IV. ÚS 1712/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2011

IV.ÚS 1712/10 ze dne 30. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou Pošvicovou, advokátkou, AK se sídlem Révová 6, 100 00 Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 28. 3. 2007 č. j. 7 C 89/2004-128, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 30. 8. 2007 č. j. 26 Co 466/2007-161 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010 č. j. 33 Cdo 466/2008-209 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanoveních čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, jakož i v ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

K porušení těchto práv došlo dle stěžovatelky zejména postupem odvolacího a dovolacího soudu, jež se nezabývaly argumentací obsaženou ve jejích podáních. V případě rozhodnutí odvolacího soudu toto pochybení dokonce zapříčinilo jeho nepřezkoumatelnost.

V této souvislosti lze obecným soudům zejména vytknout, že se nezabývaly její námitkou stran zániku BSM. Stěžovatelka sice přiznala, že tuto námitku uplatnila až v odvolacím řízení, avšak o nepřípustnou novotu se dle jejího názoru (a vzdor názoru soudů) nejednalo. Stěžovatelka totiž v řízení před soudem prvního stupně nebyla poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nýbrž pouze podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatelka brojila rovněž proti údajně jednostrannému hodnocení důkazů soudy všech stupňů. Obecné soudy dle stěžovatelčina názoru hodnotily důkazy ve prospěch vedlejšího účastníka, čímž porušily ústavní princip rovnosti zbraní; nelze přitom opomenout, že tento princip patří k základním atributům spravedlivého procesu, což potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

Konkrétně stěžovatelka poukázala na údajně nesprávné hodnocení znaleckého posudku týkajícího se obvyklé ceny díla. Za přímo absurdní pak označila závěr odvolacího soudu, že dílo bylo řádně a včas předáno. Při hodnocení důkazů navíc nebylo vůbec vzato v potaz, že šlo o vztah spotřebitelský a případná víceznačnost smlouvy či dokumentace vztahující se k dílu by měla jít k tíži zhotovitele.

Zároveň stěžovatelka uvedla, že obecné soudy nepřípustně opomenuly jí navržené důkazy (svědectví matky stěžovatelky a dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů).

II.

Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovatelce i účastníkům řízení znám.

III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další (v tomto případě již čtvrtou) instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Napadená rozhodnutí však - dle názoru Ústavního soudu - za protiústavní ve shora naznačeném smyslu považovat nelze.

V prvé řadě tak Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že její námitky nebyly odvolacím ani dovolacím soudem řádně vypořádány a že v řízení před soudem prvního stupně nebyla dostatečně poučena. Jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi stěžovatelkou řádně uplatněnými námitkami, popřípadě vyložily, proč určité námitky za řádně uplatněné považovat nelze. Odůvodnění všech napadených rozhodnutí (včetně stěžovatelkou zvláště kritizovaného rozhodnutí odvolacího soudu) zcela odpovídá nárokům plynoucím z práva na spravedlivý proces, pročež tato rozhodnutí nelze označit za nepřezkoumatelná. Proti postupu obecných soudů v této otázce tedy nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek a na odůvodnění jejich rozhodnutí může bez dalšího odkázat (srov. zejména napadený rozsudek Nejvyššího soudu, str. 8).

Zjevně neopodstatněné jsou rovněž námitky stěžovatelky týkající se údajně jednostranného hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud, vědom si své shora vyložené pozice v otázce přezkumu hodnocení důkazů, neshledal, že by obecné soudy při hodnocení důkazů jakkoliv vybočily z ústavních mantinelů.

Neobstojí ani námitka stěžovatelky, že v předchozím řízení došlo k (protiústavnímu) opomenutí jí navržených důkazů. Skupinu tzv. opomenutých důkazů vymezila již dřívější judikatura Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sb. n. a u., sv. 33, str. 377) tak, že jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut; to znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. V projednávané věci se však stěžovatelkou navrhované a dle jejího názoru "opomenuté" důkazy vztahovaly k prokázaní tvrzení obsažených v námitce, jež nebyla řádně uplatněna (srov. výše a napadený rozsudek Nejvyššího soudu, str. 8).

Nad rámec již vyloženého připomíná Ústavní soud, že stěžovatelka i v ústavní stížnosti opakuje chybu, kterou zatížila své dovolání (k tomu srov. str. 6 rozsudku Nejvyššího soudu). Je evidentní, že výroky rozhodnutí obecných soudů pro stěžovatelku příznivé (i když i tyto v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušit) nemohou se v žádném případě dotknout jejích základních práv.

Ústavní soud shrnuje, že soudy všech tří stupňů věc posoudily ústavně konformně a stěžovatelčiným námitkám proti jejich rozhodnutím nelze přiznat ústavněprávní relevanci. S ohledem na uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu