IV. ÚS 1786/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2015

IV.ÚS 1786/14 ze dne 26. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudce JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a zastupujícího soudce JUDr. Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Bohuslava Honse, zastoupeného Mgr. Alešem Zapletalem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 122, Hranice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2014 č. j. 69 Co 484/2013-107 a návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále "o. s. ř.").

II.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 11. 2013 č. j. 42 C 109/2011-61 zamítl spojené žaloby žalobců: a) Bohuslava Honse (dále jen "stěžovatel"), b) Romana Musila, c) Miluše Musilové, d) Mgr. Silvie Musilové a e) Dagmar Chovancové proti žalovanému České republice - Česká národní banka o zaplacení tam uvedených částek s příslušenstvím; tj. v případě stěžovatele o zaplacení částky 10 045 Kč, žalobce b) 146 288 Kč, žalobkyně c) 277 343 Kč, žalobkyně d) 143 996 Kč a žalobkyně e) 349 646 Kč (výroky I. až V.) Obvodní soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V souzené věci se žalobci domáhali zaplacení jednotlivých částek z titulu náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem Ministerstva financí (dále jen "Ministerstvo"), tehdejšího Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") a České národní banky (dále jen "ČNB"), a to při výkonu dozorové činnosti a při uvalení nucené správy na I. Družstevní záložnu (dále jen "Záložna") s tím, že jednotlivé požadované částky představovaly rozdíl mezi vklady žalobců v Záložně a částkami, které jim byly vyplaceny z tehdejšího Zajišťovacího fondu družstevních záložen a částkami vyplacených z rozvrhu výtěžku konkursu na majetek Záložny. Odvolací soud stěžovateli i ostatním žalobcům opětovně připomněl, že pominuli zásadní skutečnost, tj. neexistenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením zákonných povinností uvedenými orgány státu a škodou jim vzniklou, když v řízení bylo prokázáno, že příčinou vzniku škody na straně žalobců nebyl postup či nečinnost těchto orgánů, ale že faktickou příčinou nevyplacení celé výše vkladů žalobců u Záložny byl její nezákonný postup. Rozhodnutí o uvalení nucené správy není možné považovat za nezákonné nebo nemůže představovat nesprávný úřední postup a jako takové nemůže zakládat odpovědnostní vztah státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odvolací soud v poučení uvedl, že proti jeho rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně stran nároků žalobců b), c), d) a e), lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2; jinak dovolání přípustné není.

III.

Podle vícekrát doplňované ústavní stížnosti má stěžovatel za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na rovnost v řízení před soudem podle výše uvedených ustanovení Listiny a Ústavy. Stalo se tak konkrétně proto, že mu bylo odepřeno právo na mimořádný opravný prostředek - dovolání k Nejvyššímu soudu. Tím mu bylo zabráněno, a to na rozdíl od ostatních čtyř žalobců, kteří v řízení uplatňovali nárok na částku vyšší než 50 000 Kč, ve stejném přístupu ke spravedlnosti. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že poučení v rozhodnutí odvolacího soudu je sice formálně v souladu s právní úpravou dovolání provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění o. s. ř. a jímž bylo s účinností od 1. 1. 2013 doplněno ustanovení § 238 odst. 1 písm. d), podle něhož platí, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Uvedené ustanovení je však podle stěžovatele v rozporu se základním ústavním právem na rovný přístup ke spravedlnosti, které je zakotveno v čl. 96 odst. 1 Ústavy.

IV.

Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.

Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že uplatněním jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Ústavní soud především připomíná, a to s ohledem na stěžovatelovu argumentaci ve vztahu k možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu, že omezení přípustnosti dovolání výší částky, které je předmětem řízení ve vztahu ke stěžovateli, je odůvodněno logickou a racionální úvahou, že spory o částky do určité výše nemají zatěžovat dovolací soud. A to ani tehdy, kdy se přípustnost dovolání zkoumá ve vztahu ke každému z více nároků samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení, že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem a že součet výše plnění ze všech těchto samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč. Za této situace se přípustnost dovolání posuzuje ke každému z nároků (žalobců) odděleně. Tak tomu je i v souzené věci, když Městský soud v Praze v poučení o dovolání vyloučil ve vztahu ke stěžovateli přípustnost dovolání, když se řídil § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.).

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že dlouhodobě dává ve své rozhodovací praxi najevo, že v případech žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující určitou částku je evidentní, že nad právem na přístup k soudu (resp. v souzené věci konkrétně nad právem podat dovolání) převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení. Vylučuje-li občanský soudní řád přezkum rozhodnutí částkou do určité výše (v případě odvolání částkou nepřesahující 10 000 Kč či dovolání částkou nepřesahující 50 000 Kč, přičemž tato skutečnost není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, by bylo proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1238/15). Takové částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09). Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní souzenou věc.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu