IV. ÚS 1865/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.06.2018

IV.ÚS 1865/18 ze dne 27. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti EDHESSA, s. r. o., se sídlem v Ivančicích, Biskoupky 33, zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, č. j. 20 Cdo 5317/2017-441, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2017, č. j. 26 Co 324/2016-390, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a města Oslavany se sídlem v Oslavanech, náměstí 13. prosince 51/2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka namítá, že obecné soudy otázku jejího procesního nástupnictví posoudily nesprávně a odkazuje na nedávný nález ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17.

Soud prvního stupně zastavil exekuční řízení vedené k vymožení pohledávky vedlejší účastnice v postavení oprávněné. Po kasačním zásahu odvolacího soudu o nákladech řízení znovu rozhodl tak, že v mezidobí zaniklá povinná společnost G&C PACIFIC NIUE LIMITED (dále jen "povinná") nemá ze strany oprávněné právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Stěžovatelka se poté spolu s odvoláním proti nákladovému výroku u odvolacího soudu domáhala vstupu do exekučního řízení namísto povinné.

Odvolací soud napadeným rozhodnutím návrh stěžovatelky na vstup do řízení namísto povinné zamítl, odvolání stěžovatelky odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že ačkoli je úprava podle § 107 a § 107a o. s. ř. subsidiárně použitelná i pro exekuční řízení, v daném případě nebyly splněny podmínky pro postup podle žádného z uvedených ustanovení. Dovolání stěžovatelky bylo zčásti zamítnuto, zčásti odmítnuto.

Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně ochrana ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny (srov. např. nález ze dne ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93). Intenzita ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů je o to nižší, jsou-li jeho předmětem pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dalším důvodem zesilujícím doktrínu minimalizace zásahů Ústavního soudu je tzv. bagatelnost věci (stěžovatelka sama uvádí marginální výši nákladů exekučního řízení; právo na jejich náhradu přitom obecnými soudy povinné přiznáno nebylo), která je ze své povahy zásadně nezpůsobilá porušit základní práva. Ústavní soud v postupu a rozhodnutích obecných soudů nespatřuje žádné vady. Obecné soudy dospěly na základě stěžovatelkou předložených listin vztahujících se k existenci povinné (společnosti dříve zapsané v registru společností Anglie a Walesu) k závěru, že zanikla bez právního nástupce a své úvahy řádně a srozumitelně odůvodnily.

V souvislosti s otázkou naplnění podmínek § 107 odst. 3 o. s. ř. stěžovatelka uvádí, že dovolací soud své závěry kuse opřel o neplatnost smlouvy o prodeji podniku z roku 2008, ze které stěžovatelka dovozuje své procesní nástupnictví v dané věci. Stěžovatelka by se však nestala procesní nástupkyní povinné podle uvedeného ustanovení, i kdyby platnost smlouvy nebyla zpochybňována, neboť povinná zanikla v roce 2013, a její právní předchůdkyně, společnost G&C PACIFIC, a. s., v roce 2010. Případný přechod práv a povinností na základě smlouvy o prodeji podniku tak nebyl a nemohl být bezprostředně navázán na zánik uvedených společností, jak § 107 odst. 3 o. s. ř. vyžaduje.

Stěžovatelka se nesprávného posouzení jejího procesního nástupnictví dovolává také v souvislosti s jiným řízením, v němž jí byl vstup do řízení podle § 107 odst. 3 o. s. ř. na základě výše uvedené smlouvy o prodeji podniku umožněn. Nakolik lze se stěžovatelkou souhlasit, že pro zachování principu právní jistoty je třeba trvat na požadavku jednoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, uvedený princip zde z pohledu Ústavního soudu není narušen, neboť ve zmíněné věci šlo o vstup namísto společnosti G&C PACIFIC, a. s., nikoli povinné, navíc v meritorně jiném řízení, a s protistranou odlišnou od nynější oprávněné. Stěžovatelka se po celou dobu řízení označuje za singulárního, nikoli univerzálního sukcesora povinné, z odkazovaného usnesení obvodního soudu proto nelze presumovat, že by uvedeným způsobem měly soudy postupovat ve všech případech, v nichž si to stěžovatelka přeje.

K námitce stěžovatelky inspirované citovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 3359/17, Ústavní soud odkazuje na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který v něm správně naznačil možné cesty procesní obrany stran zúčastněných na exekučním řízení, pokud by byl skutkový stav věci takový, jak tvrdí stěžovatelka. Odkaz stěžovatelky na uvedený nález nepřípadný hned pro několik odlišností. Na rozdíl od projednávané věci v uvedeném nálezu šlo o stěžovatele na straně žalující, řízení se nacházelo ve fázi nalézací, nikoli exekuční, a jednalo se navíc o meritu věci, nikoli jen o nákladech řízení. Pozice nynější stěžovatelky je tedy odlišná a závěry v nálezu učiněné nelze v této věci aplikovat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu