IV. ÚS 1667/20 #1Usnesení ÚS ze dne 18.08.2020

IV.ÚS 1667/20 ze dne 18. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2020 č. j. 22 Cdo 1645/2019-841, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2019 č. j. 19 Co 98/2019-807 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 14. června 2018 č. j. 9 C 47/2016-714, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Marcely Pilecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 47/2016, se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem určil, že pozemky parc. č. st. X1 a parc. č. X2 v k. ú. Přeborov (dále jen "předmětné nemovitosti"), jsou ve společném jmění manželů - stěžovatele jako žalovaného a vedlejší účastnice jako žalobkyně (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a o vrácení složené zálohy ve výši 2 000 Kč vedlejší účastnici (výrok III.).

3. Okresní soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že účastníci jsou od 1. 9. 1990 manželé, jejich manželství dosud trvá, stejně jako trvá jejich společné jmění manželů, které nebylo ani zúženo, ani jinak modifikováno. Za trvání manželství účastníků stěžovatel uzavřel mimo jiné dne 14. 12. 2012 kupní smlouvu, na základě které koupil předmětné pozemky, a to za kupní cenu 200 000 Kč. V katastru nemovitostí je jako vlastník těchto pozemků zapsán výlučně stěžovatel. Vedlejší účastnice se domáhala určení, že tyto pozemky jsou ve společném jmění manželů, neboť zápis v katastru nemovitostí je v rozporu s tvrzeným skutkovým stavem. Za této situace okresní soud shledal naléhavý právní zájem vedlejší účastnice na požadovaném určení. Protože předmětné pozemky byly zakoupeny kupní smlouvou uzavřenou před 31. 12. 2013, okresní soud posoudil žalobní nárok podle § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle právní úpravy platné v době uzavření kupní smlouvy, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a to podle § 143 a § 144 občanského zákoníku. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice prokázala, že sporný majetek byl nabyt za trvání manželství účastníků, platí proto domněnka, že předmětné pozemky byly nabyty do společného jmění manželů - účastníků řízení. Stěžovatel tvrdil, že pozemky nejsou ve společném jmění manželů, nýbrž v jeho výlučném vlastnictví, protože je zakoupil za peníze, které byly jeho výlučným vlastnictvím. Toto své tvrzení však neprokázal a neunesl tak důkazní břemeno. V řízení sice bylo prokázáno, že obchodní společnost Pilecký s. r. o., v rozhodném období disponovala finančními prostředky převyšujícími kupní cenu na pořízení předmětných pozemků, tím však nebylo prokázáno, že kupní cenu za pozemky zaplatil stěžovatel ze svých výlučných prostředků, neboť bylo zjištěno, že v období od července 2006 do prosince 2012 kupoval celou řadu nemovitostí, které podle jednotlivých kupních smluv kupoval do svého výlučného vlastnictví. Ze stěžovatelem předložené dohody o narovnání vyplynulo, že stěžovatel měl k dispozici celkem částku 40 000 000 Kč, kterou si v období od roku 2004 do roku 2006 půjčil od Igora Ciferského, avšak ani touto dohodou o narovnání není prokázáno, že právě z těchto půjčených prostředků byla zaplacena kupní cena za předmětné pozemky. Stejně tak nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že kupní cenu zaplatil z peněz, které mu darovali jeho rodiče. Okresní soud proto uzavřel, že stěžovatel je nevěrohodný, jeho obranu posoudil jako účelovou a žalobu vedlejší účastnice shledal důvodnou.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl shodně s okresním soudem k závěru, že vedlejší účastnice v řízení prokázala, že předmětné pozemky byly zakoupeny stěžovatelem za trvání manželství, podle § 144 občanského zákoníku proto platí domněnka, že tyto pozemky byly nabyty do společného jmění manželů. Tvrdil-li stěžovatel, že tyto pozemky zakoupil za své výlučné peněžní prostředky, pak bylo na stěžovateli, aby toto své tvrzení prokázal. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že stěžovatel důkazní břemeno k prokázání tohoto svého tvrzení neunesl. Původní tvrzení stěžovatele, že kupní cenu zaplatil z peněz, které získal darem od rodičů, nebylo prokázáno, stejně tak nebylo prokázáno, že by kupní cenu předmětných pozemků stěžovatel zaplatil z peněz zapůjčených od Igora Ciferského. V řízení sice bylo prokázáno, že stěžovatel měl v období od roku 2004 do roku 2006 získat půjčkou od Igora Ciferského celkem částku 40 000 000 Kč, kupní smlouva však byla uzavřena v roce 2012 a nebylo prokázáno, že by právě z těchto půjčených peněz stěžovatel kupní cenu za předmětné pozemky platil.

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v němž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Krajský soud se podle stěžovatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v tom, že neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl některé navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že sporné nemovitosti nabyl stěžovatel ze svých výlučných prostředků, a proto nejsou součástí společného jmění manželů. Z důvodu nedostatečného odůvodnění neprovedení jím navržených důkazů dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu a tvrdil, že posvětil-li krajský soud neprovedení důkazů, zatížil řízení závažnými procesními vadami. Rovněž nesouhlasil se závěrem soudů, že vedlejší účastnice má na požadovaném určení vlastnického práva ve společném jmění manželů naléhavý právní zájem. Poukázal na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2494/2010, jakož i na judikaturu Ústavního soudu.

6. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř., když v odůvodnění usnesení shledal, že rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedl-li stěžovatel, že dovoláním napadl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

7. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele o neprovedení dalších důkazů a nedostatečném odůvodnění, jež měly mít za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů, dovodil, že stěžovatelem tvrzené okolnosti přípustnost dovolání nezakládají; jejich podstatou je (v dovolacím řízení nepřípustná) polemika s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení. Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na soudní ochranu. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k posuzované věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem "zdržovací" procesní taktiky [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747), či ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2067/14 (N 119/77 SbNU 739)]. Nejvyšší soud konstatoval, že z předložených rozhodnutí v souzené věci, jakož i z obsahu spisu je patrné, že okresní soud řádně a úplně provedl navržené důkazy, a zjistil tak dostatečně skutkový stav. Nevyhověl-li některým důkazním návrhům stěžovatele, pak ve svém rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Krajský soud přitom považoval postup okresního soudu ohledně zjišťování skutkového stavu věci za správný a uzavřel, že okresní soud dostatečně a úplně zjistil skutkový stav věci a své rozhodnutí o neprovedení některých důkazů řádně odůvodnil. K porušení práva stěžovatele na soudní ochranu proto nedošlo. Závěry krajského soudu o neprovedení navrženého důkazu tak nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005 sp. zn. 29 Odo 817/2003, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41)]. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice nemá na požadovaném určení, že sporné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů, naléhavý právní zájem.

II.

Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že okresní soud řádně odůvodnil, proč některé z jím navržených důkazů neprováděl. Stěžovatel namítá, že okresní soud a krajský soud neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť nedošlo k provedení některých navržených důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností. Okresní soud a krajský soud konkrétně neprovedly navržený důkaz účastnickým výslechem stěžovatele, výslechem jeho otce jako svědka, třemi dohodami, výpisem z účtu rodičů stěžovatele a navržený důkaz výslechem svědka Igora Ciferského. Podle stěžovatele šlo o stěžejní důkazy ve věci, které by přesvědčivým způsobem doložily tvrzení stěžovatele.

9. K navrženému důkazu výpisem z účtu rodičů a dohodami o narovnání stěžovatel uvádí, že uvedené důkazy mohly dosvědčit, že poskytnuté finanční prostředky byly určeny právě pro pořízení předmětných nemovitých věcí a mohly i dosvědčit, že takto byly poskytnuté finanční prostředky použity. Důkazní návrhy výpisem z účtu rodičů a dohodami o narovnání považuje stěžovatel za klíčové a soudy proto pochybily, neprovedly-li tyto důkazy, neboť tak nebyl správně zjištěn skutkový stav věci. Stěžovatel má za to, že rovněž výslech svědka Ciferského je pro posouzení věci klíčový, když jde o osobu, která měla prokázat, že právě Igor Ciferský financoval nákup předmětných nemovitostí. Soudy však navržený důkaz zamítly s tím, že jej není zapotřebí. Takovéto odůvodnění stěžovatel nepovažuje za dostačující.

10. Stěžovatel namítá, že soudy zamítly provedení navrhovaných důkazů, aniž toto své rozhodnutí odůvodnily, neuvedly, z jakého důvodu považují provedení důkazu za nadbytečné a jejich postup tak vykazuje libovůli a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Stěžovatel dovozuje, že soudy mu svým postupem znemožnily prokázat, že peněžní prostředky, které na nákup nemovitostí uhradil, nespadaly do společného jmění stěžovatele a vedlejší účastnice, kdy naopak šlo o jeho výlučné prostředky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].

15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

16. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti okresní soud v posuzované věci dostál.

17. Ústavní soud konstatuje, že okresní soud se důkazními návrhy stěžovatele řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, proč neprovedl další důkazy stěžovatelem navržené (výslech otce stěžovatele jako svědka, výpisy z účtu rodičů stěžovatele), když pro zjištění skutkového stavu je považoval za nadbytečné, další navržené důkazy byly nerealizovatelné (tři dohody o narovnání označené stěžovatelem, které přes opakované výzvy soudu nepředložil). Neprovedení účastnického výslechu stěžovatele okresní soud odůvodnil tím, že stěžovatel se opakovaně k jednání soudu nedostavoval, na žádost stěžovatele byla jednání odročována, stěžovatel však tvrzený důvod odročení následně nedoložil. Soud jednání stěžovatele vyhodnotil jako účelové vyhýbání se soudu.

18. Krajský soud shledal postup okresního soudu, který neprovedl další navržené důkazy s odůvodněním, že tyto důkazy byly pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, správným. Tři dohody o narovnání stěžovatel přes opakované výzvy soudu nepředložil, šlo tedy o důkazy nerealizovatelné. Pokud jde o neprovedení účastnického výslechu stěžovatele, krajský soud výstižně poukázal na § 131 o. s. ř., podle kterého může soud důkaz výslechem účastníku nařídit, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak a souhlasí-li s tím účastník, který má být vyslechnut. V daném případě měl krajský soud za to, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem bylo možné prokázat jinak než jeho účastnickou výpovědí, navíc stěžovatel se k okresnímu soudu opakovaně nedostavoval, jednání bylo opakovaně odročováno na žádost stěžovatele. Krajský soud proto stejně jako okresní soud jednání stěžovatele považoval za účelové vyhýbání se soudu. Neprovedl-li okresní soud za této situace účastnický výslech stěžovatele, nepovažoval to krajský soud za vadu řízení ani za chybu ve zjištění skutkového stavu věci. Krajský soud dále poukázal na to, že v řízení sice bylo prokázáno, že stěžovatel měl v období od roku 2004 do roku 2006 získat půjčkou od Igora Ciferského celkem částku 40 000 000 Kč, kupní smlouva však byla uzavřena v roce 2012 a nebylo prokázáno, že by právě z těchto půjčených peněz stěžovatel kupní cenu za předmětné pozemky platil.

19. V posuzované věci dospěly soudy ke shodnému závěru, že vedlejší účastnice prokázala, že sporný majetek byl nabyt za trvání manželství, a proto podle § 143 a § 144 občanského zákoníku platí domněnka, že předmětné pozemky byly nabyty do společného jmění manželů. Pokud stěžovatel tvrdil, že předmětné pozemky nejsou ve společném jmění manželů, nýbrž v jeho výlučném vlastnictví, protože je zakoupil za peníze, které byly jeho výlučným vlastnictvím, pak na něm bylo břemeno toto tvrzení prokázat, stěžovatel však toto břemeno neunesl, protože své tvrzení neprokázal. Ústavní soud dodává, že i kdyby stěžovatel nákup financoval z půjčky (a dluh byl jeho výlučným závazkem), i tak by pozemky patřily do společného jmění manželů.

20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry okresního soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které tyto soudy rozhodly o věci samé rozsudky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Argumentaci okresního soudu i krajského soudu rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, přičemž jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování.

21. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. V odůvodnění svého rozhodnutí se dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele (viz str. 2 až 4 tohoto usnesení), a proto napadené usnesení neodporuje žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.

22. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu