení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2009 č. j. 74 Nc 729/2009-12, neboť bylo zahájeno řízení o určení vlastnického práva k vyklizené nemovitosti. Soudní exekutor návrh stěžovatele na odklad exekuce sám usnesením ze dne 3. 9. 2014 č. j. 056 EX 2782/09-207 zamítl. Krajský soud k odvolání stěžovatele, jímž se domáhal, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudního exekutora zrušil a rozhodl o odkladu exekuce, rozhodl, že usnesení soudního exekutora se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Stěžovatel s postupem soudu nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že soud měl o jeho návrhu na odklad výkonu rozhodnutí sám rozhodnout. Striktní dodržování postupu podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen "exekuční řád"), na který odkazuje ve svém usnesení Krajský soud v Brně, v daném případě nezaručuje dostatečnou ochranou jeho práv. Vrácení věci exekutorovi k dalšímu řízení není pro stěžovatele garancí, že ve věci nebudou opětovně porušována jeho ústavně zaručená práva.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti je jednak nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím soudního exekutora, který nevyhověl jeho návrhu na odklad exekuce, a jednak požadavek, aby soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora sám meritorně rozhodl, a to bez ohledu na právní úpravu procesního postupu stanovenou v exekučním řádu. Na svém návrhu trvá, přestože byl krajským soudem i advokátkou o procesním postupu při rozhodování o odkladu exekuce poučen.

Za situace, kdy soudní exekutor nejednal v souladu s ustanovením § 54 odst. 7 exekučního řádu a nepostoupil návrh na odklad vykonatelnosti, jemuž nevyhověl, k rozhodnutí exekučnímu soudu, nelze závěru odvolacího soudu, že mu nepříslušelo rozhodovat o návrhu povinného meritorně z ústavního hlediska nic vytknout. Závěry soudu jsou srozumitelně a logicky odůvodněny v souladu s právní úpravou postupu při rozhodování o odkladu exekuce [srov. ustanovení § 54 odst. 7 exekučního řádu a dále ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu].

Jak je zřejmé, v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Porušení práva na spravedlivý (řádný) proces nelze dovozovat ze skutečnosti, že soud nevyhověl návrhu stěžovatele, aby v jeho věci procesně postupoval způsobem, který zákon neumožňuje.

Pokud stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá i důvody, pro které by mělo být jeho návrhu na odklad výkonu rozhodnutí vyhověno, Ústavní soud připomíná, že ve věci dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Přitom jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je i princip subsidiarity, z něhož plyne, že ústavní stížnost je obecně přípustná jen pokud stěžovatel nemá k dispozici jiné procení prostředky nápravy, a to ani v jiném právním řízení.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu