IV. ÚS 1583/07 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2008

IV.ÚS 1583/07 ze dne 30. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele L. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem nám. Republiky 2, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1830/2006-300 ze dne 15. 3. 2007, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 843/2005-277 ze dne 18. 11. 2005 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 29 D 280/2002-255 ze dne 21. 6. 2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") č. j. 29 D 280/2002-255 ze dne 21. 6. 2005 bylo určeno, že čistá hodnota dědictví po zůstaviteli A. K. činí 719 504,01 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání jak stěžovatel, syn zůstavitele, tak i A. T., zůstavitelova dcera. Oba shodně namítali, že okresní soud pochybil, když do aktiv dědictví nezahrnul 1 910 000 kusů cenných papírů - podílových listů SIN 770000002244. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 11 Co 843/2005-277 ze dne 18. 11. 2005, rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele poté Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 1830/2006-300 ze dne 15. 3. 2007 odmítl, a to pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil v podstatě tytéž námitky jako v průběhu odvolacího a dovolacího řízení. Domníval se, že do aktiv dědictví měly být zahrnuty i předmětné podílové listy, neboť tyto byly ke dni úmrtí zůstavitele evidovány ve Středisku cenných papírů na jeho jméno. Jestliže manželka zůstavitele, E. K., namítala, že podílové listy nebyly ve vlastnictví zůstavitele, jednalo se o právní otázku, kterou měly obecné soudy vyřešit v rámci dědického řízení. Obecné soudy se však řešení této otázky vyhnuly, čímž porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, nastolily právní nejistotu ve vztahu k vlastnictví těchto cenných papírů a zavdaly tím příčinu ke vzniku dalších soudních sporů. Porušení principu právní jistoty spatřoval stěžovatel rovněž v tom, že rozhodnutí obecných soudů nebyla dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněna; stěžovatel v této souvislosti mimo jiné poukázal na nepřiléhavost odkazů Nejvyššího soudu na jeho předchozí judikaturu. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu v rozsahu umožňujícím její věcné projednání. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že nepřehlédl, že předložená plná moc trpěla formální vadou, neboť právní zástupce stěžovatele byl jejím prostřednictvím zmocněn toliko k podání ústavní stížnosti a nikoliv již k zastupování v řízení samém, nicméně s ohledem na níže uvedené považoval Ústavní soud za nadbytečné stěžovatele k odstranění této vady vyzývat. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí věcně přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Jádrem ústavní stížnosti bylo posouzení otázky, zda byl v případě předmětných podílových listů z důvodu spornosti jejich vlastnictví namístě postup dle § 175k odst. 3 občanského soudního řádu, tzn. nezahrnutí těchto aktiv do čisté hodnoty dědictví a odkázání stěžovatele na řízení dle § 175y občanského soudního řádu, či zda se měly obecné soudy s otázkou vlastnického práva k těmto cenným papírům vypořádat v rámci dědického řízení. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že z hlediska aplikovatelnosti § 175k odst. 3 občanského soudního řádu je rozhodné, zda spor tkví výlučně v právním posouzení věci či zda jsou sporná rovněž skutková tvrzení účastníků řízení. V prvém případě může soud danou právní otázku vyřešit v rámci dědického řízení a na základě tohoto posouzení sporná aktiva zahrnout či nezahrnout do dědictví. V případě druhém se pak soud nemůže v rámci probíhajícího dědického řízení sporem zabývat a je nucen stěžovatele odkázat na podání žaloby dle § 175y občanského soudního řádu (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, C.H.Beck, 7. vydání, str. 828 a 829).

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy věnovaly otázce, zda má spor skutkový či pouze právní základ, náležitou pozornost a své závěry v tomto směru řádně zdůvodnily. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že by odůvodnění napadených rozhodnutí byla nesrozumitelná či logicky nekonzistentní. Jelikož obecné soudy dospěly k závěru, že spor má skutkový základ, nezahrnuly sporná aktiva do dědictví.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). O takový případ se však, jak patrno z výše uvedeného, v projednávané věci nejednalo. Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá bez dalšího dotčení v jeho ústavně zaručených právech. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu