IV. ÚS 1640/20 #1Usnesení ÚS ze dne 14.07.2020

IV.ÚS 1640/20 ze dne 14. 7. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Janem Svatoplukem Bílým, advokátem, sídlem Fantova 1761/1, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 6 Tdo 111/2020-349, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2019 č. j. 7 To 340/2019-327 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. srpna 2019 č. j. 4 T 62/2017-306, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle § 346 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 120 000 Kč (200 denních sazeb po 600 Kč). Současně byl podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné.

4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shrnuje průběh trestního řízení a dále uvádí, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích shodují, že výpovědí u hlavního líčení konaného před okresním soudem dne 3. 10. 2013 v době od 8.00 do 10.00 hodin v trestní věci vedené pod sp. zn. 3 T 62/2012 uvedl na základě jím zpracovaného znaleckého posudku nepravdivé závěry o střetu vozidla Mercedes s chodcem J. S. K tomu poukazuje na skutečnost, že řidička vozidla Mercedes R. S. byla pravomocně odsouzena rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 6. 2018 č. j. 3 T 62/2012-523 za přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 trestního zákoníku, přičemž okresní soud rozhodoval ve věci opětovně, neboť původní rozhodnutí ve věci bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. 4 Tdo 1100/2016-29. Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že závěry znaleckého posudku vypracovaného stěžovatelem byly pro svou nedostatečnost vyvráceny znaleckým posudkem znalce Ing. Jiřího Hanzlíka. Stěžovatel zdůrazňuje, že v následujících řízeních ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 62/2012 již orgány činné v trestním řízení ze závěrů jím vypracovaného znaleckého posudku nevycházely a ani se soudních řízení nezúčastňoval.

6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje, jak postupoval a uvažoval při vyhotovování daného znaleckého posudku, co bylo technickou příčinou vzniku dopravní nehody, proč nebylo možné jednoznačně stanovit předstřetový pohyb a střet vozidla s chodcem. Podotkl také, že obžaloba na něj byla podána na základě padělané plné moci chodce J. S. zmocněnkyní JUDr. Petrou Carvanovou.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

9. V nyní posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní principy.

10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého se podává, že stěžejním poraněním poškozeného, které mu bylo způsobeno dopravní nehodou, byla otevřená zlomenina kostí pravého bérce, přičemž stěžovatel coby zpracovatel znaleckého posudku týkajícího se analýzy příslušné silniční dopravní nehody k tomuto zranění uvedl, že ho nedokáže vysvětlit žádným kontaktem vozidla s chodcem. Vyloučil, že by zlomenina mohla být způsobena vozidlem a zároveň tvrdil, že chodec na vozidlo nacouval. Okresní soud zdůraznil, že dané okolnosti, které stěžovatel popsal ve znaleckém posudku a stvrdil při hlavním líčení, byly nepravdivé a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, přičemž stěžovatel jako znalec dlouhou dobu činný, který byl opakovaně poučen o významu znaleckého posudku, si musel být vědom důležitosti takového důkazu v trestním řízení. Navíc dodal, že i sám stěžovatel v rámci dalšího výslechu před soudem připustil, že udělal chybu. Zásadními důkazy pro závěr o vině stěžovatele jsou znalecký posudek vypracovaný stěžovatelem ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 62/2012, dále jeho výpověď u hlavního líčení konaného dne 3. 10. 2013, znalecký posudek z oboru dopravy, odvětví dopravy silniční a městské, vypracovaný Ing. Jiřím Hanzlíkem, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný MUDr. Jiřím Fialkou, CSc., a znalecký posudek Vysokého učení technického v Brně - Ústavu soudního inženýrství. Opakovat na tomto místě podrobný souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

12. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu nelze dovodit, že by ve výroku popsaný skutkový děj byl rekonstruován na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jeho úvahám, v jejichž rámci vysvětlil i důvody, proč odmítl snahy stěžovatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, naopak nelze nic vytknout.

13. S totožnou argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo jeho tvrzení, že se necítí být vinen vytýkaným jednáním, se následně vypořádal i krajský soud, podle kterého byla vina stěžovatele v průběhu řízení učiněnými skutkovými zjištěními mimo veškerou pochybnost prokázána, neboť v řízení provedené důkazy svědčí o hrubě zkreslených a neúplných závěrech jím vypracovaného znaleckého posudku.

14. Žádné znaky neústavního postupu nespatřuje Ústavní soud ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky směřovaly převážně do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za jedinou námitku podřaditelnou pod zmíněný dovolací důvod považoval Nejvyšší soud námitku stěžovatele (uplatněnou i v ústavní stížnosti), že soud rozhodující v trestní věci obviněné R. S. z jeho znaleckého posudku nevycházel, resp. že se podle jeho znaleckého posudku nikdy nerozhodovalo, a proto se nemohl dopustit přečinu, který je mu kladen za vinu. K ní Nejvyšší soud podotkl, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť pro naplnění skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 trestního zákoníku není zapotřebí, aby z nepravdivé výpovědi znalce (znaleckého posudku) soud při zjišťování skutkového stavu vycházel. Skutečnost, že se podle znaleckého posudku vypracovaného stěžovatelem nerozhodovalo, nemohla mít a neměla žádný vliv na posouzení trestnosti spáchaného skutku. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

15. Namítá-li stěžovatel, že obžaloba na něj byla podána na základě padělané plné moci J. S. zmocněnkyní JUDr. Petrou Carvanovou, tak i tímto jeho opakovaně uplatňovaným tvrzením se obecné soudy již zabývaly a správně konstatovaly, že orgány činné v trestním řízení jsou samy povinny odhalovat, zda nedošlo k trestné činnosti, a zjistí-li, že ano, pak jsou povinny tyto skutečnosti vyšetřit a objasnit. Obžaloba byla státním zástupcem podána poté, co v přípravném řízení byly v souladu se zákonem opatřeny důkazy o všech základních skutkových okolnostech potřebných pro meritorní rozhodnutí věci, a následně o ní bylo rozhodnuto okresním soudem po provedeném hlavním líčení. Námitka stěžovatele, že byl obžalován na základě padělané plné moci, je v dané souvislosti námitkou právně irelevantní.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu