IV. ÚS 1818/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.07.2010

IV.ÚS 1818/10 ze dne 12. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelky SYMONTY, s. r. o., se sídlem v Plzni, K Papírně 172/26, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1968/2009-153 ze dne 18. 5. 2010, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp.zn. 25 Co 304/2008-134 ze dne 7. 1. 2009, a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 8C 357/2007-94 ze dne 28.5.2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 23. 6. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jí garantována zejména čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V řízení, z nichž vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů, se stěžovatelka domáhala zaplacení v žalobě specifikované dlužné částky. Dovozovala, že nebyly splněny podmínky pro to, aby si žalovaný (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) mohl žalovanou částku (představující smluvní pokutu) započíst oproti ceně za dílo, které bylo pro vedlejšího účastníka zhotoveno - měla totiž za to, že nejsou splněny podmínky ani pro vznik smluvní pokuty, jakož ani podmínky pro započtení pohledávky (to tedy v případě, že by nárok na zaplacení smluvní pokuty skutečně existoval).

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastnice řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly. To se týká jak existence nároku na zaplacení smluvní pokuty, tak možnosti započtení. Zvláště rozhodnutí odvolacího soudu je v této souvislosti velmi instruktivní, kdy se tento soud velmi podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatelky, jež poté učinila součástí své ústavněprávní argumentace.

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. července 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu