IV. ÚS 158/2000Nález ÚS ze dne 22.01.2001 Posouzení výhodnosti a příznivosti aplikace pozdějšího zákona na pachatele trestného činu

Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo dřívější.

IV.ÚS 158/2000 ze dne 22. 1. 2001

N 12/21 SbNU 91

Posouzení výhodnosti a příznivosti aplikace pozdějšího zákona na pachatele trestného činu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 22. ledna 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) L. B., 2) ing. J. T., 3) ing. V. L., 4) J.

L., 5) M. K., všech zastoupených JUDr. J. T., advokátem, proti

rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, čj. 6 To

69/99-648, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999,

čj. 4 T 15/98-506, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 250b

trestního zákona, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze, 2)

Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1999, č.j.

6 To 69/99-648, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným

rozsudkům obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o vině a trestu

stěžovatelů, tito tvrdí, že se jimi cítí být dotčeni ve svých

právech ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst.

6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelé uvádí, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15.

12. 1999, čj. 6 To 69/99-648, byl L. B. uznán vinným trestným

činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 trestního zákona,

ve znění zákona č. 353/1997 Sb., a odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání šesti let, ostatní stěžovatelé ing. J. T., ing.

V. L., J. L. a M. K. byli uznáni vinnými pomocí k trestnému činu

úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) § 250b odst. 1, 5

trestního zákona, ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a odsouzeni

k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Vrchní soud vyšel,

pokud jde o skutková zjištění, ze závěrů rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, který posoudil

jednání obžalovaných jako trestný čin podvodu podle § 250 odst.

1, 4 trestního zákona, resp. pomoc k tomuto trestnému činu, avšak

vzhledem k novele trestního zákona zákonem č. 253/1997 Sb.

účinným od 1. 1. 1998, který zavedl novou skutkovou podstatu

trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b, jež je podle názoru

vrchního soudu ve vztahu k obecnému trestnému činu podvodu podle

§ 250 trestního zákona speciální skutkovou podstatou, zrušil

odvoláními napadený rozsudek městského soudu, v rozsahu týkajícím

se stěžovatelů, a ve věci sám rozhodl. Stěžovatelé tvrdí, že

provedené důkazy byly obecnými soudy účelově interpretovány, že

zavinění přímého pachatele, jakož i dalších účastníků trestného

činu, nebylo prokázáno způsobem, který vylučuje důvodné

pochybnosti, a že důkazy, kterými hodlali prokázat svoji nevinu,

obecné soudy neprovedly, aniž by to odůvodnily. Pokud jde

o rozhodnutí vrchního soudu, ten se potřebě dokazovat subjektivní

stránku trestného činu vyhnul tím, že jednání přímého pachatele

posoudil jako úvěrový podvod, když změnu právní kvalifikace

odůvodnil tím, že toto ustanovení je pro obžalované i při stejné

trestní sazbě příznivější, neboť umožňuje podmíněné propuštění již

po polovině odpykaného trestu, zatímco při původní právní

kvalifikaci by s ohledem na ustanovení § 62 trestního zákona

odsouzení museli odpykat nejméně dvě třetiny uloženého trestu.

Stěžovatelé rovněž nesdílí názor vrchního soudu o tom, že

ustanovení § 250b trestního zákona o úvěrovém podvodu je ve vztahu

k trestnému činu podvodu ustanovením speciálním a argumentují

opačně. Tvrdí, že ustanovení o úvěrovém podvodu zahrnuje

i jednání, která by jako podvod nemohla být posouzena pro

nedostatek subjektivní stránky (nedostatek úmyslu obohatit se)

i pro nedostatek stránky objektivní (jednání poškozeného

v omylu), což podle nich znamená, že nelze tvrdit, že ustanovení

o úvěrovém podvodu je obecně příznivější jen proto, že není

obsaženo v ustanovení § 62 trestního zákona. Proto za situace, kdy

stěžovateli Brodskému nebyl dostatečně prokázán úmysl obohatit se

ke škodě cizího majetku v době sjednávání úvěrové smlouvy, je

posouzení jeho jednání jako úvěrového podvodu v rozporu s čl. 40

odst. 6 Listiny, stejně jako i u ostatních stěžovatelů, když

jejich trestnost je v rámci zásady akcesority účastenství závislá

na trestnosti hlavního pachatele.

S ústavní stížností stěžovatelé spojili návrh na zrušení

ustanovení § 250b trestního zákona, v platném znění, neboť mají za

to, že v důsledku zákonné konstrukce tohoto trestného činu dochází

při aplikaci tohoto ustanovení ke zvýhodnění ochrany majetku banky

proti ochraně majetku jiných subjektů, ať podnikatelských či

soukromých osob.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který ve

svém sdělení ze dne 26. 7. 2000, stejně jako Městský soud v Praze

ve sdělení ze dne 19. 7. 2000, odkázal na závěry vyjádřené

v napadeném rozsudku.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se k ústavní stížnosti

v soudem stanovené lhůtě nevyjádřilo a postavení vedlejšího

účastníka se přípisem ze dne 24. 11. 2000 vzdalo, stejně tak se

postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo i Městské státní

zastupitelství v Praze.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 15/98, Ústavní

soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem byli

stěžovatelé a obžalovaný J. H. uznáni vinnými jednáním podrobně

rozvedeným ve skutkové větě, jež bylo v případě L. B. shledáno

jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1,4 trestního zákona,

neboť ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že někoho uvedl

v omyl a způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu,

v případě ostatních obžalovaných bylo toto jednání kvalifikováno

jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona

k trestnému činu podvodu.

K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek

Městského soudu v Praze v rozsahu týkajícím se stěžovatelů, neboť

další odsouzený, J. H., odvolání nepodal a rozsudek ohledně jeho

osoby nabyl právní moci dne 16. 2. 1999. Vrchní soud v Praze uznal

stěžovatele vinnými, stručně řečeno, tím, že v podvodném úmyslu

vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru

a finančně z něho profitovat L. a K. navedli B., aby získal

bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr, poskytli mu

vstupní finanční prostředky a opatřili kancelářské prostory

k podnikání, L. předjednal, zařizoval a zrealizoval pro B.

zahraničního obchodního partnera, opatřil veškeré podklady

a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní

projekt, T. společně s L. a K. opatřili pro B. nemovitost, kterou

získal do bezpodílového spoluvlastnictví za cenu 400 000,-- Kč.

Cenu této nemovitosti znalec z oboru stavebnictví (již odsouzený

H.) nadhodnotil a pro účely úvěrového řízení ji určil částkou přes

11 milionů Kč (pro případ tísně částkou přes 8 milionů Kč),

ačkoliv jiný znalec téhož oboru ji ocenil částkou přes 400 tisíc

Kč. B. poté v Komerční bance, a. s., Praha, uzavřel dne 22. 11.

1994 smlouvu o poskytnutí účelového úvěru na částku 9 milionů Kč,

zajištěného zřízením zástavního práva k uvedené nemovitosti,

přestože věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen

splácet a že čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami

úvěrové smlouvy, když následně z poskytnuté finanční částky

poskytl T., L., K. a L. celkem 6 710 000,-- Kč. Vrchní soud uznal

B. vinným trestným činem úvěrového podvodu a odsoudil ho k trestu

odnětí svobody v trvání šesti roků, ostatní stěžovatele pomocí

k trestnému činu úvěrového podvodu a k trestům odnětí svobody

v trvání pěti roků. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze

vyplynulo, že odvolací soud se vyrovnal se všemi námitkami

vznesenými stěžovateli v odvoláních, že potvrdil skutková zjištění

Městského soudu v Praze jako správná a úplná, že sdílel stejný

názor jako městský soud na věrohodnost výpovědí jednotlivých

stěžovatelů a že z tohoto důvodu neshledal návrhy na doplnění

dokazování důvodnými. Vrchní soud však konstatoval, že skutková

zjištění byla nesprávně právně kvalifikována, neboť novelou

trestního zákona č. 235/1997 Sb., účinnou od 1. 1. 1998, byla do

trestního zákona zakotvena nová skutková podstata trestného činu

úvěrového podvodu podle § 250b trestního zákona, která je ve

vztahu ke skutkové podstatě trestného činu podvodu speciální

a naplnění jejích znaků vylučuje použití ustanovení § 250

trestního zákona. Protože podle vrchního soudu podstatou jednání

Brodského bylo rovněž to, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl

nepravdivé údaje a hrubě zkreslené údaje zamlčel a způsobil

takovým činem škodu velkého rozsahu a že ostatní stěžovatelé mu

poskytli pomoc ke spáchání tohoto činu, zejména opatřením

prostředků a radou, je nesporné, že takové jednání, pokud by bylo

spácháno za účinnosti trestního zákona ve znění citované novely,

by naplňovalo znaky trestného činu úvěrového podvodu, resp. pomoci

k tomuto trestnému činu. Vzhledem k tomu, že právní kvalifikace

jednání B. jako trestného činu podle § 250b odst. 1, 5 trestního

zákona (a v návaznosti na to i právní kvalifikace jednání

ostatních stěžovatelů) je z hlediska ustanovení § 16 odst. 1

trestního zákona příznivější, vrchní soud napadený rozsudek

v rozsahu týkajícím se stěžovatelů zrušil a ve věci sám rozhodl.

Při rozhodování o trestu vrchní soud vycházel ze stejných hledisek

jako městský soud a stěžovatelům uložil tresty odnětí svobody ve

stejné výměře s tím, že režim výkonu trestu zmírnil zařazením do

věznice s dozorem.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté

rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelé byli obžalováni a následně soudem prvého stupně

odsouzeni pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1,

4, resp. pomocí k tomuto trestnému činu podle ustanovení § 10

odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, neboť se

dopustili deliktního jednání za účinnosti trestního zákona ve

znění před 1. 1. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 253/1997 Sb.,

jímž byla do trestního zákona zahrnuta nová skutková podstata

trestného činu úvěrového podvodu. Odvolací soud však naznal, že

právní kvalifikace jednání stěžovatelů podle ustanovení § 250b

odst. 1, 5, resp. § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 5

trestního zákona, ve znění po citované novele, je z hlediska

ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona příznivější, neboť

s ohledem na ustanovení § 62 odst. 1 trestního zákona u trestného

činu úvěrového podvodu, osoba odsouzená za tento trestný čin, může

být podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody po výkonu

jeho poloviny, zatímco osoba odsouzená za trestný čin podvodu může

být propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí

svobody. Z toho odvolací soud vyvodil, že je třeba ve smyslu § 16

odst. 1 trestního zákona posuzovat trestnost činu obžalovaných

podle zákona pozdějšího, tj. trestního zákona ve znění zákona č.

235/1997 Sb., neboť použití tohoto trestního zákona pro obžalované

skýtá příznivější výsledek než použití trestního zákona ve znění

účinném v době spáchání činu, a proto rozsudek soudu prvého stupně

v příslušném rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl.

Podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje

a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin

spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro

pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou

působnost trestního zákona je promítnuta v ustanovení § 16 odst.

1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle

zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího

zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele

příznivější.

Podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů, týkající

se časové působnosti trestního zákona, je rozhodujícím kritériem

pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro

pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti,

jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo,

s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního

případu (NS ČR 3 To 48/90), resp. závěr, že použití nového práva

je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení

posuzována jako celek skýtají výsledek příznivější, než právo

dřívější (R 73/1951, R 76/1951).

V daném případě šlo o posouzení, zda z hlediska trestnosti

hlavního pachatele B. je použití ustanovení § 250 odst. 1, 4

trestního zákona (dřívějšího zákona), příznivější než použití

ustanovení § 250b odst. 1, 5 trestního zákona, ve znění po novele,

zákonem č. 235/1997 Sb. (pozdějšího zákona). Důvodová zpráva

k zákonu č. 235/1997 Sb. v souvislosti s doplněním § 250b

konstatovala, že doplněním ustanovení o trestném činu podvodu bylo

sledováno rozšíření trestního postihu na další formy podvodného

jednání, které sice bylo trestné již podle stávající právní

úpravy, ale zpravidla se nedokázalo. Stávající skutková podstata

trestného činu podvodu totiž vyžaduje, aby pachatel měl podvodný

úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku, pokud

např. úmysl "podvést" získá až v průběhu takového jednání nebo

dodatečně (např. rozhodne se úvěr použít bez souhlasu věřitele na

zcela jiný účel), trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv

výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Protože

nikoliv ve všech případech bylo možno postihovat podle stávající

skutkové podstaty trestného činu podvodu i jednání spočívající

v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy

o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo subvence), a tím spíše

případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použil na jiný než

sjednaný účel, bylo navrženo zařadit mezi trestné činy proti

majetku zvláštní skutkovou podstatu trestného činu podvodu

postihující podvodná jednání v úvěrové oblasti.

Trestnost pachatele je důsledkem jeho trestní odpovědnosti.

Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež

naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu

trestného činu. Jednání, za které pachatel může být uznán vinným

a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech

trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině

a o trestu. Podle toho, zda souhrn takovýchto norem podle

pozdějšího zákona je ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího

zákona, je jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze

rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Vrchní soud

v Praze opřel svoje rozhodnutí o použití pozdějšího zákona

o jedinou trestně právní normu, a to o ustanovení § 62 trestního

zákona, ze kterého vyvodil, že pro podmíněné propuštění z výkonu

trestu odnětí svobody jsou příznivější podmínky u osoby odsouzené

pro trestný čin úvěrového podvodu než u osoby odsouzené pro

trestný čin podvodu. Ustanovení § 62 trestního zákona však není

relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť

souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže

být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska

časové působnosti trestního zákona. Jakékoliv jiné srovnání

příslušných jiných norem z hlediska příznivosti výsledku podle

pozdějšího zákona v odůvodnění rozsudku vrchního soudu chybí.

Rozhodnutí o použití pozdějšího zákona tak v této části postrádá

dostatečné odůvodnění a jeví rysy nepřezkoumatelnosti.

Ústavní soud, respektuje čl. 90 Ústavy ČR, již dříve uvedl,

že mu nepřísluší generelně zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, nicméně je tak oprávněn učinit v případě, kdy se

soudní rozhodnutí ocitne v rozporu s ústavně chráněnou zásadou

řádného a spravedlivého procesu, jak se v projednávaném případě

také stalo. Dalšími námitkami vznesenými v ústavní stížnosti se

Ústavní soud nezabýval, neboť jejich opodstatněnost či důvodnost

lze zkoumat až poté, co bude řádným způsobem rozhodnuto v otázce

časové působnosti trestního zákona. Ústavní soud se rovněž nemohl

zabývat návrhem na zrušení ustanovení § 250b trestního zákona

spojeným s ústavní stížností, neboť ze shora uvedených důvodů není

aplikace citovaného ustanovení zatím postavena najisto, a není

tedy důvod podrobit toto ustanovení soudní kontrole. Rozhodnutím

ve věci též odpadla nutnost rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti

napadeného rozhodnutí.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud pro porušení

ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40

odst. 6 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)

citovaného zákona zrušil.

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. ledna 2001