IV. ÚS 169/02Usnesení ÚS ze dne 27.06.2002

IV.ÚS 169/02 ze dne 27. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 169/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 48 T 5/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 3. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 tr. ř. zastaveno trestní stíhání RNDr. Z.B. (pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.) a polemizujíce s rozhodovacími důvody uvedenými ve zmíněném rozhodnutí tvrdila, že jím byla dotčena na svých právech "na spravedlivé projednání obžaloby a jejího trestního oznámení", když jí bylo v podstatě zastavením trestního stíhání "odňato postavení poškozené". S poukazem na bližší okolnosti a aspekty skutku, pro nějž byl obviněný před vydáním předmětného rozhodnutí orgány činnými v trestním řízení stíhán, a s odkazem na již zmíněné odnětí práva poškozené, aniž by současně uvedla, že by se v daném trestním řízení domáhala náhrady škody či byla zkrácena na svých (konkrétních) procesních právech posunujících věc do ústavněprávní roviny, stěžovatelka potom dovozovala ze strany obecného soudu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jakož i v konečném důsledku "práva vlastnit a dědit" (čl. 36, čl. 11 Listiny základních práv a svobod). Z uvedených důvodů posléze navrhla, aby Ústavní soud vpředu označené rozhodnutí obecného soudu nálezem zrušil.

Po přezkoumání vlastního obsahu napadeného rozhodnutí, odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených listinných materiálů Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1) písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou ve smyslu citovaného ustanovení je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat a jímž bylo současně porušeno její ústavně zaručené právo.

Jak je patrno z napadeného usnesení, výrokem rozhodnutí, na jehož základě bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti RNDr. Z. B. nemohlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky dojít, neboť - ač byla účastníkem předmětného trestního řízení - jím nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Nadto se sluší poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, přičemž nutno poukázat v této souvislosti též na to, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, jakož i o tom, zda zde (ne)jsou relevantní překážky zabraňující dalšímu vedení trestního stíhání, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané, když případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Ačkoliv tedy Ústavní soud jakkoliv nezpochybňuje skutečnost, že poškozený je samostatnou stranou trestního řízení s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6, § 43 tr. ř.), a své postavení v tomto řízení neztrácí ani tím, že mu již byla škoda případně i plně nahrazena, neboť procesní práva poškozeného jako strany trestního řízení se neredukují toliko na právo na náhradu škody (srov. sp. zn. Pl. ÚS 6/2000), nelze přehlédnout v projednávané věci závěry shora uvedené, když žádné konkrétní porušení svých procesních práv ze strany v dané věci rozhodujícího obecného soudu, zakládající současně dotčení na jejích ústavně zaručených základních právech a posunující věc do ústavněprávní roviny, stěžovatelka nadto ani nenamítá, nýbrž toliko polemizuje se závěry, týkajícími se otázky rozhodování o dalším trestním stíhání RNDr. Z. B.

S poukazem na to, že Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), tedy nemohl výtkám stěžovatelky zcela přisvědčit, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu