IV. ÚS 1666/12 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2015

IV.ÚS 1666/12 ze dne 26. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Róberta Nemečka, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále čp. 397, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 544/2011-178 ze dne 1. 2. 2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 4. 5. 2012 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv.

Jak Ústavní soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") rozsudkem č. j. 11 C 64/2006-162 ze dne 2. 9. 2011 uložil žalované České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost uhradit žalobci - stěžovateli částku 88.400,- Kč s příslušenstvím jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva za období od 1. 5. 2003 do 31. 12. 2004, v němž právní předchůdkyně stěžovatele pronajímala v žalobě specifikovaný byt zatížený regulovaným nájemným. Obvodní soud vycházel z právního názoru, že výši náhrady je třeba určit jako rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným za předmětné období. V tomto konkrétním případě obdržela tehdejší pronajímatelka nájemné ve výši 27.860,-Kč, zatímco obvyklé nájemné bylo znaleckým posudkem vyčísleno na částku 118.080,-Kč, rozdíl tedy činil 90.220,- Kč. Za daných okolností shledal obvodní soud požadavek stěžovatele na úhradu částky 88.400,- Kč důvodným a žalobě vyhověl (výrok I.), pouze do části příslušenství žalobu zamítl (výrok II.). Obvodní soud dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále též "městský soud") rozsudkem č. j. 54 Co 544/2011-178 ze dne 1. 2. 2012 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že co do částky 31.208,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a ve zbytku rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (výrok II. rozsudku městského soudu). Městský soud současně zrušil výrok obvodního soudu o nákladech řízení (výrok III. rozsudku městského soudu) a odmítl odvolání vedlejší účastnice směřující do výroku II. rozsudku obvodního soudu (výrok I. rozsudku městského soudu).

V odůvodnění napadeného rozhodnutí městský soud vyslovil názor, že náhrada za nucené omezení vlastnického práva má pojmově nejblíže k náhradě škody (resp. ušlému zisku), a proto nelze vycházet toliko z rozdílu mezi výší regulovaného a obvyklého nájemného, nýbrž je třeba zohlednit i výdaje objektivně potřebné k dosažení těchto příjmů, jako jsou například náklady na údržbu domu, opravy a pojištění. Tyto náklady stanovil znalec částkou 33.028 Kč; městský soud tedy od částky 118.080,- Kč (obvyklé nájemné) odečetl částky 27.860,- Kč (skutečně vybrané nájemné) a 33.028,- Kč (náklady na údržbu domu), pročež dospěl k závěru, že žaloba stěžovatele je důvodná pouze co do částky 57.192,- Kč.

Proti rozhodnutí městského soudu směřuje projednávaná ústavní stížnost, v níž stěžovatel namítá, že jeho nárok byl odvolacím soudem nesprávně kvalifikován jako nárok na náhradu ušlého zisku, přestože ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 jednoznačně vyplývá, že se jedná o specifické majetkové právo založené přímo Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož podstata se odvíjí od vlastnického práva, tedy a contrario že nejde o nárok na náhradu škody. Se zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, má předmětný nárok společné pouze to, že se uplatňuje postupem a ve lhůtách tímto zákonem stanovených. Uvedené pochybení v hmotněprávní kvalifikaci nároku mělo za následek, že stěžovateli bylo přiznáno méně, než mu po právu náleželo. Stěžovatel dále zastává názor, že postup městského soudu neobstojí ani v rovině procesní. Odvolací soud jednak vydal "překvapivé" rozhodnutí, neboť uplatněný nárok překvalifikoval, aniž by stěžovateli umožnil adekvátně skutkově a právně argumentovat, a jednak nezopakoval důkaz znaleckým posudkem, z něhož vyvozoval závěry o výši ušlého zisku, čímž stěžovatele zkrátil v jeho právu vyjádřit se k provedenému důkazu. Mimo to městský soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neprovedl výslech znalce, byla tedy porušena i zásada ústnosti řízení. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v důsledku výše popsaných pochybení bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, jakož i do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud naříkaný rozsudek městského soudu svým nálezem zrušil.

II.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který uvedl, že v napadeném rozhodnutí v zásadě akceptoval většinu předchozích argumentů stěžovatele, přičemž vycházel též z judikatury Ústavního soudu i jiných senátů Městského soudu v Praze. Své rozhodnutí nepovažoval za překvapivé, a to s ohledem na to, že o existenci judikatorních rozdílů stěžovatel věděl, sám na ně poukazoval v odvolání, pročež soud v napadeném rozhodnutí toliko zvolil jednu z nabízených alternativ. Odvolací soud odmítl též tvrzení stěžovatele, že by nárok uplatněný žalobou jinak právně kvalifikoval. Co se týče znaleckého posudku, tento důkaz nebyl v odvolacím řízení hodnocen jinak, než před soudem prvního stupně a byla z něj užita jen zjištění dříve učiněná, proto nebylo potřebné důkaz opakovat. V "procesní" části se tedy odvolací soud domnívá, že řízení před ním proběhlo "fair" a v souladu s právem.

Vedlejší účastnice úvodem svého vyjádření sdělila, že proti napadenému rozhodnutí městského soudu podala dovolání. Dále navrhla, aby Ústavní soud odmítl stížnostní návrh pro zjevnou neopodstatněnost, majíc za to, že ústavně zaručená práva stěžovatele v předmětném řízení porušena nebyla. Podle jejího názoru způsob stanovení náhrady za nucené omezení vlastnického práva nelze považovat za kvalifikaci, resp. překvalifikaci nároku. Pokud jde o určení výše náhrady, vedlejší účastnice upozornila na skutečnost, že soudy nedostaly v tomto ohledu žádné vodítko, dle kterého by měly rozhodovat a tak dochází k absurdním situacím, kdy jeden žalobce žaluje samostatnými žalobami několik bytů v jednom domě a náhrada za omezení vlastnického práva je u různých senátů stejného soudu počítána různě, případně je zamítnuta s ohledem na námitku promlčení. Takovýto stav je neudržitelný a je přinejmenším žádoucí vytvořit vodítko, které danou problematiku sjednotí. Se způsobem, jakým byla vyčíslena výše náhrady v tomto případě, tj. jako rozdíl mezi nájemným regulovaným a nájemným obvyklým, se však vedlejší účastnice neztotožňuje. Krom toho, že má výhrady proti postupu znalce, který při stanovení obvyklého nájemného nezohlednil existenci nerovnováhy trhu s nájemním bydlením, zastává vedlejší účastnice názor, že je třeba vycházet z rozdílu mezi neústavním regulovaným nájemným a hypotetickým ústavně konformním regulovaným nájemným, tj. nájemným, na které by plynule navazovala zákonná pravidla pro deregulaci nájemného obsažená v zákoně č. 107/2006 Sb. Jinými slovy, při odvození výše náhrady nelze překročit úroveň nájemného podle platného zákona č. 107/2006 Sb., stanovenou pro rok 2007. Vedlejší účastnice v návaznosti na to jako nesprávnou označila úvahu soudu o stanovení náhrady za nucené omezení vlastnického práva ve formě tzv. ušlého zisku. Podle ní nelze zjistit, o jakou majetkovou hodnotu pronajímatel byl skutečně připraven, když není jisté, že by se pro případ neexistence tvrzeného omezení v předmětném období pronajímateli skutečně podařilo daný byt vůbec pronajmout.

Stěžovatel na zmíněná vyjádření reagoval přípisem ze dne 10. 8. 2012, v němž přisvědčil oběma účastníkům řízení v tom, že judikatura obecných soudů je nejednotná, což není stav slučitelný s principy právního státu. Připojil se též k názoru vedlejší účastnice, že právní podstatou náhrady podle čl. 11 odst. 4 Listiny není ušlý zisk (ve smyslu § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Pronajímatelé v době zakonzervované regulace nájemného z bytů měli s domy náklady na provoz, údržbu, opravy, jakož i další tzv. fixní náklady, ať už tyto náklady skutečně měli a jejich úhradu dotovali z jiných zdrojů (nájemné za nebytové prostory, smluvní nájemné za byty, které byli tzv. regulovanými nájemci uvolněny, cizí zdroje - úvěry), anebo jejich domy mají tzv. skryté vnitřní dluhy ze zanedbaných oprav a údržby, na které regulované nájemné negenerovalo vlastní finanční zdroje. Tento tzv. skrytý vnitřní dluh na domech bude nutné vyrovnat. Nájemné z bytů mělo být podle mínění stěžovatele deregulováno v takovém čase a v takovém rozsahu, aby umožňovalo hradit pronajímatelům jejich oprávněné náklady, spojené s vlastnictvím obytného domu a ještě z něj získávat alespoň nějaký (přiměřený) zisk. Stěžovatel naopak nesouhlasil s obhajobou vlastního procesního postupu ze strany Městského soudu v Praze, přičemž připomněl judikaturu Ústavního soudu, jakož i Nejvyššího soudu, která k rozhodování soudů o náhradě podle čl. 11 odst. 4 Listiny zdůrazňuje nutnost striktního dodržování ustanovení § 118 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů, o poučovací povinnosti soudů. Stěžovatel se dále dovolával judikatury Ústavního soudu týkající se tzv. překvapivého rozhodnutí a opakování důkazu čtením listiny v řízení před odvolacím soudem s tím, že městský soud měl znalecký posudek k důkazu provést, neboť z něj čerpal skutkové poznatky, které dříve nebyly, z pohledu právního názoru nalézacího soudu na věc, právně rozhodné.

III.

Mimo pozornost Ústavního soudu nezůstal průběh dalšího řízení ve věci stěžovatele, který zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 11 C 64/2006.

Jak již bylo výše předznamenáno, vedlejší účastnice uplatnila proti rozhodnutí městského soudu dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem č. j. 22 Cdo 3188/2012-204 ze dne 23. 10. 2013 tak, že dovolání odmítl v části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek obvodního soudu (a jímž byla žaloba co do částky 31.208,- Kč s příslušenstvím zamítnuta) a ve zbývající části výroku II. byl rozsudek zrušen a v tomto rozsahu vrácen městskému soudu. Zrušena byla i navazující nákladová rozhodnutí obecných soudů.

Usnesením č. j. 54 Co 544/2011 a 54 Co 343/2012-224 ze dne 16. 4. 2014 Městský soud v Praze v té části, která zůstala nadále předmětem řízení, tedy co do částky 57.192,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení rozsudek obvodního soudu ze dne 2. 9. 2011 zrušil.

Obvodní soud pro Prahu 1, vázán závaznými stanovisky vyslovenými v tomto řízení Nejvyšším soudem i městským soudem, znovu ve věci rozhodl rozsudkem č. j. 11 C 64/2006-241 ze dne 9. 10. 2014 tak, že žalobu o zaplacení částky 57.192,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatel netvrdil a neprokázal rozhodné okolnosti významné pro zjištění, že byl omezen ve svém vlastnickém právu v důsledku regulace nájemného v předmětném bytě za rozhodné období. Z provedených důkazů naopak vyplynulo, že v domě ve vlastnictví stěžovatele se nacházely i další byty a nebytový prostor, nešlo tudíž vyloučit, že stěžovatel využitím těchto prostor mohl přiměřeného zisku dosahovat, nejméně ve výši představující rozdíl mezi fakticky zaplaceným nájemným a maximálně možným nájemným podle zákona č. 107/2006 Sb. k 1. 1. 2007, který soud vyčíslil částkou 9.421,- Kč. Ve výroku II. a III. pak soud rozhodl o nákladech řízení.

Rozhodnutí obvodního soudu dosud nenabylo právní moci, neboť stěžovatel proti němu podal odvolání. Odvolací řízení v době rozhodování Ústavního soudu nebylo skončeno.

IV.

Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala veškeré další náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V této souvislosti je nutno konstatovat, že stěžovatel napadl svou ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu jako celek (en bloc), přestože toto obsahovalo i výroky pro něj příznivé (výrok I., jímž bylo odmítnuto odvolání vedlejší účastnice, jakož i část výroku II., jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně). Z odůvodnění ústavní stížnosti bylo nicméně jednoznačně patrné, že stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv toliko ve výroku o částečném zamítnutí žaloby, Ústavní soud se proto dále ústavní stížností zabýval pouze v tomto rozsahu. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku městského soudu by byl nucen odmítnout ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou (pokud jde o výrok I.), resp. s ohledem na stále probíhající řízení jako návrh nepřípustný (pokud jde o potvrzující část výroku II. a výrok III.).

Ve vztahu k zamítavé části výroku II. rozsudku městského soudu byly veškeré formální náležitosti pro projednání ústavní stížnosti splněny, Ústavní soud tedy přistoupil k přezkumu tohoto rozhodnutí.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal, že odvolací soud jeho nárok nesprávně hmotněprávně kvalifikoval a porušil tak čl. 36, potažmo čl. 11 Listiny. K tomu lze uvést následující: Otázka, jakým způsobem má být postupováno ve sporech o náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s regulací nájemného, již byla v mezidobí judikatorní praxí vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012 ze dne 23. 4. 2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 74/2013, a na něj navazující judikaturu). Z této praxe pak vycházel Nejvyšší soud i v rozsudku č. j. 22 Cdo 3188/2012-204 ze dne 23. 10. 2013, jímž zrušil potvrzující část výroku II. napadeného rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, a proto se neuplatní zásada plné náhrady ve smyslu § 442 občanského zákoníku. Aby mohla být náhrada za omezení vlastnického práva přiznána, musí se jednat o omezení dostatečně intenzivní. V případě regulace nájemného je potřebná intenzita dána zvláště tehdy, nedosahuje-li regulované nájemné po delší dobu ani nákladů na údržbu a opravy domů a přiměřeného zisku umožňujícího i návratnost investic v reálně adekvátním období. Opodstatněně vynaložené náklady a přiměřený zisk pronajímatele jsou současně výchozími hledisky pro úvahu o kritériích rozhodných pro určení výše náhrady, která je dále limitována výší nájemného, jež by za předmětný byt mohl vlastník dosahovat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. 1. 2007. Přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, kdy by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu (tj. součet vybraného regulovaného nájemného a náhrady za omezení vlastnického práva) do 31. 12. 2006 byla vyšší než nájemné, kterého mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. 1. 2007. Jestliže totiž nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody, jeví se tomuto východisku jako přiměřený závěr, že výše takové náhrady nepředstavuje reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez jakéhokoliv omezení výší nájemného, ale výše náhrady musí být proporcionální následné právní regulaci. Ta je pro období od 1. 1. 2007 stanovena zákonem č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud zmíněný způsob určení náhrady za omezení vlastnického práva aproboval v usnesení sp. zn. I. ÚS 1008/14 ze dne 22. 8. 2014 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a ani v nyní projednávané věci nemá důvod se od svého dříve vyjádřeného názoru odchýlit. Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném právním posouzení, týkajícím se určení výše náhrady za omezení vlastnického práva, nicméně je třeba zdůraznit, že se jednalo o názor pro stěžovatele příznivější, než jaký se následně v judikatuře ustálil.

Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyslovil závěr, že konkrétní pochybení může vést k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pouze tehdy, je-li vedle formálních znaků takového zásahu naplněn i znak materiální. Jinými slovy řečeno, je třeba, aby se tvrzené pochybení, byť alespoň v minimální míře, negativně promítlo do výsledku řízení před obecnými soudy. Jestliže je řízení zatíženo vadou, jež formálně zakládá porušení principů spravedlivého procesu, nicméně vzhledem k dalším okolnostem je zjevné, že by ani případný kasační nález Ústavního soudu nemohl vést k výsledku pro stěžovatele příznivějšímu a v konečném důsledku by způsobil pouze vznik dalších nákladů řízení, pak je nutno, z důvodu absence materiální stránky, považovat tvrzení o údajném zásahu do ústavně zaručených práv za zjevně neopodstatněné. Právě taková situace v nyní projednávané věci nastala.

Stěžovatel požadoval uhradit částku 88.400,- Kč, přičemž napadeným rozsudkem byla jeho žaloba co do částky 31.208,- Kč zamítnuta a ve zbytku, tzn. v částce 57.192,- Kč, řízení nadále pokračuje. V případě stěžovatele přitom byla maximální výše náhrady za předmětné období v rozsudku obvodního soudu č. j. 11 C 64/2006-241 ze dne 9. 10. 2014, v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, vyčíslena na částku 9.421,- Kč. Je tedy zřejmé, že částečné zamítnutí žaloby stěžovatele nikterak nepoškodilo. Stěžovateli je možno přisvědčit, že napadený výrok byl založen na nesprávném právním posouzení, které bylo i v rámci tehdejší roztříštěné judikatorní praxe ojedinělé a nebylo jej možno předvídat. Stejně tak lze dát stěžovateli za pravdu, že i z procesního hlediska měl rozsudek odvolacího soudu znaky "překvapivého" rozhodnutí. Za zcela zásadní je však nutno v tomto ohledu považovat skutečnost, že ani případné odstranění těchto pochybení by nemohlo vést ke zlepšení postavení stěžovatele a kasační rozhodnutí Ústavního soudu by se tak stalo toliko prázdným formalistickým aktem, který by nijak nepřispěl k reálné ochraně stěžovatelových práv. Kdyby totiž Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil, došlo by sice k rozšíření předmětu řízení před obecnými soudy, nicméně na maximální výši plnění, která může být stěžovateli přiznána, by to nemělo žádný vliv. Naopak, tato skutečnost by se mohla ve sféře stěžovatele projevit negativně, a to v důsledku navýšení nákladů řízení.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu